Malé úspěchy

Někdy si říkám, že už jen to, že se někdy ráno vykopu z postele je docela úspěch, ale dneska se chci pochlubit s něčím trochu jiným. Dosáhla jsem u jedné své fotky na DeviantArtu 50 favs! Jasné, pro někoho je to nic, u každé fotky má těch favs tak 300 nebo si říká, co to vlastně oslavuju, ale u mě je to prostě úspěch. Nejsou to jako na FB "lajčíky", kterých má kdekdo x tisíc, protože má přesně tolik přátel. Kromě toho, že na DeviantArtu mám těch přátel pár, získat nějaký ohlas, když je tam nepřeberné množství lidí a asi tak 95% z nich jsou stokrát větší umělci než já, je velmi těžké už jen proto, že tam musíte zaujmout právě úplně cizí lidi ze všech koutů světa. Obyčejně mám tak 3 nebo 4 favs a konec, u některých fakt povedených max. 10, ale u téhle fotky se mi podařilo překročit ten menší počet a vyšplhat se na tu padesátku. Mám z toho radost, dokonce se dostala i do skupiny českých fotografů, kde to spravují profíci a jen tak něco tam nedají (fakt ne, tohle je jediná z asi deseti, kterou jsem tam poslala a kterou mi zveřejnili).

Takže... možná to se mnou nebude tak hrozné! I když pořád nemám vlastní foťák . . .

http://sicmoid.deviantart.com/art/Soul-of-sun-423808552

Každopádně, musím říct, že mně se tahle fotka taky hodně líbí. Byla focená na Silvestra, kterého jsem před rokem trávila s Evangelickou mládeží ve Hvozdnici a ono bylo počasí skoro jako na podzim. Chtěli jsme toho využít a tak jsme se byli projít (bylo to 30.12.2014), a protože jsem měla půjčený foťák (jak jinak), tak jsem se pořád u něčeho zastavovala a pak mi i ti, co šli se mnou zdrhli a já si mohla fotit, jak jsem chtěla a nemusela jsem poslouchat nikoho, jak je zdržuju. Sice jsem se pak bála, že tam zabloudím (neznala jsem to tam) a nenajdu zpátky kostel, ale nakonec jsem právě fotila v tomhle shluku trávy a slyším z dálky volání. To ta paka totiž seděla na posedu přes pole a viděli mě odsud, jak si tam trajdám a fotím kravinky. Takže tam na mě počkali a pak jsme se vydali zpátky společně. Ale bylo to fajn zakončení roku a celkově odsud mám hezké fotky. A když už o tom tak píšu, tak mi to nedá jich sem pár dát. Na počest té, která získala na DeviantArtu takový ohlas! 

Akční zakončení týdne

Za poslední čtyři dny se toho zase událo tolik, že jsem ještě teď z toho všeho vyjukaná. Respektive se mi ty zážitky všechny míchají a dojmy střídají, že je těžké o tom vůbec něco smysluplného napsat. Ale chtěla jsem sem dát alespoň pár fotek ze SIGNAL festivalu a ty akční dny tedy zaznamenat.

Čtvrtek byl ve znamení sportu - po dvou letech jsem si pořádně zahrála pinčes, za což jsem neskutečně ráda, i přesto, že mě bolí ruka po těch dvou hodinách intenzivního hraní ještě teď. Navíc jsme se se Zuzkou shodly, že to nebude poprvé a naposled, ale že si půjdeme zahrát častěji, zkusíme to nějak zpravidelnit a vyřádit se víckrát než jen jednou do roka. Uvidíme, jak nám to půjde, každopádně na další hru se nesmírně těším. 

V pátek jsme s Plenou a Brécou byly na SIGNALu, na čem by nebylo asi nic extra zvláštního, kdybych neměla půjčený foťák a stativ. Takhle jsem kromě vidění nevšedních věcí v rámci festivalu mohla i fotit noční Prahu a neskutečně jsem si to užívala. Trochu jsem tím teda holky zdržovala, a tak jsme si stihly projít jen asi 8 nebo 9 stanovišť, ale i tak to stálo za to. Obrnily jsme se vůči davům lidí, dělaly si z nich srandu a celkově se nestresovaly, že jsme třeba něco neviděly nebo se na to nedostalo a proto to bylo i tak pohodové a jsem ráda, že jsem se k tomu dostalo v takovém složení. Bylo to prostě fajn, i přesto, že jsem prochodily pěknou štreku!

V sobotu jsme vydejchávaly s Plenou pozdní příchod na byt, ale chtěla jsem jí ještě ukázat krásu Dalejského údolí, takže jsme vstaly celkem časně, ale protože nakonec musela i brzo domů uvařit své nebohé sestřičce, která by jinak umřela hlady, tak jsme prolezly jen nejbližší les, vyfotila jsem si pár věcí a pak jsem jí byla doprovodit na nádraží. 

A aby toho procházení se nebylo málo, dnes jsme se Zlounem prošli zase trochu jinou trasu Dalejského údolí směr Prokopák. Takže jsem uťapaná a hodně unavená, ale je mi fajn. Navíc zítra mě čeká ještě jedna akční a náročná věc, ale snad se povede.

Procházka do obchodu

To si takhle jdete koupit mletou papriku do obchodu, který máte ani ne dvě stě metrů za bytem s tím, že se alespoň před obědem ještě na chvíli provětráte, a stane se z toho sedmikilometrová procházka po okolí. Už delší dobu se chystám projít tady kolem mého nového bydliště, ale z různých důvodů jsem to neustále odkládala, ačkoliv je to skoro neuvěřitelné, jelikož mám teď své nejoblíbenější místo vůbec ani ne padesát kroků od domu. Ne, není to žádná pražská památka, část města, kde jsou nějaké obchodní domy nebo galerie nebo divadla, vůbec. Je to Prokopské a Dalejské údolí. To místo jsem našla, když jsem ještě bydlela na koleji. Jednou jsem se chtěla někam projít a už mě to na Hvězdě (i když tam se taky stále ráda vracím) a kolem moc nebavilo, tak jsem se podívala po mapě Prahy a našla jsem si tohle jedno z mála zelenských oblastí v tom našem hlavním městě. Už v té době se mi to tam zalíbilo a několikrát jsem se tam vracela a procházela čím dál větší úseky. Pak jsme tam byli i s Verčou (ségra) a Joelem (její přítel) na Silvestra (rok 2012).

Protože ten výhled na Prahu z Děvína (kopec, který je právě součástí Prokopského údolí) je super a zvláště, když je to celé město pod vámi osvícené spoustou světel a ohňostrojů (fotky by Joel), to pak vypadá hned jinak a bylo tam i v té zimě a noci krásně. Byl to vlastně asi nejlepší Nový rok vůbec v Praze, které jsem tu prožila (domů jezdím jen na Vánoce, pak se vždycky vracím na Nový rok do Prahy) všechny ostatní byly zatím všelijaké a podivné a asi ne moc veselé pro mě, ale tenhle tím zážitkem vyniká.

Každopádně to už jsem se stěhovala právě z koleje na Prahu 4 a měla "Prokopák" blíž, takže jsem se tam dost často vracela a celkově tu oblast si oblíbila nejvíc z Prahy celkově. Občas jsem tam dotáhla někoho na procházku a zároveň i s těmito lidmi ten docela široký prostor poznávala daleko více. (fotky jsou z roku 2012 a 2013 by me, poslední by Mates)

Dokonce jsem se tam jednou vydala ve tři ráno a počkala si na východ slunce nad Prahou, ale to je trochu jiná historka.

To místo je pro mě každopádně neustále něčím nové, protože se mi zatím nepodařilo to tam projít křížem krážem, že bych to tam znala třeba jako Včelenský les nebo spoustu oblastí na jihu Čech, které mám za těch x let, co jsem tam žila, projeté na kole, prochozené s dědou nebo jen tak s foťákem a opravdu bych o nich mohla říct, že je znám jako své boty, ale o to mě stále tohle údolí baví. A musím říct, že když jsem si našla tento byt, kde teď bydlím, to že to je fakt pár kroků od Dalejského údolí, bylo rozhodující. Předtím jsem mohla každý den jen fotit z balkónu západ slunce, který končil za Prokopským kopcem (Děvínem), teď se podívám z okna nebo vyjdu z bytu a jsem tam. A ono se pak teda není moc čemu divit, že jdu takhle v sobotu, kdy mám konečně docela čas, pro mletou papriku do obchodu a skončím místo toho několik kilometrů v lese plná euforie, že jsem zase na místě, které mám tak ráda.

Občas se mi teď stane, že se mě lidi ptají, tak jak se mi tu bydlí. Vzhledem k tomu, že tu jsem zatím měsíc, vždycky jsem říkala, že úplně ještě nedokážu posoudit, jaké to tu je, že jsem si to tu ani pořádně ještě neprošla a neprozkoumala okolí. Ale po tomhle mém menším výletu a tom měsíci žití se spolubydlícími a celkově, můžu s klidem tvrdit, že byt jako takový je supr a že lokalita je naprosto bez chyby. Takže jo, jsem spokojená. Stihla jsem si už i trochu zútulnit pokoj, takže i z tohohle hlediska je mi tu hned lépe a zvykám si na nové prostředí rychleji. Tak uvidíme, jak to bude nadále. Mimochodem, tu papriku jsem si pak koupila, abyste si nemysleli!