To nejlepší z roku 2017_Francie: 1. část

Jsem fakt hrozná, tak dlouho tu mám rozepsaný článek už z ledna o roku 2017, až v březnu sepisuji úplně jiný. Schválně jestli ho dopíšu! Ne, vážně, potřebuju se rozepsat. Nutně. Nejenom kvůli tomuhle zapadlému blogu, ale i kvůli bakalářce a i sobě. Zjišťuju, že když to upadá zde, upadá to i v mé hlavě, takže... o čem, že to budu psát? 

Původní článek byl o nejdůležitějších událostech v roce 2017 a třeba ho i někdy dopíšu, každopádně je tu jedna věc, o které bych chtěla konečně něco sepsat zvlášť, speciálně. Byl to totiž ojedinělý zážitek, neopakovatelný a i přestože nebyl dokonalý (viz celý článek níže), stal se velmi rychle jedním z nejlepších za celý můj dosavadní život. Budu psát o cestě do Paříže. 

Abych to ještě upřesnila, miluju cestování a když jsem si to tak propočítávala, uvědomila jsem si, že na své poměry jsem toho procestovala už celkem dost, i přestože peněz jsme nikdy neměli dost a s rodinou jsme si nemohli dovolit jen tak jet na dovolenou ať už kamkoliv. Dost často jsem pak cestovala alespoň po republice a snažila se poznat každý kraj naší domoviny. Poštěstilo se mi ale už tak v jedenácti jezdit na závody do Rakouska (jo, kdysi jsem běhala a vyhrála dokonce jednou i třetí místo, jsem dobrá co?), v patnácti jsem dostala odvahu cestovat s mou tetou, s jejím přítelem (teď už jsou manželé) a bratránkem (ve stejném věku) do Rumunska, přičemž jsme procestovali i Maďarsko, skrz které jsme jeli vlakem tam i zpátky. Se školou jsem se dostala znovu do Rakouska, do Tater, ale i do Chorvatska a Slovinska. Jednou jsem kdesi na severu Čech chytla mobilní síť Polska (důležité!) a před dvěma lety poprvé letěla a to do Kolína nad Rýnem v Německu. Myslím si, že poznat sedm zemí (to Polsko nepočítám :D) není zas tak málo, každopádně i tak jsem chtěla a stále chci víc. A tak jsem se rozhodla, že konečně poznám slavnou Paříž. 

To rozhodnutí mě posedlo už někdy na podzim rok předtím, ale pořád jsem se neměla k nějaké realizaci. Jelikož i přestože jsem už s cizinou měla víc zkušeností, vždycky to bylo přece jenom s někým, kdo to za mě zařizoval. Nyní už to byl plán se prostě zvednout a vyrazit do neznáma. A to doslova. Promýšlení, kde se tam ubytovat, jak se tam dopravit, co tam dělat... všechno to najednou bylo něco nového, co jsem dosud nedělala. Možná proto jsem si na to povolala posilu, mou nejskvělejší (kdo by řekl, žeano) Zajdu. Ta už o Paříži básnila ještě dřív, ale potřebovala do týmu někoho s orientačním smyslem, tudíž když narazila na mě, už nebylo pochyb, že se tam spoečně vydáme. 

Už od začátku to vypadalo jako velké dobrodružství a my jsme tak k tomu přistupovaly od prvního dne, kdy jsme to vzaly vážně a začaly hledat vhodnou dobu na takovou srandu. V té době jsme obě začaly pracovat v jedné nejmenované prodejně bižuterie a měly najednou spoustu peněz nazbyt. Haha. Dobrý vtip. Ne, neměly, ale tak moc jsme si tu Paříž vysnily, že jsme hodlaly využít každé příležitosti, a když se mi podařilo najít celkem přijatelné letenky, neváhaly jsme a šly do toho. Vlastně... trochu jsme váhaly – a od té doby celý ten výlet nabral na záživnosti – a půl hodiny předtím, než jsem šla letenky koupit, nám je vyprodaly. 

Teď si říkáte, že hej tak zákon schválnosti, aspoň jsme si tu smůlu vybraly hned na začátku a pak to bylo už jenom skvělé... no. Tak nevybraly. Ale vzaly jsme to sportovně a po chvilce hledání a váhání, co s tím, jsem našla jiné letenky, byť na cestě tam s přestupem a koupila je. Horší bylo, že úplně tak neseděl čas, který jsme původně plánovaly a podle kterého jsme si zařídily ubytování. To jsme si našly přes airbnb (skvělá věc mimochodem!) a slečna projímající onen byt výslovně psala, že předává klíčky jen do šesti hodin odpoledne. Naše letadlo s přestupem v Lyonu mělo příjezd v osm večer plus hodinová cesta přes celou Paříž. No, zkusily jsme své komunikační schopnosti a se slečnou se domluvily na předání v devět, že to zmákne... a my taky. 

Oukej, to by bylo. Měly jsme letenky, měly jsme zařízené ubytování, na onen prodloužený víkend jsme si zařídilo volno... znělo to skvěle a my se nemohly dočkat. Avšak. Došlo na týden před odletem a i když bylo ještě několik komplikací (pár přejících přátel a tak různě), co jsme rozhodně nečekaly, jako na potvoru Zajdě začaly docela vážné zdravotní problémy se zažíváním. A do toho, aby to nebylo málo, v již zmíněném oblíbeném obchodě s bižuterií onemocnila šéfová i kolegyně a najednou se začaly předělávat směny a šílet z toho, že jsme zbyly na nejfrektovanější pobočku tři z pěti. Náš sen o tom, jak se se Zajdou v klidu připravíme na odlet se rozpadl v jednom dni, kdy Zajdě bylo pořád špatně a kromě toho jsme musely řešit krizi v práci, kde nám suverénně změnili volný víkend na pracovní. To už jsme si říkaly, že máme sakra smůlu a byly nerozhodné, jestli vůbec jet, spíše teda kvůli těm zdravotním problémům než kvůli práci, kde mi nedělalo zas takový problém oznámit jim, že nevyhodím x tisíc za jejich debilní systém a nemoc ostatních. Každopádně i přes tyto problémy, které trvaly do poslední chvíle odletu, jsme se Zajdou rozhodly prostě letět a dát všechno všanc.

Den odletu. Myslím, že na tenhle den nikdy nezapomenu a i teď, když jsme si na to se Zajdou vzpomněly, jsme se musely smát. Ale abych objasnila pár důležitých věcí. Pro Zajdu to byl vůbec první let v životě, musela být dopoledne ještě ten den v práci a navíc jí bylo neskutečně zle, že nemohla nic jíst a pokud se o to pokusila, letěla spíš na záchod než letadlem. Takže... myslím si, že ideální situace. Všechno jsme to ale měly načasované a domluvené, takže jsem brala věci, vyzvedla ji v práci a odsud jsme pádily na letiště, kde jsme měly mít ještě docela i čas na odbavení a tak. Jenže víte. Rok je dlouhá doba a já od té doby, co jsem letěla poprvé, jsem si úplně tak nezapamatovala, jakže se vlastně postupuje při letištní kontrole a tak (to je ten správný kámoš s orientačním smyslem, ano). Zatímco Zajda letěla poprvé, takže o tom věděla prd. No a tak jsme se tak přiřítily na to letiště a říkaly si, jak je to skvělé, že jsme to stihly ještě v pohodě, načež se zastavíme před cedulí a hledáme náš let, abychom se ujistily, kam jít a tak. No a nějak nám nedošlo (idioti), že bychom měly jít hlavně skrz kontrolu k samotnému letadlu a nestát tam jak trotlové. To nás napadlo až ve chvíli, kdy se u našeho letu ukázala brána našeho letadla. Tak si tak vykračujeme v klidu k té kontrole a jen jsme sundaly kufry z pásu a rozhlížíme se kudy dál, když se ozve hlášení...

Je asi zbytečné se ptát, jak vypadaly naše výrazy, když jsme zjistily, že to hlášení je o nás. Měly jsme se urychleně dopravit k bráně odletu. Byly jsme poslední cestující, na které se čekalo a pokud bychom urychleně nedorazily, nepočkají na nás. Oh yeah, to chcete. Až v tu chvíli mi došlo, jaký jsem idiot a jak to probíhalo minule, že už jsme dávno měly být úplně jinde. Myslím, že takový sprint jsem neodvedla ani v tom Rakousku na závodech, jaký jsem nasadila v tuhle chvíli. Přes všechnu tu smůlu a zařizování jsem se ale nehodlala vzdát a ani Zajda, které chudák bylo navíc fakt blbě, a tak jsme běžely přes skoro celé letiště (protože ano, musela to být zrovna brána úplně někde v prdeli :D), srážely všechny procházející lidi, snažily se nevypustit duši a modlily se, aby nám to neuletělo. 

Neuletělo. Mladí vysmátí kluci u brány měli co dělat, aby se nám nesmáli moc nahlas, ale prošly jsme, byť spolucestující se moc nesmáli. Popojeli jsme busem až k letadlu a konečně nastoupili. Musím se přiznat, že celý let do Lyonu jsem kašlala a snažila se chytit ten ztracený dech, ale v tu chvíli jsem byla fakt ráda, že mám s běháním bohatou praxi. 

(pokračování příště)
(sice to tak nevypadá, ale mě to už připadlo moc dlouhý)
(pokochejte se zatím fotkama)
(třeba to někdy dopíšu...)
(zdaleka to nebyla jediná komplikace! :D)
(dala by se o tom napsat kniha)
(postačí ale druhá část)
(slibuju, že to dopíšu)