To je tak, když se rozhodnu
jednou udělat něco pro sebe, sbalím si noťas se všemi materiály ke zkoušce a
vyrazím do jedné malebné kavárny, co mám hned pod bytem. Schválně sem, protože
tu neznám heslo k wifině a odmítám se zeptat obsluhy. Odvážný čin. A pak sem
dojdu, najdu si místečko hezky vzadu, kde je jen jeden povídající pár, usednu a
zjistím, že to vlastně tak skvělý nápad nebyl. A že už vůbec nejsem tak
odvážná, jak jsem si myslela. Ruch okolo je stejně rozptylující jako internet,
irituje mě šeptající pár hned vedle, pobíhající děti, kynklající stůl, pestrá
nabídka dortů, které bych nejraději snědla všechny, nepohodlná židle, ale i
celkem nepříjemně nalazená obsluha, která sem dozadu raději ani nechodí. Lovím
sluchátka a zapojuju si do noťasu kartu z mobilu, abych si mohla pustit nějaké
písničky bez internetu. Otevřu si všechny materiály, pouštím hudbu a zjišťuju,
že si to nedokážu ani číst, aniž bych nemyslela na to, proč jsem vlastně odešla
ze svého pohodlného pokoje s wifinou.
Dřív jsem tenhle blog používala
hodně často i jen proto, že jsem se v běžném rozhovoru s lidmi v okolí
nedostala (buď se neptají nebo jim to je jedno nebo k tomu není příležitost) k tématům, která jsem chtěla buď ze sebe
dostat nebo si je jen tak někam zapsat, vypovídat se s wordem a nechat to
následně být. Dost často jsem se i jen tak zamýšlela a psala o tom, protože mě
to bavilo. Či protože jsem byla vděčná za všechno, co se mi v životě děje, ať
už to byly jakékoliv maličkosti, a chtěla jsem se o to podělit, někde zanechat
odkaz. Blog se tak pro mě stal imaginárním kamarádem, kterého jsem poslední rok
docela zanedbávala a vzpomenu si na něj většinou jen v případech, kdy mám
rozhodně jiné povinnosti. Jako třeba teď. Ale teď zároveň vím, že to potřebuju,
vypovídat se, vypustit na chvíli nějaké starosti, vzpomínky, myšlenky z hlavy,
abych prázdný prostor mohla zaplnit tím, co se musím naučit.
Původně jsem plánovala sem napsat
nějaké i shrnutí roku 2016, protože je vždycky dobré si nějak zhodnotit, co se
za ten rok stalo a popřemýšlet třeba i o své budoucnosti. Dělám to většinou
takhle na začátku roku i proto, že mám hned z kraje narozeniny a tak nějak se
to vždycky samo nabízí. Je to odlehčující a inspirativní, člověk se pak jen tak
neplácá ze dne na den, ale zkusí si něco naplánovat a držet se toho, má za čím
jít a pro něco žít. Nakonec jsem o tom jen často přemýšlela a nikam si to
nezapsala. Myslím, že je to chyba. Minulý rok byl totiž sice hodně náročný, ale
zároveň se v něm vyskytly výrazné události, které ovlivnily můj život a v
určitých momentech mi ukázaly, že dokážu být i doopravdy šťastná. Pro věčného
skeptika a člověka přemýšlejícím způsobem, že počítá raději úplně se vším, než
aby byl pak zklamaný, čím se ale ochudí i o překvapení, je skutečný pocit
štěstí opravdu vzácnou záležitostí, skoro až nemožnou. Tak to mám alespoň já,
tak často si v hlavě kalkuju všechny varianty všeho, že když pak nastane nějaký
okamžik tak, jak jsem chtěla, úplně se mi mezi tím balastem všech těch variant
a propočítávání pravděpodobnosti ztratí a já ani nevím, jak na to v tu chvíli zareagovat.
Uvědomím si to až zpětně, což je mi pak vlastně k ničemu, protože ten moment už
nevrátím, abych si ho užila tak, jak jsem měla.
Proto považuji tyto momenty za
velmi osvěžující a jsem za ně vděčná. Ať už je to chvíle, kdy jsem si šla sama
zaběhat a zjistila jsem, že to poprvé dělám, protože doopravdy chci a baví mě
to (dřív jsem dělala atletiku a mám na to převážně špatné vzpomínky, proto jsem
běhání neměla ráda a vnutila jsem si, že mě vlastně ani nebaví); nebo zjištění,
že se dokážu ještě pořád zamilovat tak, jako kdybych neměla spoustu těch špatných
zkušeností z minulosti; nebo když jsem byla na svém prvním koncertu v životě a
Daniel Smith, frontman kapely Bastille, prošel přímo kolem nás tak, že jsme se
ho mohli dotknout; nebo že mě dokáže ještě hocz i mile překvapit; nebo když
jsem dostala pod dlouhé době k Vánocům věc, kterou jsem si doopravdy přála už
nějaký ten rok. Nebo asi to hlavní, že v největší bídě a zoufalosti mi došlo,
že život je opravdu takový, jaký si ho uděláme. Že máme na výběr, že se nemusíme jen neustále nechávat otloukat
'osudem', ale že je na nás, co pro to (sebe) uděláme. Je to dřina, ale stojí to
za to. A není to tak, že se teď každý den probouzím s úsměvem na tváři a nic mě
netrápí. Ne, pořád si procházím malými i velkými zklamáními, mám dny, kdy mám
chuť si zalézt do postele a absolutně nic nedělat, jsou i noci, kdy jen brečím
a nedokážu to zastavit, jsem demotivovaná a ztrácím sílu. Víru však nikoliv. A
to je důvod, proč tyhle chvíle pak nakonec stejně odezní, dokážu se zvednout a
jít dál. Dokážu přemýšlet o budoucnosti a své špatné kroky se snažím nahradit
jinými, správnými.
V roce 2017 už je mi 25. Je to
výrazný milník nejenom pro to číslo, ale protože letos státnicuju a pokud se mi
to podaří, mé kroky dost možná budou směřovat zase dál. Za mým snem a tím, co
chci v životě skutečně dělat. Toho, co sice spousta lidí nechápe nebo se bojí,
až to nastane, protože to bude znamenat, že bych mohla být daleko od všeho (ač
pro mě osobně to neznamená totální odstřihnutí se, naopak). Toho, co ale nutně
potřebuju.
A jestli jsem se něco ke zkoušce v
kavárně naučila? Ne, jdu se na to vrhnout až teď znovu v pohodlí svého domova. Avšak
naučit se něco ke svému životu považuju za stejně důležité. A krom toho,
alespoň jsem zjistila (ač tomu předcházel mírný šok, že vlastně nemám sebou
hotovost), že v mé oblíbené kavárně zavedli konečně placení kartou.