Už jednou jsem si vytvořila blog, kde jsem si zaznamenávala příhody a názory, ale byla to spíše jakási parodie (puberťácká lehkovážnost), která se později samovolně (jak jinak) přetvořila ve smetiště všemožných pocitů - pro jiné dost nicneříkajících. Byla to má soukromá zeď nářků, u které jsem doufala, že ji nikdo neobjeví a nebude si to pročítat, už jen protože se tam skoro všechno týkalo HOCZ a náhodný kolemjdoucí tomu vůbec nemohl rozumět (ne, že by mi snad někdo rozuměl, i když nemluvím/nepíšu o HOCZ). Nedávno jsem ho s určitou nostalgií zrušila, protože jsem do něj nějaké ty čtyři roky nevepsala ani čárku a ani jsem se nechystala ho nějak nadále spravovat. Ale od té doby si pohrávám s myšlenkou, že si vytvořím jiný a aktuální.
Tak tedy: olalá, tady je. Snad mě inspirovala i Veron nebo mě donutila prostě jen má potřeba se někdy písemně "vyblít" a ulehčit tak své upovídané a urýpané mysli, se kterou si už nikdo jiný (normální) povídat nedokáže. Ale na tom v podstatě nesejde. Každopádně, fakt nevím přesně, co z toho tady vznikne a jak dlouho mi to vůbec vydrží. Beru to jako pokus a možnost se někde čas od času vypsat a ani tak ne pro okolí, jako pro sebe.
Neslibuju aktivnost ani žádný zisk čtenářům, tak to mějte na paměti, pokaždé, když tady na něco narazíte. Protože už se vidím, jak se k tomu psaní budu zase dostávat v těchto krásných hodinách, kdy mám myšlenky všelijaké až nijaké. Ale kdoví.
Prozatím: konec hlášení.
Prozatím: konec hlášení.
T.