SIC(K) MONDAY #28

Jsem to nedotáhla ani do 42, smutné. Se musí napravit. Bych teda měla napravit víc věcí, třeba se začít učit na zkoušky a hlavně číst. Máte taky občas takové to období, kdy přečtete třeba čtyři knížky za měsíc a pak třeba tři měsíce ani jednu? Já to tak mám pravidelně, s přibližujícím zkouškovým se to blíží spíše k té nule. A to ani ne, že by mě nebavily ty knížky, spíše prostě... ani nevím, čím to je. Občas se mi prostě číst chce, občas vůbec. To mám ostatně i s psaním. Ehm. Ale láká mě si jít půjčit do knihovny Detektivní kancelář Dirka Gentylho, od Adamse. Tuhle jsme na to s Cácorama narazily a i když jsem to četla asi pětkrát, pořád bych to četla dál. Jednak protože Adams a druhak protože je to fakt skvělá kniha a i když ji čtu poněkolikáté, objevím tam pokaždé něco nového. Určitě doporučuju. Ale asi jen pokud vám nevadí sci-fi, vědecké záhady a britský humor, je to takové... specifické. Stejně tak jako Stopařův průvodce po Galaxii. Ale dost tedy o knížkách. I když jednu dobu jsem přemýšlela, že bych sem mohla zařadit nějakou kategorii kniha týdne, jenže vzhledem k tomu, že teď nečtu a ani sem skoro nepíšu, tak jsem to vypustila. Třeba někdy v budoucnu. Pokud se mi začne chtít zase i psát. 

Potravina týdne

Jsem v minulém článku psala o ségry mistrovském umění péct, tak jsem tématicky dám její dortík, co pekla dneska kolegovi z práce. Sice jsem neochutnala, ale vypadal fakt skvěle!

Hudba týdne 

Protože se občas dostávám ke skupinám, které jsem poslouchala nadšeně někdy před pěti lety a pořád mě baví, což je náznak toho, že na nich pořád něco je a stojí za to. 'Písnička na pondělek?' 'Klidně na celý týden, Cvaldo.'

Postřeh týdne

I když začnu ten článek psát v jednu odpoledne, stejně mám pořád co dělat to do té půlnoci stihnout. Nehorázné. 

Kultura týdne

Hodně jsem se teď snažila odpočívat, procházet a využívat čas nějak jinak, než sezením u kompu a nervováním se ze vším možným nejenom na hocz. Zjistila jsem, že ač jsem si myslela, že umím odpočívat, tak ta schopnost občas dost pokulhává a pak se přistihnu, jak už jsem v té kotlině, co se v rámci nálad říká 'na dně' a mnohem hůř se z toho dostávám. Proto se pokouším i meditovat. Zatím úplně polehoučku, vždycky si pustím na deset patnáct minut relaxační hudbu a sednu si na nějaké příjemné místo, kde mám klid. Musím říct, že mi to moc nejde, nedokážu zatím úplně vypnout a pokaždé se mi teď stalo, že mě někdo vyrušil nebo něco od toho úplného klidu. Nejlepší by bylo, kdybych se k tomu dokopávala ráno, ale to se zatím nemůžu nějak donutit, takže prostě to dělám tak nějak různě. Ale uvidím, rozhodně i kdyby jen to sezení a chvilkové přemýšlení nad ničím nebo nad čímkoliv, co se mi honí hlavou, je to pořád příjemné a hodlám v tom pokračovat.  Což tady z toho asi není úplně tak nic kultura... ale nevadí!

Člověk týdne

Po delší době jsem se mohla vidět s Veron a odmítám to brát jako nějaké 'rozloučení'. Do té Bratislavy se chci pořád podívat!

Myšlenka týdne
Nikdy nenechávejte sliby vyjít do prázdna.

Komiks týdne

Fotka týdne
Jsem si po sto letech zprovoznila Instagram, tak to tam trochu spamuju. Ale stejně spíše fotkama tak různě i třeba staršíma. Tento týden se ale hodně střídalo počasí, dneska dokonce i v Praze sněžilo. V Praze. V dubnu. Fakt divný. Každopádně díky tomu jsem mohla ale zaznamenat jak duhu, déšť, mraky, slunce. Prostě se vyžít jako milovník rosničkových fotek.

Na fialkách

Občas se teď stává, že mému dvojčeti fotím její výtvory v kuchyni. Sama jsem dost vypadla ze cviku něco kuchtit, kolikrát si sotva něco uvařím k jídlu, natož abych pekla. Je to dost tím, že jsem se různě za ta léta v Praze pořád jen stěhovala a na koleji to bylo nechutný něco tvořit, na bytě v Barrandově jsem pořádně neměla nic na pečení, co se vybavení týče, a u ségry je to ona, kdo zabírá věčně kuchyň, takže prostě to tak nějak nevychází. Někdy se sice k něčemu dokopu, ale pořád je to vlastně Verča, kdo je mistr na všechno možné. A když už ona něco tvoří, tak to stojí vážně za to. A fotí se to pak jedna radost, protože je v tom fakt dobrá. Si s tím ještě vyhraje a patlá a třeba její chasekaky (dobrá, vím, že se to píše cheesecake...), to je už tak nějak u nás v rodině a širém okolí vyhlášená pochutina. 

Každopádně, proč to sem píšu. Nedávno Verča byla na fialkách (jo, zní to vtipně... dobře, asi tak moc zase ne), protože si je minulý nebo snad i předminulý rok oblíbila na přidávání do jídla a pečení s nimi, krom toho, že nádherně voní, takže z nich zkoušela kuchtit už leccos. Letos si vyhlídla pěkné místo na sbírání a donesla jich domů celou misku, že z nich udělá právě chasekak a na něj dá jako ozdobu zcukernatělé fialky. Se mi to líbilo, jak to vyrábí, tak jsem to zase nafotila, že jí to pošlu potom. Potom. POTOM. Znáte to. Takže jsem jí to ještě neposlala a ona dneska (už včera časově) mi to připomněla a že si to klidně můžu dát na svůj blogísek, tak to se ví, že bych jí to už radši poslala mailem, to je jednodušší žeano, ale zase jsem se přistihla, že se mi to posílat nechce a tak raději píšu sem, když už to musí být a vůbec, lenost level sto. Jsem fotila totiž tu přípravu a něco z toho je i použitelné, tak to sem alespoň hodím i pro vaši představu, když už se mi to povaluje na ploše. 

Mimoto, když jsme u těch jedlých kytek, jsem teď viděla docela hezké kuchařky, kde se právě zabývají jedlými kytkami a dekorací jídel a bylo to dost zajímavé. A i hezké, je fakt docela dobré vědět, jaké všechny kytky se dají jíst a tím pádem se jimi dá i zdobit. Kdyby to někoho zajímalo, tak jeden takový blog je ZDE.

Každodenní malévelké radosti

Jsou takové ty doby, kdy si každý říká, že by potřeboval mít v zadu v hlavě čudlík na restart. Prostě se vypnout a všechno nově nastartovat. Já ho ale nemám a tak to občas musím dělat 'ručně'. Ne, že by se mi to v poslední době dařilo, ale snažím se o to. Překonat tu nechuť cokoliv jít dělat a umět hlavně relaxovat, znovu se prostě do všeho naladit. Občas mi pomáhá cvičení nebo jakýkoliv větší pohyb, teď jsem dokonce zjistila, že v běhání nejsem tam marná a je hezky, takže objevuju tu krásu toho se nejenom procházet, ale i to ze sebe dostat pomocí běhu. Více ale je pro mě relax procházení se a hlavně, když můžu při procházce fotit. Ne vždy nutně si s sebou ale beru foťák. 

Každá procházka je pro mě trochu jiná. Buď se chci trochu hýbat a zvolím svižnější chůzi a pak spíše hodně přemýšlím a nevšímám si okolí. Nebo se procházím jen tak a snažím se naopak odprostit od všech myšlenek a všímat si okolí. Dívat se hodně do dálky a všímat si lidí okolo sebe. Paulo Coelho v jedné své knize nabádá čtenáře, aby se rozhlíželi všude kolem sebe a právě i do dálky, že tím člověk získává sám vnitřní nadhled. Když jsem to četla, připadalo mi to hrozně samozřejmé, protože jsem to tak dělávala vždycky, ale čím dál víc si uvědomuju, že spoustu lidí kolem mě, když se jdou někam projít (pokud je to vůbec napadne),  okolí je nezajímá a soustředí se většinou jen na to před sebou nebo nutně v jejich blízkosti. Což mi připadá hrozně omezující a vždycky, když na to dojde řeč, taky to všem říkám, aby se to i pro ně stalo samozřejmostí. Třetí varianta procházek je s foťákem. I ta je rozdílná, protože když fotím, všímám si naopak detailů a drobností a baví mě je pak zachytávat.

Takovou jsem si potřebovala udělat i dneska. Jo, vybodla jsem se na úkor toho na jednu přednášku, ale ty jsou někdy tak nudné a fakt občas  až tragické, že to je fakt užitečnější se jít projít. Jako je vážně smutné, že si z nich odnáším většinou větší skill v kreslení a jediné, co dokážu vnímat je to, že profesor řekl stokrát za 40 minut prosimvás. Mimoto mi vážně začíná vadit, že všichni pořád mluví stylem 'to se určitě naučte, bude to u státnic!' místo, aby řekli, že to máme umět a vědět, protože to budeme potřebovat v našem budoucím povolání.

Ale zpátky k původnímu tématu! Krom toho, že jsem tedy fotila, přemýšlela jsem nad tím, jak se dostat z té jarní letargie a začít něco dělat. Vždycky se říká, že se má začínat po malých krůčcích, a tak jsem přemýšlela, co mi vlastně dělá radost, co mě motivuje a jaké malé radosti i přes ty šedé dny zažívám. Třeba jsem zjistila, že mé velké lásky mezi keckami, co jsem měla minulý rok, jsou na tom s dírama daleko lépe, než současné kecky, co jsem nosila, takže jsem ty současné zahodila a vytáhla tyhle a znovu je nosím! Alespoň do té chvíle než se mi zase rozpadnou. To je ve své podstatě hodně velká radost!

Co byla jedna z radostí v posledních dnech, že se mi zapojilo do stodenní výzvy tolik lidí a pořád zatím jedeme! Je pravda, že mám prostě slabší chvilky a moc toho nedělám, ale zase mě to motivuje dělat ALESPOŇ něco a doufám, že až přejdu tuhle pauzičku, začnu tu výzvu splňovat naplno a nějak víc to prožívat. Ale je vážně supr, že se lidi snaží a je tam vidět nějaký progres. Děkuju, že jste do toho se mnou šli. 

K tomu, abych si ty malévelké radosti uvědomovala intenzivněji, vytvořila jsem si konečně jednu děsně fajn věc, co jsem si chtěla vyrobit už po novém roce, ale pořád jsem to odkládala, znáte to... ale teď na to konečně došlo. Viděla jsem to u kamarádky na FB, která si vytvořila z nějaké velké sklenice od okurek dózu, do které s manželem od jejich svatby hází papírky, kde je napsána nějaká jedna nebo více radostí, co se jim stalo v jejich dnech a pak to třeba po roce vysypou a přečtou si to navzájem. Tak jsem vzala dárek od Bouřky, co mi dala k Vánocům a házím si tam přesně takovéhle radosti ze svých dnů. On to byl původně svícen, ale já jsem děsně nešikovná do toho dávat svíčky, tak jsem to využila pro tento účel a už jen to, že to je dárek od mého spíše sluníčka všech dnů (než Bouřky jakože bouřky v pravém slova smyslu), to má díky tomu ještě větší hodnotu. Tak uvidíme, co tam třeba za rok vylovím za skvosty. 

Abych si pokoj nějak víc zpříjemnila, tak jsem si přenesla z kuchyně, kde byla doteď, mou meduňku. Jsem si chtěla původně koupit mátu, ale tu neměli a tak, že meduňka taky dobrý. To, že má uklidňující až uspávající účinky, když si ji dáte do čaje, jsem sice dávno věděla, ale nějak jsem na to zapomněla a zpětně to zjistila, až když jsem fakt potřebovala být čilá, a tak jsem si ji uvařila... Jo, takže od té doby si vesele rostla v kuchyni a já ji jen sem tam zalila, aby se neřeklo. Jenže teď jsem měla volný květináč, který jsem si koupila kvůli jarní květině, co nám dala Bouřka k Valentýnu, ovšem ta kytka byla určená na zahradu, takže nic pokojového. Vzhledem k tomu, že na bytě žádnou zahradu pochopitelně nemáme, tak mi chcípla (vůbec to nebylo tím, že bych se o ni nestarala!) a ten květináč mi tu zůstal. Nyní dostal využití, je v něm ona meduňka a mám ji hned vedle okvětiny od maminky, kterou jsem dostala minulé narozky a stále žije! To je vskutku pozitivní jev. A není to kaktus, abyste si nemysleli. 

 

Jo a to bych málem zapomněla! Koupila jsem si nový kartáček! Taky máte vždycky takovou radost z nového kartáčku? Já teda vždycky. Curaprox si kupuju asi nejraději, ale občas zkusím něco jiného. Vždycky se pak ale ke Curaproxu vracím. I jen proto, že si na to vždycky vzpomenu na Jane, jak mi vyprávěla, že ty staré nevyhazuje, ale čistí s nimi škvíry u dlaždiček v koupelně, že na to jsou taky skvělé. No neberte to. 

Jedna z posledních radostí, která mi docela pomáhá, když se mi nic nechce, je hudba. Poslouchám všechno možné, takže nemám problém si nacházet pořád něco nového, což musím, protože jinak jsem docela náročný posluchač. Takže pak dokážu třeba hodinu jen projíždět youtube a pouštět si všechno možné (dost podobně to dělám poslední dobou i s DeviantArtem, kde si hodiny prohlížím dokonalé kresby ostatních lidí a žasnu, hodně žasnu, tak moc, že nestíhám ani brečet, že nic takového nikdy nezvládnu). Teď jsem třeba narazila na playlist sestavený z NoCopyrightSounds a fakt se mi líbí. Tyhle sklatby vždycky poslouchám, když se na něco musím soutsředit a psát, protože mě to uklidňuje a nerozptyluje textem, když to žádný text nemá (samozřejmě...). Nejvíc mě zaujala tahle:

Co mě samozřejmě ale vždycky nabudí ze všeho nejvíc, jsou moje Cácory, které se mě pořád ptají, kdy sem napíšu nějaký článek. Tak tady je. Jo a jedna věc, co mě ještě docela asi nevím, zda potěšila, ale bylo to hezké číslo. Tohle: 

Teď  už sem dávám jen mé skvosty, co jsem ulovila na dnešní procházce. Sama zjišťuju, že čím dál více teď přicházím na různé techniky a nastavení manuálu, kdy jsou mé fotky pak lepší a lepší a mám z toho radost. Už jen to, že díky Remy, která mi nechává stále v držení její foťák, ale i celkově. Víc mě to baví a mám z toho pak radost. Doufám, že je to i vidět. Pokochejte se a mějte se fajn. A rozhodně se nezapomeňte sem tam projít a koukat se do dálky!