SIC(K) MONDAY #3

Málem bych zapomněla, ale to jen protože jsem spala tři hodiny a jsem fakt unavená cokoliv dělat. Ale i tak se přemáhám a snažím se vše dodržet, jak jsem slíbila. Kromě toho mám asi víc fanoušků, než jsem si myslela, takže zdravím. :D 

Jídlo týdne

Hroznové víno. A to protože ho měli v Albertu ve slevě a já si tam chodím kupovat svačiny do práce, jelikož je to nejbližší obchoďák od Megapixelu. Navíc tohle z Alberta bylo tentokrát hodně dobré (ne jako to hnusné z Tesca), takové sladké a tvrdé, žádné shnilotiny, vážně mňamka. Kupovala jsem si ho teď skoro každý den, vždycky takovou jakože hrstku, ale vážně skvělá věc takhle ke snídani nebo k svačině. Mňam mňam.

Hudba týdne

Poslouchám fakt od každého něco, většinou si to vybírám podle nálady nebo prostě nějak instinktivně, co se mi zrovna zalíbí. Spíše dávám teda na texty, když se jedná o zpívané písničky, ale občas se mi zalíbí písnička jen díky rytmu a prostě tak nějak, i přestože má text úplně pitomý a zpívaj to naprosté máničky. Jako třeba tato. Váhala jsem, zda sem nedát od nich druhou Irresistible, která se mi taky docela líbí a má celkem i vtipný videoklip, ale nakonec to vyhrála tato.

Dilema týdne

Dilemat a rozhodování bylo tentokrát docela dost, a spíše takové hodně osobní. Ale největší ze všeho bylo prostě asi dilema, jakou sem dneska vybrat písničku!

Myšlenka týdne

Pouštět si film ve dvě ráno, když člověk v sedm vstává, není moudré!

Postřeh týdne

Stormína si vyhlídla docela pěkné boty, tak mi je posílala na ukázku. Zní to primitivně, haha posílají si boty, ale vyklubala se z toho velmi zajímavá záležitost. Jelikož je to značka INKKAS, což není nic odrbaného, ale je to ruční výroba bot - mimochodem fakt hodně hezkých - ale nejenom to. Když si totiž koupíte tyhle boty, tak tím zároveň vysadíte jeden strom v Amazonii. Mrkněte se na příběh této značky podrobněji zde (odkaz), je to vážně zajímavé a úžasné. Jasně, ty boty jsou trochu dražší, ale jsou originální, hezké a vypadají i dost kvalitně. Kromě toho, že prostě tím přispějete i na dobrou věc. Dávám palec nahoru, fakt uvažuju, že si na ně našetřím!

Kultura týdne

V posledním roce docela sjíždím youtube komunitu a nestačím se divit, jak se to i tady v ČR stal docela velký fenomén. Dneska natáčí vlogy a své pořady na youtube každý druhý a jsou lidé, co si tím dokážou vydělávat. Je pravda, že většina mých odběrů je u kanálů, ze kterých mám srandu. Za prvé jsou to teda lidi, co se snaží být vtipní účelně a daří se jim to (například Kovy nebo taky jeho druhý kanál Gameballcz), což je teda u mě co říct, protože já jsem dost náročný divák. A nebo jsou to za druhé lidi, co to natáčení myslí smrtelně vážně, ale jsou tak neskutečně blbí, až je to vtipné. Což je většina fashion youtuberek. Jakože chápu, že jsou lidé, kterým se to líbí a tak, ale já se tomu prostě vždycky musím smát. Velmi vzácnou výjimkou mezi slečnami, co takhle natáčí, je TheGeekyBlonde, která se docela proslavila účastí se svými kamarádkami v soutěži Brave New Voices, kde vystupovaly s neskutečně působivým přednesem (odkaz) a oběhlo to snad všemi kouty internetu. Díky tomu jsem na TheGeekyBlonde narazila. Má totiž taky vlastní kanál, kde přednáší docela vtipně, ale zároveň hodně rozumně, na to kolik jí je. A krom toho, má tam zdramatizované hry od Shakespeara, kde sama hraje všechny role a ještě to vždycky okoření svými vtipy, to je hodně dobré a zábavné. Sedí mi prostě do mého humoru, a jestli se dá na internetu prožít nějaký kvalitní kulturní zážitek, tak je to u sledování videí právě od ní.

Člověk týdne

Jednoznačně má mamka. Jakože ráda si s ní dopisuju přes klasická psaní, jen by mi to nemusela posílat v růžových obálkách s princeznama (a Zemanem), koňma a já nevím čím vším. Naposledy mi přišel dopis polepený samolepkama žab, tak jsem se rozhodla zasáhnout a nazpět jí odepsat, že se bez nich klidně příště obejdu. Načež mi má drahá maminka pošle e-mail . . . 

Komiks týdne

Mohla bych sem v podstatě pořád dávat jenom TheAwkwardYetiho pro jeho dokonalost, ale aby to bylo trochu jiné alespoň ze začátku, tak můj další oblíbený komiks jsou Opráski. 

Fotka týdne

Honza, kolega z práce, potřeboval údajně novou profilovku na FB, tak že ho prý mám v tom našem ateliéru vyfotit. Ale nastavoval si sám světla a potřeboval vědět, jestli je to dobré, tak mě donutil mu stát modelkou, než to našteluje. Ale já mu do toho foťáku dělala děsné ksichty a měla jsem culík a vypadám všude jak blbeček (lepší by to stejně asi nebylo), ale jedna z nich po menším ořezu vypadá celkem vtipně, zajímavě a děsně umělecky, tak proč jí sem nedat.

SIC(K) MONDAY #2

Ohó, mně se to i podruhé daří dodržet, takže pondělní dávka poznámek a postřehů je zde.

Jídlo týdne

Cizrna. Mně obecně chutnají luštěniny, nic proti nim nemám. Jen jsou občas fakt pracné na přípravu. Nebo ne pracné, ale časově náročné. Takové to louhování do druhého dne, aby po uvaření byly měkké a tak. To mě fakt nebaví, ale když to člověk přežije, tak si na nich ráda pochutnám. Na cizrnu jsem teď našla skvělý recept a vážně je to hodně dobré. Jen občas sehnat konzervovanou cizrnu je ještě horší, než si jí nechat přes noc vylouhovat . . . 

Hudba týdne

Vzhledem k tomu, že jsem minulý týden hodně ujížděla zase na mých oblíbencích Rodrigo y Gabriela, ale pak už jsem si říkala, že bych to měla změnit, narazila jsem při tom hledání něčeho nového na mého druhého kytarového oblíbence Trace Bundyho. Dlouho jsem ho neposlouchala, ale teď jsem se k němu zase vrátila a bylo to fajn. Taková supr odpočinková hudba.

Dilema týdne

Jít do té knihovny nebo nejít. Tak dlouho jsem odkládala návštěvu knihovny a říkala jsem si, že to ještě počká, až mi jí na dva týdny uzavřeli. A další pobočky, kde byly knihy, které jsem potřebovala, též. To mám za trest!

Myšlenka týdne

Neuklízejte si své často používané věci, nebudete je potom moct najít!

Postřeh týdne

Přišel mi pohled od jedné malé potvůrky z Benátek a nebylo tam razítko od pošty. Jsem si říkala, to je divné, jak to mohlo dojít, to mi to tam hodila sama nebo poslala sovu? A ono ne, dneska mi poslala odkaz na fajn věc, jmenuje se to Friendpost a je to docela dobré. Sice né úplně zadarmo, ale údajně by to mělo být levnější, než posílat to klasickou poštou. A možná vám to dojde v lepším stavu a rychleji než potom, když si ty pohledy a psaní z ciziny převezme na starost Česká pošta.

Kultura týdne

Tentokrát toho bylo vážně docela dost. Jednak jsem se s Veron byly podívat na ženské ME v pozemním hokeji, kde hrály mimojiné za ČR Mejzlíkovic, naše nejoblíbenější dvojčata celé planety (:D) a pak jsme vyrazili s partou přátel do Záp, kde jsme si udělali příjemné odpočinkové dva dny i s výletem do Brandýsa nad Labem a i do Staré Boleslavi. Kromě toho teda jsme ještě včera stihli s mým dvojčetem vyrazit na menší procházku Dalejským údolím a všechno bylo fajn. Jsem z tohoto týdnu tak nějak nabitá novou energii, i přestože ne vše vyšlo podle plánů a mohlo být daleko lépe. Například v úterý na zápase byl neskutečný hic, takže jsem pak dva dny potom měla úpal a úžeh, dva dny s přáteli se nesli trochu v duchu nabručenosti jednoho člena party a ač jsem o víkendu chtěla mít teda alespoň trochu klidu, tak se po mě pořád něco chtělo a vlastně jsem ten klid vůbec neměla. Každopádně i tak ten celý týden hodnotím kladně a zážitkově a jsem ráda, že jsem se zase někam mohla podívat a mít alespoň jeden týden o prázdninách méně pracovní. 

Člověk týdne

Cenzura pro náhle vysokou návštěvnost mého blogísku.

Komiks týdne

Rozšiřuji si to tu o tuhle kolonku, protože jsem si uvědomila, že poslední dobou sleduju pár takových umělců, co kreslí komiksy a pár z nich je naprosto dokonalých. Pro rozšíření jejich dokonalosti si sem budu dávat vždycky nějaký jeden nejlepší, co mě hodně pobavil nebo se mi hodně líbil.

http://theawkwardyeti.com

Fotka týdne 

Měla jsem možnost teď držet v rukou foťák třikrát do týdne, což se mi mimo práci jen tak nestává, ale dám sem teda víc fotek. První není má, ale jsem na ní (sice jen v pozadí a nedůležitě, ale jsem tam! :D) a je to právě z úterního zápasu, další jsou z výletu do Brandýsa a Staré Boleslavi.

https://www.flickr.com/photos/milobr2012/sets/72157655683910518

Fast car

... což mi připomíná, že bych už měla vážně dočíst Silmarillion, jelikož na mě v knihovně čeká Martin Luther King a MalcolmX. A taky, že bych se konečně měla přestat tak moc soustředit na hocz a neustále mu obětovávat tolik času, čehož si stejně jen málokdo váží nebo všímá a vše se pak jeví jako absolutně zbytečné. A ono to tak asi doopravdy dost často je. Hlavně bych se měla soustředit na to hlavní. Na to, že bych spíše měla daleko víc pracovat na projektu s názvem 'má budocnost v reálném světě'. You gotta make a decision. You leave tonight or live and die this way.

SIC(K) MONDAY #1

Abych se dokopala sem alespoň něco psát, rozhodla jsem se vydávat nějaký pravidelný set informací. Teda, abyste tomu správně rozuměli, já se nenutím vymýšlet náměty k tomu cokoliv kamkoliv psát, já se jen k tomu pořádně nemůžu dokopat. Mám v hlavě zvláště v poslední době spoustu informací a zajímavostí, co jsem se různě dozvěděla nebo nashromáždila, jen jsem děsně neschopná si k tomu sednout a vypsat se (a i se vyspat, ale to je trochu mimo).

Týden je taková optimální doba na rekapitulaci a pondělí, no jako Garfield ho nemám moc ráda, ale nestihla jsem neděli, tak to holt bude pondělí.

Jídlo týdne

Tento týden to u mě jednoznačně vyhrála cuketa. Nikdy jsem jí nějak extra nemusela, ani když s ní mamka něco uvařila, takže jsem si jí sama o sebe v Praze nikdy nekoupila a nevařila si z ní. Tentokrát jsem si ale řekla, že jí dám šanci a udělala jsem si z ní dvě jídla. Nejdřív jen s další zeleninou a tuňákem a pak s kuřecím masem a obojí bylo naprosto výborné. Příště koupím klidně zas!

Hudba týdne

Jedoznačně Rodrigo y Gabriela, geniální kytarová dvojice, která měla včera vystoupení v rámci festivalu Colours of Ostrava, na kterém jsem nemohla být a neskutečně mě to mrzí. Vidět je někdy na živo je jeden z mých menších snů. Jejich umění hrát na kytary je neskutečné.

Dilema týdne

Vstát nebo nevstát dřív než pozdě, jako jsem nakonec vstala. 

Myšlenka týdne

Vytvořit si sérii pravidelných článků, abych se dokopala psát.

Postřeh týdne

Na Andělu je hodně dobře vymalovaná ta dřív dost hnusná sádrokartonová stěna v metru, co tam je kvůli stavbě. Hned jsem si hledala, kdo to má na svědomí a prý tento sympatický týpek, který si říká Pasta Oner.

Kultura týdne 

Chtěla jsem jít na Ant-mana, ale nakonec jsem se rozhodla šetřit prašule na tento týden a to konkrétně na zápas v rámci mistrovství Evropy divize B v pozemním hokeji, o kterém vám jistě budu psát příští týden. Každopádně abych vybrala něco z minulého týdne, rozhodla jsem se zmínit pro změnu seriál. Je to sice už možná víc jak týden, ale nevadí. Viděla jsem totiž konečně všechny díly Jonathana Strange & Mr. Norrella, je to zfilmovaná verze knihy od Susanny Clarkové v seriálové bodobě od BBC One rozdělená na 7 dílů. Ze začátku mi tam pár drobností trochu vadilo, ale pak se ten děj krásně rozjel a ten seriál podle mě prostě nemá chybu.

Ve většině případů se skoro pokaždé krizituje zpracování knížky do filmové podoby a je pravda, že mně se málokdy víc líbí film, než kniha, i přestože neočekávám, že to budou přesné kopie a chápu, že se do filmu nedá narvat všechno, co je v knize a i přestože respektuju, že jsou to jiné formy, i tak prostě dám dost často přednost knize. Avšak, co vytvořilo BBC One s Jonathanem Strangem & Mr. Norrellem v seriálové podobě.. to je naprosto výborná práce. Mám tu knihu od Susanny Clarkové hodně ráda, ale ten seriál tomu dodal neskutečnou šťávu. Rozhodně doporučuji, obojí.

Člověk týdne

Minulý týden se mi stala vtipná příhoda s postarší paní v autobuse. Byl to ten novější typ autobusů, co má vzadu vyvýšenou čtyřku sedadel, na kterou se drapou horko těžko i normálně zdraví lidé, natož starší nebo s berlemi. Tato stařenka měla hůl, protože špatně došlapovala na jednu nohu, ale i tak se snažila posadit vedle mě na zmiňovanou špatně dostupnou čtyřku sedadel. Když se konečně na tu sedačku dodrápala, autobusák se rozjel a protože nám rozkopali tramvaje na Barrandově, jezdí náhradní bus přes Jižní spojku a Barrandovský most a kdo tudy někdy autobusem jel, ví že to není žádný med. Stařence to skoro vzápětí uklouzlo na tom sedadle, jak se tam pořádně není ani čeho chytit a už už se skoro řítila do uličky, kde by si asi nepěkně narazila hlavu. Naštěstí se mi jí a ještě díky paní naproti podařilo nějak chytit, tak jsme jí tam pomáhali si zase sednou a ona se pak se mnou dala do řeči a říká, že měla zlomenou nohu a že proto má hůl, ale že už se to lepší, že před dvěma týdny měla ještě berle. A že je to v jejím věku hned, ale že to snad už bude dobré, že jen občas má problémy v MHD, kdy se takhle pořádně nestihne ani usadit a už autobus jede nebo i při nastupování. Že to jí jeden autobusák nadával, ať pohne, že ho zdržuje. Ale k tomu dodala stařenka veselým tónem, že to prohodila před tím svým doktorem, co jí ošetřuje a on jí na to povídá "nic si z toho nedělejte, vy se z toho za chvíli vyléčíte, ale jemu ta blbost zůstane navždy".

Fotka týdne

Říkala jsem si, že je to docela dlouhá doba, co jsem si neměnila profilovku na FB a že je ta šílená doba mého hraní si s webkou a focení se na všechny strany za mnou. Ale asi ne. Na mou obhajobu, pořád to dávám za vinu absenci normálního foťáku! Sice mě to téda nedonutilo si měnit něco na FB (tu fotku, co tam mám od ledna jsem si docela oblíbila a kdoví kdy si jí vůbec změním), ale tak alespoň zde. Tadá. Retard přichází.

Na rozveselení

Obecně si o sobě nemyslím, že jsem vtipná, i přestože se o to hodně často snažím. (haha) Ale statusy na FB si nepíšu skoro jiné než 'rádoby' vtipné. Ten, kdo by to snad sledoval a chtěl by si o mé osobě na základě těch statusů udělat obrázek, asi bych v jeho očích ale vypadala jak největší pošahanec (to možná i v očích toho, co mě zná reálně). Na druhou stranu si to občas zpětně pročítám a docela se u toho bavím. Protože když už ne pro jiné, tak je to vtipné alespoň pro mě a docela mi to občas i zvedne náladu. Jednou jsem už jsem dávala sbírku (odkaz) toho nejlepšího právě z FB, nyní udělám to samé, ale hodím sem posbírané statusy z posledního roku. Takže si vemte popcorn a směle do toho! 

(Vtipné, jak tu mluvím jakoby ke čtenářům, když ten blog stejně čtu jen já. No nevadí!)

22. červen 2015

Jsem si musela dát něco 'stoprocentně' zdravého na posilnění k dalšímu učení a utužení mé pochroumané imunity. I když, ty celerovo-řepové chipsy jsem asi měla vynechat, teď mi bude místo strukturálního funkcionalismu a sekularizaci vrtat hlavou, proč tomu dávají speciální škatulku a specifické označení 'zeleninové chipsy', když ty 'normální' jsou z brambor, tedy také zeleniny.

7. červen 2015

Ještě v pátek to bylo v pohodě, to jsem měla jen takový docela sexy chraplák. V sobotu jsem ale nemluvila už vůbec. Ale dobré, když jdete do obchodu a nepozdravíte (protože nemůžete, ne že byste nechtěli samozřejmě!), celkem nic se nestane, v očích ostatních jste možná jen trochu buran, no. Avšak když si musíte jít na nádraží koupit jízdenku a místo vašeho požadavku z vás vyjde jen něco mezi Vogonštinou a skřetím jazykem, takže pak vytahujete jako největší záchranu svou občanku a ukazujete své rodné město, kam chcete jet.. to už je horší, to totiž už nejste 'jen' buran, ale vypadáte jako naprostý idiot.

25. květen 2015

Připravena na zkoušku! Jen ta připravenost znamená, že mám po ruce svůj ručník, nikoliv že bych se cítila 100% naučená. To bych odhadovala spíše tak na těch 42%. ‪#‎shitfotka ‪#‎hashtag ‪#‎rucniktozachrani

5. květen 2015

Úterní ráno. Zvoní mi budík, chvilku důmám nad tím, jak se mi zatraceně nechce vstávat, ale pak přece jenom vylejzám z postele, vypravuju se, jdu do školy. V tom mi zvoní mobil podruhé, smska od mamky, která mě probouzí do reality a já zjišťuju, že stále ležím v posteli přitom už hodinu mám být ve škole. :D Jsem si říkala, že ta sámoška před naší školou je nějaká divná a že bych si rozhodně asi po ránu nekupovala krabici mlíka. No nevadí!

26. duben 2015

IT kadeřnictví U Mori. Nabarvení a ostříhání plus speciální bonus oběd a to v ceně jedné vydrhnuté koupelny! Aby to teda mělo trochu šťávu, celou dobu jsme mluvily i klasickým kadeřnickým slangem jakože například: 'Neboj se.' 'Bojim!'

17. březen 2015

Jak mám doprkýnka dělat svou prezentaci do školy, kterou mám mít už ve čtvrtek, když mi zrovna teď musí stávkovat ntb a absolutně nespolupracovat. Asi s ním v nejbližší době zavedu ozbrojený konflikt, nebudu v žádném případě dbát mezinárodního humanitárního práva a místo toho na něj použiju svou právě vyrobenou biologickou zbraň jménem Gunpowder-Tea nebo ho vyhodím z okna a bude mi jedno, jestli to schytá dole i nějaký civilista!

26. únor 2015

Událost roku u nás na škole - v nejmodernější učebně je rozbitý počítač! Na nic nereaguje, projektor hlásí no signal, nezabírá ruční nastavení, ani tahání za kabely, vyučující v koncích, rozvrhář a údajně technik si už taky neví rady, no prostě katastrofa! Nechtěla jsem znít drze s otázkou, zda ho mají vůbec zapnutý, ale naštěstí tuto naprosto záludnou a složitou situaci vyřešila nejstarší profesorka katedry psychosociálních věd a etiky (a možná i celkově na škole), která vzápětí přiklusala na pomoc a ten počítač jim zapnula.

14. únor 2015

Konečně mi někdo dal kytku v květináči! Od maminky, k narozkám. Protože řezané jsou na nic, za dva dny vám to chcípne a nic z toho nemáte. Když jste antitalenti, tak vám teda brzy chcípne i ta v květináči, ale já si docela věřím, tahle přežila cestu Českými drahami, takže přežije už všechno!

9. únor 2015

Spánek s hlavou na stole ponořenou ve svých poznámkách a knize je hned po nakupování nejhorší věc na světě. ‪#‎krouzkovysesit ‪#‎mamhashtagnacele
— cesta do postele

22. prosinec 2014

"Prijd kdyztak driv, kolem ctvrte, to bude mozna Joel mit po zkousce, tak pak hned vyrazime." Po hodine cekani na Joela a hodiny cekani az se ti dva zabali se me - osoby ctouci si v kuchyni, abych neprekazela - Joel pta: "Kolik tech knih mas?" "No tri, doufam, ze mi to bude stacit..."

24. listopad 2014

S mými čtyřmi spolubydlícími začíná mít hláška "napsat někomu něco na zeď" docela reálný obraz. Nejdřív lístečky na záchodě, pak v koupelně, pak se přidala i sousedka, která asi přehlédla zvonek na chodbě, nakonec i lísteček v kuchyni a dneska to odnesla chodba. Láká mě nad to jejich ZHASÍNEJTE NA CHODBĚ připsat něco ve stylu facebooku alá "uživatel pokoj č. 1 přidal nový příspěvek na zeď uživateli pokoj č. 2", pod to nakreslit svůj "lajk" a následně zaklepat na oboje dveře jakože jim přišlo upozornění, ale asi by mě mrzelo, že si to nemůžu zdokumentovat.

1. srpen 2014

Tohle období je tak zatraceně mizerné, že být to ještě horší, tak ta změna není ani poznat.

27. červenec 2014

Mamka mi poslala dopis v růžové obálce s Disney princess.. a Zemanem. -.-

7. červen 2014

Kdyby mě někdo hledal, jsem v mrazáku. Odmítám odsud celý den vyjít. Potřebujete-li něco důležitého, slyším jen na chrastot ledu. Místa je tu dost, ale nebudu otevírat každému pobudovi - dělali byste mi tu teplý průvan! Zimě zdar.

9. květen 2014

Takové ty paradoxy všedního života. Vedle Billy u pultíku nabízí nový produkt - geniální čistič brýlí. Přilákají starší lidi s brýlemi, kteří bez nich nevidí ani prd, vezmou jim je a slavnostně pronesou: "tak a teď se koukejte, jak skvěle vám je vyčistím!"

24. březen 2014

Přemýšlím, co je více k vzteku. Jestli si zapomenout klíče od bytu zrovna v době, kdy si jaro hraje na zimu nebo zjištění, že před bytem na schodech je větší signál naší wifi než u mě v pokoji.

16. březen 2014
Nikdy si nepořizujte pohodlné pyžamové kalhoty na spaní.. to v nich pak budete chtít jít i v neděli na nákup.

3. březen 2014 

Jasně, jedna věc je vyflákat se (ve spěchu) před vchodem do práce, kde vás vidí recepce, řidiči, co právě přijeli ze své trasy, řidič autobusu s kamarádem (a kdyby někdo vykouknul z kanceláře, tak i obchoďáci), roztrhnout si kalhoty přes celé koleno, mimojiné si způsobit krvavý šrám přes půl nohy, na který vám všichni čučí v metru, v autobuse a zbylou cestu na byt.. ale kalhoty vem čert, i tu strašnou ostudu a bolest při chůzi, druhá věc - a milionkrát horší - je si na to dobrovolně přiložit dezinfekci, to bych raději obešla s tím šrámem celou Prahu 4! . . . ne, dobře, kecám, Praha 4 je fakt velká, jdu si to radši obvázat s doufáním, že mě nebylo slyšet až domů.

24. prosinec 2013
Vítej opět po delší době v mé duši má milovaná vesnice, vlastně jen díky tobě si pravidelně kupuju nové kartáčky na zuby, co dva měsíce, jak doporučují všichni stomatologové.. protože jsem idiot a vždycky si ten původní nechám v Praze.

Všechno možné i nemožné

Mí věrní fanoušci si jistě všimli (a že jich je), ale konečně jsem se dokopala ke zlepšení mého záhlaví zde na blogu! Vtipné je, že mě to napadlo až když jsem odevzdala mé ségruši její grafický tablet, takže jsem si ho musela vyrobit v práci, ale čekala mě celodenní nenáročná pracovní sovota, tak to docela šlo. Je to jednoduché, primitivní, ale dalo mi to práci, abyste věděli! A líbí se mi to. Jsem spokojená a to stačí. 

Za poslední měsíc se toho událo neskutečné množství. Co kdyby měsíc, vlastně za celý půlrok, ale za poslední měsíc nebo spíše dva asi nejvíc. Zkouškové, návštěva komunity Dvanácti kmenů, po dlouhé době hoczácký sraz a tak celkově. O návštěvě komunity Dvanácti kmenů se ještě chystám něco málo napsat, tak uvidíme, zda to zveřejním i zde, ale zatím si ještě tak nějak třídím svůj názor na to všechno. Tak uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Vzhledem k tomu, že jsem měla půjčený foťák, mám i spoustu fotek, které pořád nejsou doupravené, nemám se za to ráda, už dávno měly být zeřejněné a poslané ostatním. Jak skončilo to zkouškové a pro mě až na konci června, všechno to napětí ze mě najednou spadlo a mohla jsem začít myslet na všechno ostatní, ale pak jsem zjistila, že toho všeho ostatního je tolik, že prostě opět nic nestíhám. :D Ale já se s tím poperu! A ty fotky budou, možná i nějaké pak zde.

Jinak, když jsem si procházela, co jsem tu kdy vlastně psala, narazila jsem na své fejsbůčkové perly. Respektive na nejvtipnější statusy, co jsem si kdy psala tenkrát nějaké ty dva roky zpátky, tak jsem si říkala, že bych mohla udělat něco podobného i teď. Což bude ale v dalším článku, ať to vypadá, že jsem aktivní! :D 

Dobře, nejsem.. ale když mám teď to pěkné záhlaví, možná se to zlepší. Tak spamu zdar!

Od znovu

Jsem děsně nepoučitelná. Už asi pětkrát jsem si řekla "jo, to si zapíšu na blog" a stejně jsem se k tomu nikdy nedostala, takže spousta věcí zůstane zase nepublikovaných. Ale dneska/včera jsem se byla poprvé letos projet na kole, protože bylo krásné počasí, a stálo to vážně za to. Kromě toho, že jsem zase objevila kus Dalejského údolí, tak i nedalekou pumpu, na kterou jsem si nejprve musela jít nafouknout duše, jelikož přes zimu byly na odpis. A taky! Jsem po delší době vyzkoušela, zda se mi třeba už nerozchodil foťák na mobilu po létu, kdy se mi celý telefon vykoupal v rumu, protože ty výhledy a okolí bylo tak pěkné, že jsem měla potřebnou chuť si to vyfotit. Kupodivu se mi už při zapnutí foťáku telefon nevypíná, ale fotí stejně nějak ještě skoro jako kdyby měl opici. Ostatně, posuďte sami. 

Jinak jsem ale opravdu ráda, že jsem se k tomu dokopala, v poslední době mám problém se přesvědčit v čemkoliv. Ale díky té vyjížďce na kole jsem konečně i vzala do rukou svou letní bundu a v kapse našla, co jsem už dva měsíce nemohla najít! Takže ta cesta byla opravdu produktivní, osvěžující a prostě skvělá.

Celý ten dnešek/včerejšek byl takový plný objevování staronového. To další zkoumání Dalejského údolí, nález hledané věci a také objevení ztraceného kontaktu s jednou osobou. Byl to sice náročný den a od soboty jsem si říkala, že bude asi dost za nic, ale nakonec se ukázal jako velice zajímavý. Proto ostatně o něm i píšu, aby tak zůstal, alespoň na nějakou dobu, když ne až "do smrti". 

Chorobné procházení se

Říkám tomu "chorobné procházení se", protože je to taková má "nemoc". Ráda se procházím, na tom samotném by nebylo asi nic špatného. Dělá mi to dobře, vždycky si u toho provětrám hlavu, lépe se mi přemýšlí a celkově tím kolikrát i víc prozkoumám místa v mém okolí nebo i jinde. Je dobré vědět, kde žijete. Horší na tom je, že mě napadne se procházet vždycky v tu nejhorší dobu. Ve dvě ráno třeba. V době, kdy mám spoustu věcí na práci a měla bych na nich teda pracovat a ne si trajdat po venku. Když venku nehorázně chumelí nebo prší. Nebo je mi třeba zle a měla bych spíše ležet nebo být prostě v teple. Jako třeba dneska. 

Neudělala jsem v podstatě dneska nic užitečného, jak jsem měla v plánu. Šla jsem spát pozdě, protože jsem měla potřebu se s Kirarou vybavovat do tří do rána kvůli jedné prokotině k HOCZ, jelikož jsem nemohla jít spát, aniž by to nebylo nějak zakončené a dovyřešené. Což se mi ale pak vymstilo, protože jsem vstávala pozdě a zdály se mi fakt divné sny. V poslední době se mi celkově zdají samé chujoviny. Na to, že se mi vrací neustále vzpomínky na tu bouračku v nejrůznějších podobách, na to jsem si celkem zvykla, ale aby to nahradily sny s motivem mého zastřelení nebo podivného místa plného duchů a mrtvol, to mi dělá docela problémy ještě. Každopádně jsem se zbudila zpocená a bílá jako smrt a neměla jsem se zrovna do dělání nějakých seminárních prací nebo učení se. Tak jsem se oblekla a vyrazila ven. 

Jsem fakt docela ráda, že teď bydlím jen pár kroků od Prokopského a Dalejského údolí, to místo mám ze všech koutů Prahy nejraději. Váže se mi k tomu místu spoustu vzpomínek, ale kromě toho pokaždé, když se tam vydávám, poznám něco nového. Ať už nějakou novou stezku, lepší výhled nebo něco nového v sobě.

V tomhle týdnu to tam navštívím určitě ještě jednou, dala jsem si na to slib. Ale nejdřív musím pořádně zapracovat na přípravě do školy. Ale už teď se těším. Tak učení zdar.

Zimní

Zima je po podzimu mé druhé nejoblíbenější období. Miluju sníh, svůj dlouhý kabát (ve kterém si připadám, když dobíhám autobus nebo tramvaj, jako v Matrixu), miluju když je všude námraza nebo je taková zima, že se člověk vždycky neskutečně těší do tepla k čaji. Narodila jsem se v zimě, konkrétně na Tři krále, tedy 6. ledna, takže to s tím možná souvisí. Kromě toho zima je i symbol pro Vánoce a konec roku, tedy oslavy nebo nějaká životní rekapitulace, naděje nebo myšlenky na to, jak vylepšit ten nový rok a tak ho prožít o to víc.

A přesto letošní zima přišla nějak rychle na mé poměry. Respektive stalo se tolik věcí naráz, že to všechno tak nějak uteklo a najednou jsou Vánoce a konec roku až z toho mám takové samé rozpačité pocity. Tento rok byl těžký, dramatický, krásný, děsivý, poučný, plný nových a pěkných zkušeností, těžký na rozhodování, uspěchaný, tragický, nejasný, ale hlavně strašně krátký. Prostě všechno dohromady. Taková slátanina všeho možného. Žádná nuda, to rozhodně ne, i když někdy je ta jednolitost daleko lepší. Nedá se to úplně krátce popsat, ale řekla bych, že tento rok obsahoval asi nejvíc zvratů a zvláštně napjatých situací. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem (jsme) je zvládla (zvládli). Nevím jestli na jedničku, ale jsou za mnou. Teď už jen udržet krok, neškobrtnout a jít dál. Snad do lepšího roku, co se zážitků týče. Snad se dokážu vyhrabat z těch pár věcí, co mě ještě trápí a pokračovat s čistým šítem. I přesto, že nevím, co si ro mě rok 2015 připravil, pokusím se o to. Krásné svátky. 

Rodinná setkání

V určitém období života člověk dospěje k pochopení různých věcí, které se mu v životě odehrály třeba již dřív, ale nijak tomu nepřikládal důležitost nebo to nevnímal, a pak se najednou zastaví uprostřed chůze a řekne si „aha, teď už to chápu“. Myslím, že tyhle momenty jsou pro nás hodně důležité.

Je to tak třeba u dětí, co vyrůstají v rodině jakéhokoliv náboženství. Rodiče je k víře vedou, takže je berou s sebou do kostela, ať sami chtějí nebo ne, a do jisté míry i v některých rodinách je nutí se účastnit různých akcí nebo celkově být součástí této společnosti. Takové dítě to bere jako automatickou část života i přesto, že přesně ještě neví, o co pořádně jde. Přemýšlí vlastně jen o tom, že se mu v neděli nechce vstávat, že spolužáci se na něj dívají divně, když to sem tam zmíní a že u nich to takto neprobíhá, možná si připadají v takovém náboženském společenství divně, protože pořádně nechápou význam všeho, co se kolem děje. Až dojde ke zlomu, kdy si sami všechno v hlavě proberou a začnou o tom všem přemýšlet trochu jinak. Zjišťují si informace, snaží se vše pochopit a objevují, co to víra znamená a jestli je to jim samotným nějak blízké nebo nikoliv. A není to jen víra, je to všechno, co v dětství děláme ze začátku jenom kvůli rodičům, protože nás k něčemu vedou a vychovávají, a až později si uvědomíme, co vlastně doopravdy chceme a kudy jít už sami bez cizí pomoci nebo názorů.

Tohle znám z vlastní zkušenosti, strejda je farář, takže jsme k víře byli všichni tak nějak vedení a u farářských rodin se obecně nějak ještě víc očekává, že se to bude předávat z generace na generaci. Ale mně vadilo už jako malé vstávat každou neděli do kostela, protože to byl jeden z mála dní, kdy se člověk může teoreticky vyspat (takže jeden sobecký a lenivý důvod) a kromě toho, v kostele mě to k smrti nudilo (druhý už trochu závažnější problém, protože tento důvod pramenil z nepochopení všeho, co se v kostele odehrávalo). Vím, že jsem hodně protestovala vůči nedělce, což je prostor pro děti v době, kdy farář má klasické kázání, ale protože to leckdy není nic, co by děti v menším věku chápaly, jsou odvedení do jiné místnosti v kostele, kde si kreslí nebo si vypráví s tím, kdo na ně zrovna dohlíží, ty příběhy z Bible tak, aby to pochopily i oni. Mám doteď v hlavě jednu vzpomínku, kdy mě mamka odváděla i s ostatními dětmi právě do téhle místnosti a já jsem se rozhodla paličatě, že tam prostě nepůjdu, že zůstanu v kostele na to normální kázání. A bránila jsem se tak moc, že jsem začala do všech, co mě vedli, kopat a utíkat zpátky, až to už nevydrželi a dotáhli mě do té místnosti násilím, přičemž za mnou raději zamkli i dveře. A já jsem brečela a mlátila do těch dveří a byla doslova hysterická. Jasný, bylo mi asi pět nebo tak nějak kolem tohohle věku, ale pamatuju si to doteď, byla to tenkrát hrozná ostuda, ale když si na to teď vzpomenu, musím se tomu smát.

Ten zlom, kdy jsem začala brát víru nějak jinak než jako povinnost nebo něco, co se u nás v rodině prostě děje a bude dít, přišel paradoxně až po konfirmaci – oficiální přijetí do církve. Konfirmace na rozdíl od křtu má být svobodné rozhodnutí, ale jak jsem zmiňovala, u farářských rodin se předpokládají určité věci a odmítnout u nás doma v těch 15 letech tohle „svobodné“ rozhodnutí, když odkonfirmovali i mí sourozenci, kteří se dneska prezentují jako největší ateisté a už tenkrát to dávali dost najevo, že to dělají jen z jakési povinnosti, nebylo úplně jednoduché. Hodně jsem o tom tenkrát přemýšlela, proč na tuhle „hru“ vlastně přistupuju a jestli dělám správně, ale neměla jsem dostatek odvahy se jako jediná z rodiny vzepřít a říct „ne, nejsem na to ještě připravená a nevím, jestli chci evangelickou církev přijmout a stát se jejím oficiálním členem“. Takže jsem konfirmovala, slibovala, že opravdu věřím a chci se stát členem církve, ale popravdě jsem to jen tak odříkala a nijak neprožívala. Nevím, jak na tom byla Verča (mé dvojče) v tu stejnou dobu, ale ona začala rozhodně víru brát nějak osobněji dřív a jako jediná ze zbylých sourozenců. Já jsem se nad tím vším začala zamýšlet až nějak kolem těch sedmácti letech, což byl ten zlom, kdy jsem se začala sama sebe ptát, číst různé publikace a snažila jsem se zjistit o křesťanství obecně, co nejvíce. Začala jsem celkově vnímat ten rozdíl mezi tím, když to člověk bere jako automatiku a mezi tím, kdy o tom začne přemýšlet jinak a snad to i chápat.

Doteď se neustále sama sebe ptám, čemu vlastně věřím a víru objevuju, nejsem si ještě úplně vším jistá, ale do kostela už chodím dobrovolně, rozhodně za mnou nikdo nemusí zamykat dveře, abych neutekla, a všechno obecně kolem náboženství dělám dobrovolně. A jsem ráda, že nás k víře rodina vedla. Snažím se o víře diskutovat a nebráním se názorům ostatních. Avšak víra nebyla úplně původně předmětem tohohle článku. Jen jakýsi příklad. To podstatné, co jsem si včera uvědomila, když jsem šla z oslavy tety narozenin, bylo, že už konečně vím, k čemu jsou rodinná setkání a rodina samotná.

Už před dvěma týdny, kdy slavila narozeniny mamka, která to ale nechtěla nějak hrotit, mi to začínalo vrtat hlavou. My jsme se totiž výjimečně sešli (všichni sourozenci a mamka) po strašně dlouhé době u jednoho stolu a bylo nám spolu fajn. Sama mamka říkala, že to byl nejlepší dárek k narozeninám, že nás měla zase jednou pohromadě. I na mě samotnou to mělo velký účinek, cítila jsem se jinak, jako kdybych pochopila, k čemu vlastně rodina je. Ne, že bych to nechápala nějak teoreticky už dřív, ale my popravdě máme dost zvláštní vztahy v rodině tak nějak celkově a takové to navštěvování a přání si k různým událostem (narozeniny, Vánoce) jsem já osobně brala jako spíše tu automatiku, kterou všichni děláme jenom, protože se to sluší, ne že bychom se měli rádi, chtěli o sobě něco vědět, co děláme, co se událo nového za tu dobu, co jsme se neviděli. Záviděla jsem všem lidem kolem mě, co měli rodinu „normální“, kde si sourozenci spolu rozuměli a měli mezi sebou všichni takový pěkný vztah, pomáhali si a tak. Rodinné dusné ovzduší byl taky jeden z důvodů, proč jsem chtěla na vysokou školu někam mimo České Budějovice někam hodně daleko nejlépe. Což se mi vyplnilo a „doma“ mě už vidět moc není.

Ještě víc se to pochopení umocnilo teď u té tety, například i tím, že jsem konečně po roce jeho života viděla svého synovce. Brácha se od nás jednu dobu docela distancoval a to, že jeho přítelkyně je těhotná, jsem se dozvěděla po 6 měsících těhotenství a to ještě z Facebooku čirou náhodou. Nejsem nějak extra vyšinutá na děti, to spíše naopak, ale vidět toho prcka konečně jinak, než z fotek, bylo takové povzbuzující. A celkově se zase dostat k tomu, jak se ten a ten z blízké rodiny má, co je nového, ale ne ve smyslu takové té lhostejné otázky, ale opravdového zájmu. Takové to, když se z povinné návštěvy rodinných příslušníků, co mají zrovna narozeniny, stane radostné a příjemné setkání a sdělování si společných věcí. Ten zlom, kdy člověk pochopí, k čemu vůbec rodinná setkání jsou.

Jediná negativní věc, která se to trochu všechno podtrhuje, že se člověk kromě hezkých rodinných novinek dozví i některé ne moc šťastné. Například tu, že nevlastní bratranec (úplně z jiného kolene než kam jsme jeli slavit ty narozeniny) havaroval v autě a bojuje teď o svůj život v Budějovické nemocnici. Máme ty autonehody nějak v krvi.

A v pondělí zase zpátky do Prahy. Co mě na tom všem tak trochu mrzí je, že jsem neměla foťák, abych to mohla nějak zachytit. Vím o sobě, že mám děsně špatnou paměť, takže takové to „alespoň ses na to dívala svýma očima a budeš to mít v paměti“ není úplně tak zřejmé, ráda mám na takové momenty i nějakou hmotnou vzpomínku, a tím fotografie určitě jsou. Ale co se dá dělat, třeba se naskytne ještě nějaká další příležitost. Třeba teď když konečně chápu, co to ta rodina je, bude takových momentů víc. 

Malé úspěchy

Někdy si říkám, že už jen to, že se někdy ráno vykopu z postele je docela úspěch, ale dneska se chci pochlubit s něčím trochu jiným. Dosáhla jsem u jedné své fotky na DeviantArtu 50 favs! Jasné, pro někoho je to nic, u každé fotky má těch favs tak 300 nebo si říká, co to vlastně oslavuju, ale u mě je to prostě úspěch. Nejsou to jako na FB "lajčíky", kterých má kdekdo x tisíc, protože má přesně tolik přátel. Kromě toho, že na DeviantArtu mám těch přátel pár, získat nějaký ohlas, když je tam nepřeberné množství lidí a asi tak 95% z nich jsou stokrát větší umělci než já, je velmi těžké už jen proto, že tam musíte zaujmout právě úplně cizí lidi ze všech koutů světa. Obyčejně mám tak 3 nebo 4 favs a konec, u některých fakt povedených max. 10, ale u téhle fotky se mi podařilo překročit ten menší počet a vyšplhat se na tu padesátku. Mám z toho radost, dokonce se dostala i do skupiny českých fotografů, kde to spravují profíci a jen tak něco tam nedají (fakt ne, tohle je jediná z asi deseti, kterou jsem tam poslala a kterou mi zveřejnili).

Takže... možná to se mnou nebude tak hrozné! I když pořád nemám vlastní foťák . . .

http://sicmoid.deviantart.com/art/Soul-of-sun-423808552

Každopádně, musím říct, že mně se tahle fotka taky hodně líbí. Byla focená na Silvestra, kterého jsem před rokem trávila s Evangelickou mládeží ve Hvozdnici a ono bylo počasí skoro jako na podzim. Chtěli jsme toho využít a tak jsme se byli projít (bylo to 30.12.2014), a protože jsem měla půjčený foťák (jak jinak), tak jsem se pořád u něčeho zastavovala a pak mi i ti, co šli se mnou zdrhli a já si mohla fotit, jak jsem chtěla a nemusela jsem poslouchat nikoho, jak je zdržuju. Sice jsem se pak bála, že tam zabloudím (neznala jsem to tam) a nenajdu zpátky kostel, ale nakonec jsem právě fotila v tomhle shluku trávy a slyším z dálky volání. To ta paka totiž seděla na posedu přes pole a viděli mě odsud, jak si tam trajdám a fotím kravinky. Takže tam na mě počkali a pak jsme se vydali zpátky společně. Ale bylo to fajn zakončení roku a celkově odsud mám hezké fotky. A když už o tom tak píšu, tak mi to nedá jich sem pár dát. Na počest té, která získala na DeviantArtu takový ohlas! 

Akční zakončení týdne

Za poslední čtyři dny se toho zase událo tolik, že jsem ještě teď z toho všeho vyjukaná. Respektive se mi ty zážitky všechny míchají a dojmy střídají, že je těžké o tom vůbec něco smysluplného napsat. Ale chtěla jsem sem dát alespoň pár fotek ze SIGNAL festivalu a ty akční dny tedy zaznamenat.

Čtvrtek byl ve znamení sportu - po dvou letech jsem si pořádně zahrála pinčes, za což jsem neskutečně ráda, i přesto, že mě bolí ruka po těch dvou hodinách intenzivního hraní ještě teď. Navíc jsme se se Zuzkou shodly, že to nebude poprvé a naposled, ale že si půjdeme zahrát častěji, zkusíme to nějak zpravidelnit a vyřádit se víckrát než jen jednou do roka. Uvidíme, jak nám to půjde, každopádně na další hru se nesmírně těším. 

V pátek jsme s Plenou a Brécou byly na SIGNALu, na čem by nebylo asi nic extra zvláštního, kdybych neměla půjčený foťák a stativ. Takhle jsem kromě vidění nevšedních věcí v rámci festivalu mohla i fotit noční Prahu a neskutečně jsem si to užívala. Trochu jsem tím teda holky zdržovala, a tak jsme si stihly projít jen asi 8 nebo 9 stanovišť, ale i tak to stálo za to. Obrnily jsme se vůči davům lidí, dělaly si z nich srandu a celkově se nestresovaly, že jsme třeba něco neviděly nebo se na to nedostalo a proto to bylo i tak pohodové a jsem ráda, že jsem se k tomu dostalo v takovém složení. Bylo to prostě fajn, i přesto, že jsem prochodily pěknou štreku!

V sobotu jsme vydejchávaly s Plenou pozdní příchod na byt, ale chtěla jsem jí ještě ukázat krásu Dalejského údolí, takže jsme vstaly celkem časně, ale protože nakonec musela i brzo domů uvařit své nebohé sestřičce, která by jinak umřela hlady, tak jsme prolezly jen nejbližší les, vyfotila jsem si pár věcí a pak jsem jí byla doprovodit na nádraží. 

A aby toho procházení se nebylo málo, dnes jsme se Zlounem prošli zase trochu jinou trasu Dalejského údolí směr Prokopák. Takže jsem uťapaná a hodně unavená, ale je mi fajn. Navíc zítra mě čeká ještě jedna akční a náročná věc, ale snad se povede.

Procházka do obchodu

To si takhle jdete koupit mletou papriku do obchodu, který máte ani ne dvě stě metrů za bytem s tím, že se alespoň před obědem ještě na chvíli provětráte, a stane se z toho sedmikilometrová procházka po okolí. Už delší dobu se chystám projít tady kolem mého nového bydliště, ale z různých důvodů jsem to neustále odkládala, ačkoliv je to skoro neuvěřitelné, jelikož mám teď své nejoblíbenější místo vůbec ani ne padesát kroků od domu. Ne, není to žádná pražská památka, část města, kde jsou nějaké obchodní domy nebo galerie nebo divadla, vůbec. Je to Prokopské a Dalejské údolí. To místo jsem našla, když jsem ještě bydlela na koleji. Jednou jsem se chtěla někam projít a už mě to na Hvězdě (i když tam se taky stále ráda vracím) a kolem moc nebavilo, tak jsem se podívala po mapě Prahy a našla jsem si tohle jedno z mála zelenských oblastí v tom našem hlavním městě. Už v té době se mi to tam zalíbilo a několikrát jsem se tam vracela a procházela čím dál větší úseky. Pak jsme tam byli i s Verčou (ségra) a Joelem (její přítel) na Silvestra (rok 2012).

Protože ten výhled na Prahu z Děvína (kopec, který je právě součástí Prokopského údolí) je super a zvláště, když je to celé město pod vámi osvícené spoustou světel a ohňostrojů (fotky by Joel), to pak vypadá hned jinak a bylo tam i v té zimě a noci krásně. Byl to vlastně asi nejlepší Nový rok vůbec v Praze, které jsem tu prožila (domů jezdím jen na Vánoce, pak se vždycky vracím na Nový rok do Prahy) všechny ostatní byly zatím všelijaké a podivné a asi ne moc veselé pro mě, ale tenhle tím zážitkem vyniká.

Každopádně to už jsem se stěhovala právě z koleje na Prahu 4 a měla "Prokopák" blíž, takže jsem se tam dost často vracela a celkově tu oblast si oblíbila nejvíc z Prahy celkově. Občas jsem tam dotáhla někoho na procházku a zároveň i s těmito lidmi ten docela široký prostor poznávala daleko více. (fotky jsou z roku 2012 a 2013 by me, poslední by Mates)

Dokonce jsem se tam jednou vydala ve tři ráno a počkala si na východ slunce nad Prahou, ale to je trochu jiná historka.

To místo je pro mě každopádně neustále něčím nové, protože se mi zatím nepodařilo to tam projít křížem krážem, že bych to tam znala třeba jako Včelenský les nebo spoustu oblastí na jihu Čech, které mám za těch x let, co jsem tam žila, projeté na kole, prochozené s dědou nebo jen tak s foťákem a opravdu bych o nich mohla říct, že je znám jako své boty, ale o to mě stále tohle údolí baví. A musím říct, že když jsem si našla tento byt, kde teď bydlím, to že to je fakt pár kroků od Dalejského údolí, bylo rozhodující. Předtím jsem mohla každý den jen fotit z balkónu západ slunce, který končil za Prokopským kopcem (Děvínem), teď se podívám z okna nebo vyjdu z bytu a jsem tam. A ono se pak teda není moc čemu divit, že jdu takhle v sobotu, kdy mám konečně docela čas, pro mletou papriku do obchodu a skončím místo toho několik kilometrů v lese plná euforie, že jsem zase na místě, které mám tak ráda.

Občas se mi teď stane, že se mě lidi ptají, tak jak se mi tu bydlí. Vzhledem k tomu, že tu jsem zatím měsíc, vždycky jsem říkala, že úplně ještě nedokážu posoudit, jaké to tu je, že jsem si to tu ani pořádně ještě neprošla a neprozkoumala okolí. Ale po tomhle mém menším výletu a tom měsíci žití se spolubydlícími a celkově, můžu s klidem tvrdit, že byt jako takový je supr a že lokalita je naprosto bez chyby. Takže jo, jsem spokojená. Stihla jsem si už i trochu zútulnit pokoj, takže i z tohohle hlediska je mi tu hned lépe a zvykám si na nové prostředí rychleji. Tak uvidíme, jak to bude nadále. Mimochodem, tu papriku jsem si pak koupila, abyste si nemysleli!