SIC(K) MONDAY #7

Minule jsem začínala unaveným citoslovcem, dneska bych mohla použít nějaký naštvaný, kdych nějaký takový znala. Být naštvaná tolikrát za jeden týden se mi dlouho nepodařilo. Většinou jsem v tomhle docela kliďas, ale asi i tou únavou a vším kolem to tentokrát bylo náročnější na mé nervy, než kdy jindy. Ale o tom psát vážně nechci, ještě bych se zase naštvala a stačí, že jsem vlastně pořád naštvaná hlavně sama na sebe, že se vůbec dokážu takhle naštvat.

Hudba týdne
Protože se mi líbí i originál a v současné chvíli mě dost uklidňuje.

Dilema týdne
Zdržovat se vraždy pár osob.

Myšlenka týdne
Když stíhám i jen myslet na to, jak nic nestíhám, tak je to asi ještě dobrý.

Kultura týdne
Nejsem si úplně jistá názvem, ale zajít do hospody U Broučků u zastávky Průběžná vážně stojí za to. Teda minimálně, když je tam číšník Vojta, protože takový elán do své práce jsem u nikoho jen tak neviděla. Byl neuvěřitelně vtipný, pohodový a strávil tam s námi po zavíračce ještě asi 4 hodiny. A nechci ani vědět, co se tam dělo den potom, co někteří z nás slíbili, že dojdou určitě 'na jedno' znovu. A proč to píšu do kultury? Protože potkat takové lidi je prostě občas vážně kulturní zážitek.

Člověk týdne
Přemýšlím, jestli se vůbec najde někdo, koho jsem nechtěla v záchvatu naštvanosti (imaginárně) zabít.. 

Komiks týdne
Co jiného, než to, co mi zvedne pokaždé náladu. Alespoň něco. 

Fotka týdne
Ze včera by byl západ slunce hezčí, ale neměla jsem po ruce nic na focení, tak alespoň sem dávám ten ze středy nebo kdy to bylo.

SIC(K) MONDAY #6

Arghghhgrhgrh.. ehm. To je prosím naprosto vyčerpaný povzdech. Ale je to alespoň zároveň i znamení, že ještě žiju. Nevím na jak dlouho, ale žiju. A mám svou vlastní postel! Teda.. prostě, chápete. Jsem majitelka postele. Vždycky jsem si myslela, že majitelé postelí pociťují nějaké zvláštní pocity, ale pravda je taková, že se cítím vlastně pořád stejně. Když teda nepočítám smutek z lehčí peněženky a bolavá záda z toho všeho tahání, stěhování a sestavování. Možná je to tím, že si to plně ještě neuvědomuju, protože to všechno bylo tak narychlo, ale kdoví. Jo, nejdřív to bylo takové Yaaayh, jdu si koupit postel! a pak ale spíše Jaj, nechci vidět příští stěhování. Protože ta postel je velká. Na mě prostě hodně velká. A úžasná. To taky. 

Píšu tyto poznatky zase přes neděli (ono už je pondělí že, ale víte co myslím), protože zítra absolutně nebudu mít čas. Čeká mě první den praxe a pak blbnutí na hocz (takže bych měla jít radši spát, než ponocovat, ale což). O praxi se tu rozepisovat vlastně nebudu, protože jsem podepsala list o mlčenlivosti, takže ani příští týden, kdy už bude po všem, se tu nic neobjeví. Jo, list o mlčenlivosti. To my, budoucí sociální pracovníci, občas prostě dělat musíme. Škoda jen, že to neplatí i tak nějak obecně v životě. Dát někomu, kdo se nám zrovna protiví svými řečmi, podepsat list o mlčenlivosti. Svět by byl hned hezčí. 

Jídlo týdne

Žlutý meloun. V Bille ho měli za dvacet pět kaček, no neberte to. Vlastně jsem si ho ale prvně nekoupila tam kvůli té ceně, ale když jsem byla doma, tak ho mamka vzala a mě překvapilo, jak je ten žlutý dobrý. Koupila jsem si totiž nedávno ten druhý druh a moc mi nechutnal, tak jsem ten žlutý přehlížela, ale teď jak ho koupila mamka, tak jsem si dala s ní a naprosto mě uchvátil. Takže když jsem ho pak viděla v Bille v akci, brala jsem ho po kusech. Až jsem si ho vlastně koupila teď potřetí do týdne. Takže jím jsem už trochu přejedená (zrovna i teď ho tu mám nakrájený), ale pořád mi chutná!

Hudba týdne

Záležitost, kterou poslouchám vlastně už od minulého týdnu a nahradilo to právě tu písničku od Rudimentalu, kterou bych jinak poslouchala ještě teď. Další z těch těžce návykových. Alespoň pro mě. Jsem ráda, že máme konečně na české hudební scéně skupinu tohoto žánru. Připomínají mi tak trochu mé oblíbence Mumford&Sons (samozřejmě, že originál je originál), kteří jsou naprosto supr. Mám tenhle druh hudby prostě ráda. Celkově i českou scénou nepohrdnu, mám oblíbené jednotlivce i skupiny, staré i nové, ale tohle je příjemné oživení, doufám, že vydrží akční ještě nějakou dobu a poslechneme si od nich i další výtvory.

Dilema týdne

Myslela jsem si, že pro mě bude dilema stěhování, právě proto, že člověk se občas i rozmýšlí, co z těch zbytečných krámů vyhodit a co z toho označit za důležitý zbytečný krám a tahat se s ním jinam. Ale nakonec jsem toho spoustu vyhodila a ani to se mnou nehlo. Stejně tak jsem si myslela, že bude těžké vyřešit ten problém s postelí, ale nakonec se to seběhlo tak rychle, musela jsem si vybrat během půl hodiny a teď tu vedle mě leží a je a žádná věda to vlastně nebyla. Tak ani nevím, občas se prostě ta těžká rozhodnutí vydají bez povelů a rozhodování sami svým směrem.

Myšlenka týdne
Už se nikdy nechci stěhovat. 

Kultura týdne

Velmi zajímavá výstava Mandy Gehrt: Tisíc a dvě noci, na kterou se můžete podívat i jen z tramvaje. Tak jsem jí totiž viděla já a zaujalo mě to natolik, že jsem si to vygooglila a zjistila si o tom víc. Moc pěkné provedení.

Člověk týdne

Vlastně to není jeden člověk, ale dvá. Mé drahocenné dvojče a její přítel Joel. Bez nich bych neměla, kde bydlet (teda asi bych si něco našla, ale bylo by to ještě horší a víc stresující) a bez nich bych se nepřestěhovala ještě tak relativně dobře. Jakože s autem a jejich časem a pomocí i s koupí postele a sestavením a prostě, jsou naprosto úžasní, i přestože mají spoustu práce a programování, tak i přesto mi pomohli, hodně.  

Komiks týdne

Velmi talentovaná slečna a její Extra Ordinary Comics.  

Fotka týdne
Protože jste určitě čekali fotku mé postele, ale nic nebude! Místo toho sem dávám výhled, který se mi zase vrátil a doufám, že se mi jich pár podaří zachytit podobně hezky jako tento z léta roku 2013.

SIC(K) MONDAY #5

Náročný týden, fakt hodně a následující dva a vlastně tři budou ještě náročnější. Protože u mě slovo léto a prázdniny neevokuje radostný pocit prázdnin a volna, ale stresu a nevyvedených věcí. Jako již každoročně se totiž budu stěhovat. Sice se neustále stěhuju po Praze, ale i tak je to strašně vyčerpávající a stresující. Teď to bude sice trochu radostnější, protože se stěhuju zpátky do Braníka, kde budu mít nižší nájem, budu zase u mého drahocenného dvojčete a z kauce si budu moct koupit asi poprvé v životě svou vlastní postel! Ale i tak jsou to prostě nervy. Už mě to nebaví, vážně. Každý rok tohle podstupovat. Jediné velké pozitivum toho všeho je, že si ale vždycky protřídím své věci a ty neužitečné, co jen překáží, vyházím, abych se stěhovala s co nejméně krabicemi. Je to supr věc. Lidi mají strašné tendence věci skladovat spoustu let, přitom ty krámy nepotřebují že, jen jim to překáží nebo se jim na to práší. A pak se s tím po těch letech, kdy už fakt musí, loučí ještě hůř. Já to takhle všechno vyházím, přestěhuju se s pár krabicema a mám se fajn. A mám hodně málo času, abych to stihla vydat ještě v pondělí, takže se tu nebudu moc vykecávat a nahazuju pravidelnou dávku pondělních emocí.

A nestíhám, protože prostě spousta starostí.. ale uložím si to tu před půlnocí a dopíšu to! A bude tam datum pondělí.. juchůů..

Ok, je to trochu podraz, ale prostě se jinak nedalo. Bylo to takové to klasické Garfieldovské pondělí, které byste raději vymazali z historie světa, kdyby to bylo možné. Ale není. Je středa a já jsem vyčerpaná, unavená, otrávená, smutná, mrzutá a všechno dohromady. Ani to vlastně nechci rozebírat, prostě tak.

Hudba týdne

Uskupení Rudimental poslouchám už delší dobu, ale tuhle písničku jsem od nich nějak přehlédla a objevila až teď. Je to takový ten druh písniček, které vydržím poslouchat třeba týden v kuse pořád dokola, odpočívám u toho, jedu s ní v MHD, mám jí v uších, když pracuju. A neomrzí mě, až další týden, když si najdu třeba jinou. A ještě víc oceňuji, když i takoví zpěváci dokážou své skladby zpívat na živo stejně dobře jako ve studiu.

Dilema týdne

Jela jsem do Českých Budějovic si vlastně tak nějak odpočinout s nějakým plánem a rozmyšlenými činnostmi, co budu dělat, jakože třeba se snažit nevěnovat počítači a být s mamkou, navštívit dědečka, jít do kostela a vlastně jsem celou dobu udělala všechno opačně. Ne, že bych chtěla, ale nějak jsem se před těmi okamžiky nedokázala (správně?) rozhodnout.

Myšlenka týdne

Ne vždy výhra znamená i radost. 

Postřeh týdne

V rakouských červených vagónech, co se připojují k českobuděovickému spoji z Prahy, co pokračuje do Linze, mají na záchodech docela vtipnou hlášku. Něco jako "Zanechte tuto místnost v takovém stavu, v jakém byste jí rádi viděli při opětovné návštěvě." Si říkám, že to bych si tam musela vzít s sebou už při první návštěvě kýbl sava.

Kultura týdne

Měly jsme jet s mamkou na kole na výstavu Saudka na Hlubokou, ale nakonec docela dost pršelo, tak jsme náš plán musely zrušit. Ale přece jenom jsem nějakou tu kultůru v Budějovicích viděla. Šla jsem si vyšlapat Černou věž. Byla jsem na ní asi stokrát, ale ne nikdy sama a za deště. Zajímavý zážitek.

Člověk týdne

Stormína, dělá mi totiž úplně zadarmo osobního psychoterapeuta! Teda zadarmo, chce za to po mě většinou jen pár mých ušmudlaných her, ale to je skoro jako zadarmo.

Komiks týdne

Fotka týdne

Protože je to děsně stará fotka (rok 2008), ale je pořád stejně vtipná. Náš třídní výlet do Julských Alp s přejezdem do Chorvatska na tři dny k moři. Skvělá záležitost, doteď na to vzpomínám s radostí. Narazila jsem na ní při hledání starších fotek ze srazů. Mám tam ještě blonďatý melír, který mi absolutně neslušel a celkově vypadám, jak trouba, ale mám tu fotku ráda.

SIC(K) MONDAY #4

Protože vím, že odpoledne jsem v práci a večer se k tomu nedokopu, raději se chystám pravidelnou dávku pondělních emocí napsat ještě teď v jednu až ve dvě ráno. Stalo se toho vskutku hodně, týden začal strategicky hned úterním zaspáním, takže jsem do práce přišla asi o dvě hodiny později (príma), pak pokračoval náročným vstáváním skoro každý den, cestování, dusnem, pracovní sobotou a pak i vlastně pracovní nedělí. Ale nakonec i přes tu náročnost to byl celkem přínosný a příjemně (jen v některých chvílích) unavující týden. Teď se tu snažím nevypotit poslední část sebe a místo toho psát něco smysluplného. Což mi nejde ani když je chládek, ale pokusit se o to musím. Jinak jsem se rozhodla různě ty kategorie obměňovat, občas něco nového asi přibude, možná něco vynechám, když nebudu nutně vědět. Takže žádné divení.

Jídlo týdne

Led.

Hudba týdne

Dilema týdne

Stála jsem asi 20 minut v trafice před stojanem s časopisy a novinami a přemýšlela, co si na tu dlouhou cestu koupím na čtení. Přestala jsem tento formát úplně číst, protože neznám žádný pořádný časopis nebo noviny, které by mě dokázaly zabavit a dozvěděla bych se zároveň něco nového a přínosného. Jediný časopis, který jsem si kdy i sama předplatila pro jeho dokonalost, byl Premiére. Časopis, který miloval film. Bylo v něm spousta kvalitního čtení o filmech a kultuře, ale nejen nějaká trapná recenze o pěti řádcích, kde vám řekli, jestli se jim film líbí nebo ne, ale běžně se tam rozebíraly veškeré detaily z natáčení a všeho kolem. Články o jednom filmu tam tak měly kolikrát klidně přes šest stránek, ale pořád to bylo zajímavé a člověk to hltal do doby, než nalistoval poslední stránku. Bohužel byl před několika lety zrušen a už se nevydává, a ani nic podobného. Mám je doteď doma schované a občas si je procházím, je to stále kvalitní zdroj informací. Od té doby si žádný časopisy nekupuju, ale teď jsem neměla žádnou knihu a potřebovala jsem se nějak zabavit na tři hodiny, takže jsem se rozhodla si něco koupit, a proto jsem stála v té trafice a snažila si něco vybrat. Bylo to vážně dilema, i prodavač, který ze mě začínal být nervózní, se mi snažil poradit. Ale naprosto marně. Vybrala jsem si nakonec to první, co bylo po ruce, protože už mi měl jet autobus, něco jako Moje země nebo něco takového a překvapivě... nic moc. Chci zpátky Premiére! :( 

Myšlenka týdne

Jak dlouho tentokrát vydrží má nová sluchátka? Dva týdny?

Postřeh týdne

Narazila jsem hned z kraje týdne na jednu takovou stránku, asi za to nebudu nějak opěvovaná, ale neskutečně jsem se u ní pobavila. Je to stránka pesjejidlo a hlavní myšlenka (pokud se to tak dá nazvat) má být zřejmě poukázání na to, že si některá zvířata žijí neskutečně dobře až v luxusu a jen by jim někdo zkřivil chloupek, tak by páníčkové vyhlásili třetí světovou, zatímco jiná jsou zabíjena a to dost často absolutně nehumánními způsoby a přitom to nikomu nevadí. Což je smutná pravda, stránka je ovšem dohnána do takové spíše až jakési recese a srandy, kdy autoři se tváří, že to myslí smrtelně vážně a opravdu to vypadá (pro méně chápavé), jako kdyby si pochutnávají na psech. Což je docela hodně lidí (méně chápavých) a asi to teda úplně neberou jako srandu. Já třeba rozumím tomu, že se dá proti tomuhle bojovat trochu jinak a tento způsob úplně tak nepomáhá, na druhou stranu jsem se u toho dobrou hodinu jen smála. Hlavně ty recepty a galerie haterů, to je vážně moc. Jo, mám zvrácený a černý humor, ale tvůrci jsou hodně dobří vtipálci. 

Kultura týdne

Poznala jsem jedno z dalších českých měst, kde jsem ještě nebyla, a bylo to fajn. 

Člověk týdne

Nevím, kdo to je, ale nějaká dobrá duše zalévá za mě u kostela ségře rajčata a bylinky. Protože je Verča teď na 14 dní pryč, pověřila mě zase staráním se o její "zahrádku", akorát jim předělávají fasádu na jejich paneláku, tudíž si musela odklidit svou zahrádku, co do té doby měla na balkóně, někam jinam. A nabídnul se jí Jarda (což je farář Branického evangelického sboru), že si to může dát ke kostelu, což není od jejich bytu tak daleko. Každopádně takhle kromě jejího bytu musím teda navštěvovat častěji i tu zahrádku u kostela, protože tam ne vždy někdo je. Avšak teď jsem se tam pět dní nedostala a myslela jsem, že už tam všechno pochcípalo za ta vedra. Ale! Když jsem tam včera přišla, tak vše bylo pečlivě zalito a i tam byla přistavena plná konev na další zalití. Neuvěřitelné. Dík kámo! Máš to u mě. 

Komiks týdne

The Oatmeal. Ten týpek má podobně zvrácený humor jako já.

Fotka týdne
Romantický výhled.

Srazování

Nedávno jsem si zjišťovala, na kolika jsem vlastně byla hoczáckých srazů. Vzhledem k tomu, že na tyhle srazy jezdím od 8.8. roku 2007, tak je to přesně 8 let. Kromě hezkých osmiček jsem se ale napočítala i symbolického 42. srazu, což byl ten poslední pražský. Průměrně a teoreticky jsem tedy byla na sraze každé dva měsíce. Nejvýkonnější rok byl 2012, kdy jsem se zúčastnila všech oficiálních srazů, co za ten rok byly. A kdybych počítala i ty neoficiální, tak se jistě dostanu do ještě daleko vyšších jednotek (protože když se pak s někým na hocz spřátelíte natolik, že spolu chodíte ven, co týden nebo plánujete různé zábavné akce či je chodíte podporovat v jejich zájmech, tak se to nashromáždí). Každopádně nechtěla jsem si to sem psát z nějakých statistických údajů a počtů (i přestože je to docela zajímavé), spíše jsem se nad tím tak ze zajímavosti zamyslela a zrovna ten počet vyšel na 42. A to samé stejně náhodné je i to, že to sem píšu dnes, 8.8., to původně nebylo vůbec v plánu, to mi došlo až když jsem to začala psát. 

Neuvědomuju si to každý den, ale občas si říkám, jak je to neskutečné, jak ten čas letí a že jsem na hocz - internetové RPG hře na motivy Harryho Pottera - už 9 a půl let. S překročením té devítky jsem si ze srandy i začala říkat, že u té desítky to zabalím. Popravdě vůbec netuším, co bude za půl roku, ale už by na to byl docela čas. Když si vezmu, jakou výdrž mají průměrně lidé ve vedení a že většinou po maximálně dvou letech odchází totálně znechucení, otrávení a vyhořelí, tak oproti tomu mých 6 let ve vedení bez přestávky je dost dobré skóre. Možná je to právě tím, že když jsem vystudovala za svou první postavu, stala se občanem a viděla první takové trosky, co hocz opouštěly, tak jsem se zařekla, že takto (znechucená, otrávená, vyhořelá) z hocz nikdy neodejdu. Že pokud se rozhodnu nakonec odejít, tak u toho budu mít na paměti hlavně to dobré, co mi hocz dalo. Sice na jednu stranu teď už chápu, proč se to děje a že opravdu člověka to vedení projektu neskutečně vyšťavuje (a neměla jsem poslední půl rok daleko od toho, abych se vším také znechuceně a zklamaně práskla a vysrala se na spoustu věcí), na druhou stranu pořád nemám ráda, když někdo odchází a rozsévá za sebou ještě to zlé. Jak na hocz ztratil zbytečně spoustu času a že mohl dělat daleko užitečnější věci (to mohl že, ostatně hocz je ve všem dobrovolná činnost) a že mu za to nikdo nepoděkuje a vůbec, že by bylo nejlepší hocz zrušit. Ano, možná by bylo lepší hocz zrušit, spousta lidí by měla po starostech a konečně by se začali věnovat důležitějším věcem ve svém životě (včetně mě), ale zároveň bychom přišli o to, co na hocz považuju za nejpozitivnější a nejcennější, a to jsou právě srazy.

Nevím tedy, jak ostatní, ale já jsem díky srazům potkala spoustu skvělých lidí a pár z nich doteď můžu považovat za své nejlepší přátelé, na které se kdykoliv můžu obrátit a oni tu pro mě budou, za což budu právě hocz vděčná za každou cenu a navždy. Znát někoho přes internet má sice své kouzlo, ale až ta reálná setkání tomu dají ten pořádný smysl. Člověk pozná i jiné lidi trochu víc osobně, kterých se do té doby třeba bál nebo je poznat ani možná nechtěl, ale díky tomu setkání zjistí, že vůbec nejsou někteří tak hrozní, jak se přes počítač jeví a pomůže jim to pak i zlepšit pohled na jiné věci. Jo, člověk také může dojet na sraz, říct si, že je to banda mimoňů, co lítaj po parcích s hůlkami a hábity a už nikdy na sraz nejet, protože by se styděl vůbec mezi takovými lidmi být i jen zavřený v jedné klubovně. Ale zpravidla, co tak pozoruju, se tohle stává výjimečně. Ve většině případů si dotyčný vždycky najde nějakou skupinku, ke které se dokáže přidat nebo člověka, který mu padne do noty a i kdyby tam bylo okolo sebevíc mimoňů, za které se bude stydět, tak se nevrátí z toho srazu naprosto zděšen, že už na jiný nepojede. Já ač se za normálních okolností považuju za introverta a i přesto, že jsem nikdy na hocz neměla nějakou úžasnou pověst, jsem účelně právě kvůli tomuhle na srazech (zvláště v těch mých akčních letech 2012 a 2013) vyhledávala osamocené nováčky a snažila se s nimi dát do řeči. Propojovat ty generace a docílit toho, aby nikdo nezůstal někde jen tak sedět a neodnesl by si z toho srazu alespoň něco zajímavého. Teď si toho všímám i u jiných a jsem ráda, že to stále tak funguje, alespoň částečně. Sice už srazování není tak populární jako za 'našich mladých let' a je hodně málo lidí, co se vůbec odhodlá k organizaci něčeho takového, ale pořád to má něco do sebe a každému hoczákovi bych doporučila se na nějaký sraz jet podívat. 

Mimochodem, s tímto přemýšlením jsem si samozřejmě projížděla i fotky ze srazů a je to občas příšerná nostalgie. Ale zase je docela zajímavé, sledovat ten posun za tolik let. Jak kdo se změnil, vidět jak ty srazy vypadaly, když mi bylo patnáct a jaké jsou teď. A vzpomínat na Kiraru s krátkými vlasy. :D Protože podle toho se dá dobře měřit, jestli jste už vykopávka nebo ne! Rozhodla jsem se tedy níže uvést seznam všech srazů, kde jsem byla a přihodit k tomu nějakou tu fotku. Do roku 2011 jsou to všechno fotky focené mnou, starší už je různá směs, ne vždy jsem tenkrát měla k dispozici foťák.

42. LONDÝN 2015 - Praha (2015-06-19)

41. Chata jak cyp! - Pastviny (2014-08-09)

40. Letecký sraz - Kolín (2014-07-26)

39. Londýn - Praha (2014-05-02)

38. Pražský předvánoční sraz 2013 - Praha (2013-12-14)

37. Birmingham 2013 - Brno (2013-10-25)

36. Legendární Hájenka - Hájenka u Písařova (2013-07-20)

35. Exkurze do Pražských apatyk - Praha (2013-05-24)

34. Vánoční tradice jižního Walesu - Ostrava (2013-04-05)

33. PragoFFest - Praha (2013-01-31)

32. Vánoční Pražský Sraz 2012 - Praha (2012-12-08)

31. Birmingham 2012 - Brno (2012-11-16)

30. Oxfordský podzim 2012 - Olomouc (2012-10-19)

29. Norwich - Lanškroun (2012-09-14)

28. HOjenka - Písařov (2012-08-04)

27. Salisbury 2012 - Plzeň (2012-07-12)

26. Letní Oxford 2012 - Olomouc (2012-06-15)

25. Londýn 2012 - Praha (2012-05-25)

24. Newcastle - Hradec Králové (2012-03-30)

23. Ostravský sraz - Ostrava (2012-03-02)

22. Slavný předvánoční pražský sraz - Praha (2011-12-10)

21. Oxfordský podzim 2011 - Olomouc (2011-11-18)

20. Newcastle - Hradec Králové (2011-09-16)

19. Kouzelné léto - Hájenka u Písařova (2011-08-10)

18.  Oxford 2011 - Olomouc (2011-06-17)

17. Newcastle - Hradec Králové (2010-09-12)

16. HoczLand - Olovnice (2010-08-10)

15. Jihočeský čarodějnický sabat - České Budějovice (2010-08-07)

14. PragoCon 2010 - Praha (2010-01-28)

13. Předvánoční sraz - Praha (2009-12-12)

12. Pragocon 2009 - Praha (2009-04-12)

11. Předvánoční sraz - Praha (2008-12-13)

10. Prahohraní - Praha (2008-08-30)

9. Festival Fantazie 2008 - Chotěboř (2008-06-30) 

 
8. Tábor napříč časem (2008-srpen)

  
7. HoLaMa - Ústí nad Orlicí (2008-05-04)

6. Pragocon 2008 - Praha (2008-02-02)

5. Předvánoční sraz - Praha (2007-12-08)

4. Bracon - Praha (2007-09-28)

3. Komáří Paseka - Mutiněves (2007-08-19)

2. Praha (2007-08-08)

1. Plzeň (2007-červenec) 

Protože jsem nakonec zjistila, že jsem se omylem přepočítala, jak jich bylo hodně, tak jich není úplně 42, ale zařadila jsem si sem tedy svůj úplně první sraz s hoczákem a to bylo s tenkrát nebelvírskou Clare, za kterou jsem jela až do jedné vesničky za Plzní. Byl to zvláštní pocit, byla jsem strašně nervózní, ono přece jenom v patnácti cestovat sama vlakem kamsi za někým, koho pořádně ani neznám, nebylo pro slabé povahy. A když jsme se dostaly k ní domů, tak jsem si v první moment říkala, co tam sakra dělám. Ale nakonec to bylo velmi příjemné setkání a doteď na tenhle můj první hoczácký minisrazík vzpomínám. Navíc právě díky němu jsem se pak nebála jezdit na další a odhodlala jsem se i následně do Prahy. I přestože se mi pak Clare už nikdy nepodařilo vidět znovu a z hocz docela rychle odpadla, jsme doteď v kontaktu. Sice dost slabém a to přes FB, ale je supr vědět, jak se v téhle době má a co dělá.

Co víc dodat, srazům zdar!