Alexandra

Konečně jsem se dostala k úpravě posledních fotek s Alex a i jsme je dokázaly úspěšně probrat, aniž bych přišla o svůj holý život. S Alex je to občas docela náročné ve výběru. Pořád se jí na sobě něco nelíbí, takže z 200 fotek jich je pro ni pak zveřejnitelných tak 7 a to musím mít fakt náladu na focení a trefovat se do jejího vkusu a ona dobrou náladu při výběru, nedej Merlin, když ji chvilku provokuju a posílám jí ze srandy samé vtipné a ona mi pak zkritizuje i ty pěkné! A přitom je to opravdu neskutečně hezká holka a mně se líbí vždycky tak třikrát tolik těch výsledných fotek než jí. Ale co no, na druhou stranu je to pak daleko větší výzva a je dobře, že mi pokaždé řekne, co konkrétně se jí na fotce nelíbí, při dalších setkání to můžu pilovat a dodělávat k dokonalosti a o to koneckonců jde nám oběma. Stejně jako u Zajdy jsem jí vděčná, že si o své první fotky nadšeně řekla a nechala se mnou nafotit a co víc, že má se mnou tu trpělivost a já si tak můžu trénovat své focení lidí. A ač zvláště u Alex jsem kolikrát pak už dost zoufalá a mám chuť zase tenhle směr odložit stranou a přejít k neremcající přírodě, jsou to skvělé zkušenosti a ty fotky se mi skutečně líbí. Takže děkuji. 

Ručníkový den

"I love deadlines. I like the whoosing sound they make as they fly by." ~ Douglas Adams

Ha, jsem měla zase velké oči, že napíšu víc článků za den, ale původně jsem sem ještě chtěla dát fotky s Alex z dřívějších focení, ovšem to by mi nesměla dělat scény u půlky z nich, že tam má široký obličej, tam divné ruce, tam blbý úsměv. Takže jsem to zatím neriskovala a dám je sem, až projedu i ty ze včera a třeba i vyberem nějaké povedené. Tak to holt s tím focením lidí chodí. Ač osobně si myslím, že zrovna Alex vypadá na 80% těch fotek dobře a těch 20% jsou ke všemu fotky, kde ji schválně zachycuji vtipně a pak jí tím provokuju (což ne vždy se vyplatí).

Ale zpět k hlavnímu tématu, Alex si ještě užijete jindy (když zrovna někam nepřijde pozdě). Včera 25. 5. byl Ručníkový den. Zní to pošahaně, ale ... vlastně to možná pošahané je. Každopádně i kdyby, mně je to úplně jedno, protože se jedná o připomenutí Douglase Adamse, mého nejoblíbenějšího spisovatele vůbec, který napsal Stopařova průvodce po galaxii a Detektivní kancelář Dirka Gentlyho. A i když je Stopař trilogie o pěti dílech a Gently má dva díly a ještě na několika knihách spolupracoval, fakt je mrzuté, že toho stihnul Adams za svůj život napsat tak málo. Což je ale pro něj přízračné, jelikož měl problém cokoliv sepsat v deadlinu a ke všem knížkám se musel hodně přemlouvat, aby je vůbec vydal. Respektive v jeho životopisné knize se popisuje, že to z něj vždycky vydavatelé museli doslova třískat.

Co na Adamsovi ale miluju ze všeho nejvíc je jeho neotřelý humor. Něco mezi satirou, britským humorem a přitom stále sci-fi. To je to, co mě na jeho knížkách zaujalo ze všeho nejvíc a co je mi hodně blízké, a zároveň jsem to neviděla u nikoho dalšího, takže proto je pro mě Adams ten nejlepší. Já jsem totiž obecně hodně kritický člověk a jen tak se mi něco nelíbí, zároveň mám ráda inteligentní humor, a ten se hledá mezi těmi všemi slátaninami všude kolem dost těžko. Ani Pratchett mě tolik nebaví jako Adams, ač tyto dva autory lidé dost často srovnávají. Je pro mě prostě výjimečný a zatím ho nic nepřekonalo, a to jsem toho přečetla už celkem dost.

Jedna z dalších věcí, která mi na něm připadá skvělá, je jeho aktivita ve věcech, které sám kritizoval. Celý Stopař je v podstatě taková kritika myšlení společnosti, způsobu života civilizace, politiky, situace ve světě, která se od jeho dob nijak extrémně nezměnila k dnešku (bohužel). Ale on nejenom, že o tom psal, ale byl zároveň i environmentální aktivista, který se angažoval v ochraně ohrožených druhů zvířat. Sám pak uvedl rozhlasový seriál Ještě je můžeme vidět, kdy se v rámci toho dokonce s přírodovědcem Markem Carwardinem vydali pozorovat popisované ohrožené druhy, přičemž všechny ty poznatky pak byly následně sepsali do společné knihy, kde o tom dávají vědět světu. Což mi připadá vážně skvělé, protože odjakživa obdivuju všechny, kdo dokáží nejenom mluvit, ale i jednat.

Uznávaný autor je ale po celém světě, proto se dva týdny po jeho smrti oficiálně mezi fanoušky ustanovilo datum 25. května a ten den se nazval dle stěžejního předmětu Stopařova průvodce jako Ručníkový. Já jsem se ségrou Stopaře objevila někdy, když nám bylo patnáct a tenkrát jsme to braly asi víc jako tu srandu než tu hloubku zamyšlení, která v tom je. Pokaždé, když to ale čtu (a že to beru do ruky klidně dvakrát do roka i přestože jsem to četla už asi desetkrát), vidím v tom ty další skryté významy a ty knížky zbožňuju čím dál víc. I proto je právě Stopařův průvodce jedna z mála sérií knih, které jsme si pořídily a shraňujeme je pečlivě u sebe. 

A jasné, chápu že tento styl psaní a humoru se nemusí líbit každému, vlastně ani nemůže. Takže to nikomu nikdy necpu, že se mu to musí líbit též. Naopak dost často jsem to svým přátelům doporučila a oni mi řekli, že to bylo místy vtipné ale jinak nic moc nebo že to moc nechápali. Což je naprosto normální a v pořádku, ale kdybyste se k tomu někdy dostali, určitě to zkuste přelouskat, stojí to za to a třeba se vám to zalíbí! A kdyby ne Stopařova průvodce, tak Detektivní kancelář Dirka Gentlyho je též naprosto unikátní a vtipná.

"For instance, on the planet Earth, man had always assumed that he was more intelligent than dolphins because he had achieved so much - the wheel, New York, wars and so on - whilst all the dolphins had ever done was muck about in the water having a good time. But conversely, the dolphins had always believed that they were far more intelligent than man - for precisely the same reasons."

— Douglas Adams, The Hitchhiker's Guide to the Galaxy (Hitchhiker's Guide to the Galaxy, #1)  

"Would it save you a lot of time if I just gave up and went mad now?" 

— Douglas Adams, The Hitchhiker's Guide to the Galaxy (Hitchhiker's Guide to the Galaxy, #1)  

"Time is an illusion. Lunchtime doubly so."
— Douglas Adams, The Hitchhiker's Guide to the Galaxy (Hitchhiker's Guide to the Galaxy, #1)    

"You know," said Arthur, "it's at times like this, when I'm trapped in a Vogon airlock with a man from Betelgeuse, and about to die of asphyxiation in deep space that I really wish I'd listened to what my mother told me when I was young."
"Why, what did she tell you?"
"I don't know, I didn't listen."  

— Douglas Adams, The Hitchhiker's Guide to the Galaxy (Hitchhiker's Guide to the Galaxy, #1)   

"The story so far: In the beginning the Universe was created. This has made a lot of people very angry and been widely regarded as a bad move."
— Douglas Adams, The Restaurant at the End of the Universe (Hitchhiker's Guide to the Galaxy, #2)   

"There is a theory which states that if ever anyone discovers exactly what the Universe is for and why it is here, it will instantly disappear and be replaced by something even more bizarre and inexplicable.There is another theory which states that this has already happened."
— Douglas Adams, The Restaurant at the End of the Universe (Hitchhiker's Guide, #2)

"The Guide says there is an art to flying", said Ford, "or rather a knack. The knack lies in learning how to throw yourself at the ground and miss."
— Douglas Adams, Life, the Universe and Everything (Hitchhiker's Guide, #3) 

"A common mistake that people make when trying to design something completely foolproof is to underestimate the ingenuity of complete fools." 
— Douglas Adams, Mostly Harmless (Hitchhiker's Guide, #5)

"Nothing travels faster than the speed of light, with the possible exception of bad news, which obeys its own special laws."  

— Douglas Adams, Mostly Harmless (Hitchhiker's Guide, #5)

"The fact that we live at the bottom of a deep gravity well, on the surface of a gas covered planet going around a nuclear fireball 90 million miles away and think this to be normal is obviously some indication of how skewed our perspective tends to be."

— Douglas Adams, The Salmon of Doubt: Hitchhiking the Galaxy One Last Time   

"Jedna z věcí, které Fordu Prefectovi připadaly na lidech nejnepochopitelnější, byl zvyk neustále pronášet a opakovat naprosto očividná fakta, jako například to je ale krásně, ty jsi ale dlouhán, nebo jejej, vypadá to, že jsi spadl do desetimetrové studny, jsi v pořádku? Ford si nejprve vytvořil jistou teorii, která toto zvláštní chování vysvětlovala: kdyby lidé nechali zahálet mluvidla, nejspíš by jim ztuhla. Po několika měsících pozorování a přemýšlení nahradil tuto teorii jinou: kdyby lidé nechali zahálet mluvidla, uvedli by tím do chodu mozek.“ 

Zachycování krásy

Nosím v hlavě asi tak pět námětů na různé články, chci sem dát fotky, něco málo ze zážitků, ale chápete, zkouškové, praxe, starosti, hocz a tak dále, znáte to. Ale protože je dneska Ručníkový den (tomu věnuji samostatný článek, nebojte) a já mám proto hodně dobrou náladu, rozhodla jsem se sem prostě všechno nafrkat. Je mi jedno, že to bude asi x příspěvků za den, ale chci to tady mít a než bych se k tomu dokopala, tak to radši už všechno najednou. 

Za chvíli jdu na focení s Alex. Je hrozná lemra a protože všude chodí pozdě, tak mám ještě chvilku na to, abych sem dala první článek, který se týká právě toho focení. Ne teda jenom Alex, ale obecně lidí. Docela dlouho jsem se chtěla naučit fotit lidi, ale většinou jsem se k tomu dokopala jen na hoczáckých srazech a to popravdě za moc nestálo. Na pořádné zachycení toho člověka, je potřeba se mu chvilku věnovat, daný člověk musí na to být trochu připravený a hlavně chtít. Focení hoczáků na srazech většinou probíhá tak, že je zabírám z co nenápadnějšího úhlu, protože se za nic fotit na srazech nechtějí, takže fotograf má pak dost omezené možnosti. Tak nějak jsem ale do světa teda vyslala, že když mám teď foťák a můžu fotit v podstatě kdykoliv (díky Remy! po milionté), tak kdyby byla nějaká ochotná oběť, že bych se to na něm ráda naučila. A díky tomu, že teď jsme měly hodně společných akcí s Cácorama (které všechny miluju) a ony už si tak nějak zvykly na to, že je fotím, a už se občas i ochotně nechají, začalo to nabírat trochu na obrátky a já si to začala více procvičovat. 

I tak je ale něco jiného, když máte partu lidí a nebo když si vytipujete jednoho člověka a snažíte se ho nafotit. První taková má ochotná oběť byla Víra (Zajda, Martinka, jak chcete... ona vám stejně nepoděkuje ani za jedno) a jsem jí opravdu vděčná za její trpělivost se mnou a mými začátky. Nejdřív to bylo jen takové krátké focení z čista jasna, kdy jsem navrhla při výletu na hřbitov (neptejte se, co jsme tam dělaly, prostě jsme se šly projít s Cácorama, když bylo po zimě jednou fakt zase krásné počasí, a poblíž byl jen hřbitov, každopádně jsme se držely úcty a nenatáčely tam vlogísek jako Lulusila, jen jsem tam objevila jedno fajn místo na focení, tudíž jsem to na chvilku zneuctila foťákem no!), zda by se mi Víra nepostavila k jedné té zdi, že se mi to tam libí a ona světě div se, prostě šla a nechala se mnou fotit! Byla jsem z toho trochu nervózní, protože prostě vím, že fotit lidi mi dělalo vždycky problémy. Chápu a znám ty zásadní věci, na které je u toho tak nějak potřeba myslet, jakože najít si ten úhel, ze kterého to tomu člověku nejvíc sluší, nasměrovat ho do nějaké přirozené hezké pózy a tak nějak ho prostě zabrat a přitom se u toho nesmát jak pošuk nebo nešklebit, jak mi to nejde. Nebo se necítit trapně, že fotím zrovna na hřbitově. Velmi těžký úkol. Ale překonala jsem tedy své rozpaky a pár fotek jsem udělala. A byla jsem překvapená, protože se mi líbily. Horší úkol ale je - aby se líbily i tomu, kterého fotíte. Myslím, že to je poslední fáze, když fotíte lidi. 

Si teda úplně nemyslím, že je vždy nutností, že aby fotka byla hezká, musí se líbit i tomu, koho fotíte. Ale já toho vlastně při svém focení lidí chci dokázat. Je to můj cíl, když někoho fotím. Ukázat jim jejich přirozenou krásu, proto fotky skoro ani neupravuju (fakt jen drobnosti, které se mi spíše na té fotce nelíbí, než že bych ji chtěla nějak celkově měnit) a jen pracuji se světlem, úhly, prostředím. 

Je to teď už nějaká ta doba, kdy jsem to poprvé zkusila a zkouším to pořád dál a krom toho - začalo mě to nesmírně bavit. Fotit krajinku, lístečky, kytičky, sluníčko, jo fajn, pořád mě to baví a asi ani nepřestane, protože přírodu fakt miluju. Ale fotit lidi je jistým způsobem mnohem zábavnější a naplňující, taková větší výzva. Když vyfotím někoho tak, jak se mi líbí a ta fotka má úspěch i u něho, že si připadá, že mu to sluší, tak to je má fotografická osobní výhra a dělá mi to obrovskou radost. I jen proto, že tím daným lidem můžu ukázat, že jsou krásní, což si občas sami neuvědomují, a to je obrovská chyba.

První fotky sem dávám tedy ty s Vírou, protože byla má první oběť a doteď se fotit nechává, za což jí patří můj velký dík. Zvláště, když ji ani neodrazuje dvouhodinové focení ve strouze, kudy teče fakt hnusná voda a ještě ji otravuju tím, jak jí pořád dokola přikazuju 'usmívej se!'.