Stodenní výzva

Olalá! Jo, vím o tom, že jsem tohle promýšlela už od začátku roku (Jak jsem kdysi psala o těch mých supr čupr nápadech, co možná zrealizuju, vzpomínáte? Jasně, už je to hodně dávno, jo chápu, no nevadí, oživíme...)  a dělám to až na konci března, ale konečně jsem se rozhoupala to vytvořit a nějak zveřejnit i pro ostatní (alespoň prozatím pro mé přátele nebo zdejší fanoušky - což jsou stejně jen mí přátelé... :D). Jedná se o to, že už delší dobu, ani ne tak jen od nového roku, se chci zase zapojit do aktivního cvičení, posilování a prostě pohybu. Dřív byl pohyb skoro každodenní součást mého života, jezdila jsem na kole, hrála jsem pinčes, basket, pak jsem ale musela přestat a teď basket nemůžu hrát ani s partou v rámci Karlovky, protože mám dlouho školu v úterý... a prostě teď mi to chybí, a tak kynu a necítím se vůbec zdravotně dobře a vím to a chci s tím něco udělat, ale... je tu pár drobných 'ale'. Například 'ale nedokážu se do toho dokopat sama', nebo dokážu 'ale nedokážu v tom vydržet', protože ač mě to baví samo o sobě, přednost pak dostanou jinačí věci, takže je to takové to, že chci 'ale nemám na to čas'. Nebo si říkám jo začnu, 'ale od nového týdne... měsíce... čtvrtletí... roku'. Typické, to zná asi každý. Takhle jsme se domlouvali, že začnem i v hospodě u piva... nejhorší kombinace.

Každopádně teď jsem to prolomila a to asi jen díky Pleně, mé jedné z nejoblíbenějších blondýnek na světě, která mě prostě nakopala, až mi bylo fakt blbé říkat 'já to založím, ale uprostřed týdne je to blbé, počkám na začátek měsíce!' a tak i když jsem jí to stejně řekla, nedalo mi to a rozhodla jsem se na to vykašlat a udělat to teď. Ve tři ráno, uprostřed týdne, na konci měsíce... jsem prostě rebel! 

Ne, vážně. Rozhodla jsem se pro stodenní výzvu a chci do toho zapojit i kohokoliv z vás, protože když je na to víc lidí, vždycky je to větší motivace. Nějak se někde upsat a být vidět. Mít ten progres na očích a tak. Takže zde je DOKUMENT (Odkaz! Má to dva listy, samotnou výzvu a diskuzi, tak to nepřehlédněte.),  kde se mi takto můžete upsat a jít do toho se mnou. Má to ale jistá pravidla, podmínky a tak dále, aby tam ta motivace opravdu byla, takže si je prosím předem pročtěte!

1. Zapsat se může kdokoliv, takže pokud o někom víte, že by se rád přidal, klidně to nasdílejte. Pokud to nebudou nějací sabotéři, co si z toho budou dělat jen srandu.

2. Každý, kdo se zapíše, může kdykoliv z výzvy ustoupit a nevadí ani to, když někdo výzvu objeví později a bude mít tak 'zpoždění'. 

3. Bylo by dobré, kdyby každý psal poctivé informace, nic si nepřikresloval, nepsal jen tak lepší výsledky, aby to jen tak vypadalo. Od toho ta výzva vůbec není a nejde ani tak o to být první, jako se opravdu účastnit a snažit se poctivě a s chutí. 

4. Aktivita, pohyb, cvičení prostě celkově to může být cokoliv, ale mělo by to být alespoň zase něco, při čem se člověk aktivně pohybuje a zároveň něco navíc, co člověk nedělá denně v práci nebo u počítače (třeba aktivně posilovat cvakáním do klávesnice...), ale dá se to zařadit do sportování nebo aktivního pohybu. 

5. Aby to bylo alespoń trochu motivující, pokud někdo nevyplní kolonku, že něco dělal, minimálně 3 dny, kdokoliv z ostatních upsaných mu může vymyslet nějaký pohybový trestík. Nic ale nezvladatelného, prostě jen něco navíc, co bude muset vykonat. Zaznamenat by to pak dotyčný měl pomocí komentáře nebo poznámky v daném dokumentu.

6. Naopak, kdo to se mnou potáhne od začátku až do konce, dostane odměnu, kterou mu vymyslím já!

7. Prosím, neměnte nic v tom dokumentu, kromě své kolonky, ať v tom nemáme binec!

Možná mě ještě něco napadne, ale protože jdu ráno s Bouřkou běhat, tak to tu raději ukončím. Budu ráda za každého, kdo se přidá a těším se, jaké to bude mít výsledky. Jestli nějaké. Ale určitě nějaké jo! Tak pohybu zdar!

PS: Založila jsem ještě skype skupinu, pro aktivní jedince, co chtějí mít další místo na spamování nebo i třeba na povzbuzování. Tak se kdyžtak ozvěte, pokud chcete přidat i tam.

Kulturní okénko

Protože jsem teď docela dost flákala mé pravidelné pondělky, ale přitom byla za ten asi měsíc na docela dost kulturních akcích, rozhodla jsem se to tak nějak shrnout a i sepsat třeba pár tipů, kam vyrazit, protože je to tam fakt dobré!

Procházka? 

Pro toho, komu už připadá náplavka značně ochozená a teď s přibývající teplotou (sem tam) už i zase zaplněná, vůbec není špatné popojít jen kousek kolem řeky dál směr Braník. Já jsem tudy hodně jezdila na kole, když jsem ho ještě měla v cajku, a dost často pokračovala až do Modřan nebo přejela barrandovský most a jela do Radotína, což je též kolem řeky, jen z druhé strany. Pro procházky, běhání nebo kolo/brusle je to vážně moc pěkná stezka. My jsme se minulý týden s Bouřkou hecly a šly tam běhat. Nejdřív chvilku protestovala, že chce právě víc do centra, ale když jsme pak kousek od pivovaru nalezly volně přístupné lanové centrum, bylo po pochybách. Je to na vlastní nebezpečí, ale nehorázně jsme se tam vyblbly.

Kde to na procházky ale abolutně miluju, jsou dva kopce přes řeku naproti sobě. Jedno je Prokopské údolí a Dalejské údolí, kde si místy vůbec nepřipadáte v Praze a druhý kopec je vyhlídka na Braníku, nevím, zda to má nějaký spešl název, každopádně se tam chodí od zastávky Dobeška, což mám cestou ze školy na byt. Tuhle jsem si tam vyšla jen tak čučet na slunce místo přednášky, která byla naprosto nudná a nicneříkající. Takže i jen koukání se hodinu na západ slunce bylo značně užitečnější. 

Samozřejmě, že znám spoustu dalších míst, kde se dá suprově procházet, kdysi jsem přemýšlela, že si tu udělám takovýho průvodce Prahou (zjistila jsem, že spoustu lidí a zvláště Pražáků, vůbec netuší, kolik je tu skvělých možností na procházky), ale to jsou vždycky ty mé plány a pak skutek utek. Takže sem dávám zatím ty, kde jsem byla aktuálně a i co je poblíž mého bydliště. 

Kavárna? 

Pokud člověk nechce vysloveně do takových těch pseudokaváren jako je CrossCafé (ač tam zrovna chodím docela ráda, když se není kam jinam vrtnout) nebo předraženého Starbucks, kde to za to podle mě fakt nestojí (ač oceňuji, že tam podávají fair trade kávu), a spíše hledá nějakou útulnější pravou kavárnu, kde to všude voní a je tam příjemně, tak v Praze jedině Kavárna Čekárna. Nebo ne jedině, určitě se najde i nějaká další dobrá, ale já si začínám právě Čekárnu oblibovat čím dál víc a tahám tam kdekoho, pokud si máme jít někam sednout. Zvláště, když je otevřená i zahrádka, ta je vážně krásná. Obsluha je navíc nadmíru příjemná a to i výběr a samotná káva. Trochu hipsterské prostředí, ale na kráse to vůbec neubírá, naopak. 

Na jídlo?

Každýmu chutná něco jiného, jak se říká, takže doporučovat někomu, kam na jídlo, je celkem těžké. Ale v poslední době, když už někam s někým jdu, tahám ho do Delmartu na Andělu. Nejlepší saláty ve městě a ještě za fajn cenu plus příjemné prostředí. Jediné, co se tomu dá vytknout, jsou fronty a na to, jak je to místo žádané, tak málo stolů k sezení. Každopádně je to vhodné i pro ty, co si myslí, že se ze salátů nenají, protože já si to myslela taky a pak se tam vždycky nacpu k prasknutí. A to si dám tu klasickou porci, ne čtyři talíře. Byly jsme tam naposledy i s mamkou a též si chválila! 

Na co do kina?

Jsem se po sto padesátiletech zase dostala do kina. Nešla jsem teda na žádnou americkou senzaci, ale na jednu takovou Českou. Už od jejich cesty po Africe zbožňuju příběhy Dana Přibáně a žlutého cirkusu. Na předchozím filmu i sedmihodinovém maratonu jejich seriálu ve Světozoru jsem byla sama, protože tenkrát se mnou nikdo nechtěl nebo měl jiný program. Tentokrát jsem ale na přednášku i do kina nalákala několik přátel a tak už jsem si alespoň nepřipadala až tak divně, že se mi líbí taková parta magorů, co si jen tak jezdí po světě ve žlutých trabantech. A musím říct, že přednáška vážně supr, ale ten film... já jsem se jakože bavila, ale myslím si, že to bylo hodně tím, že prostě Dana sleduju na FB, trabanty též, viděla jsem předchozí filmy, seriál, byla jsem na více přednáškách, vím prostě o co se jedná. Proto jsem postřehla několik skrytých vtípků a věděla jsem souvislosti. Ale, a to se mi zdá docela důležité, když něco hodnotíme, připadalo mi, že ten film byl právě dělaný hodně spíše pro fanoušky než pro nové nadšence. Asi teda chápu záměr a to zaměření pozornosti diváka na to hlavní, je mi zároveň jasné, že z takového šíleného objemu materiálu je fakt těžké vybrat to nejdůležitější, ale i tak je škoda, že to neuzpůsobili trochu taky novým divákům. Chyběl úplně úvod, rovnou ten film začal tím, jak jsou v Austrálii, nic moc náznak, co jsou zač, jen kratičké a trochu chaotické představení těch členů, co s nimi jeli poprvé, pak i příjezd druhého Marka takový jakože si tam přijel na dovolenou a vůbec tak nebylo vyzdvihnuté, jak ho vybírali a že to bylo docela punkové si jen tak říct, že končím v práci a pojedu si napříč Indonésií. Nevím, ale to mě docela mrzelo i za ty lidi, co tyhle souvislosti neví. Každopádně ale i tak vřele doporučuju a těším se, jestli udělají zase seriál, kde všechno tohle jistě bude a člověk se bude moct namlsat ještě víc!

A co divadlo?

Vzhledem k tomu, že mám celkem dost lidí kolem sebe, co divadlem žijí, jsem věčně na FB zahrnována pozvánkama, kam zajít. I přesto se mi ale teď podařilo jít na něco výjimečného, co jsem ještě němal možnost vidět a to na Samurajskou komedii Kjógen. Tahle představení dělá Malé divadlo už několik let, mé drahocenné dvojče na nich bylo, když vystupovali hodně dávno v Budějovicích a od té doby si je vždycky vyhlídne a jde na ně. Jsem o nich psala už v minulém článku, ale rozhodně to stojí za to! Tak jen abyste věděli. 

Další akce?

Pokud se někdo chce bavit a zároveň vzdělávat, tak pro toho je opravdu vyžití v Praze velké. Já sama sem se teď dostala na přednášku v Bohnicích, kde mají zase jako již tradičně, sérii různých přednášek, které se snaží seznámit veřejnost s Bohnicemi, prostředím kolem a něco i z oboru psychiatrie. Jakože jsem jezdila do Starých Bohnic na praxi, tak přímo v areálu Bohnické psychiatrické léčebny jsem byla poprvé a musím říct, že to tam mají vážně pěkné. A i ty přednášky jsou zajímavé. 

Zároveň jsem včera měla možnost se podívat do Paralelního polisu, což je spíše takové doupě ajťáků, ale pořádají tam fakt zajímavé akce a člověk se tam dozví spoustu nových věcí nebo může chodit na meetupy nebo jen do kavárny. Vážně je to tam moc pěkné.

A nakonec, občas se vyplatí sledovat akce pražské knihovny, jelikož pořádají taky supr věci, jako například teď byl velký výprodej knih v Jenči, kde bylo všechno za dvacku a to už se vyplatí. Jsem se tam původně jela jen tak kouknout s holkama, ale nakonec jsem si taky odnesla tři kousky. Většinou něco ke škole, ale to vůbec nevadí, jsem ráda, že jsem se tam dostala. A taky! Jsme pak vystupovaly v Dejvicích a tam stál Protidrogový vlak. Což mě překvapilo, až teď jsem si hledala, co je to zač a fakt supr nápad. Krom toho, že ten vlak tedy vypadal trochu děsivě popravdě. 

Ne dobře, ještě nekončíme. Jeden z nejlepších kulturních zážitků totiž, co jsem v poslední době zažila, byla lan párty s mými naprosto střelenými přáteli a hlavně i s Mirindou, která kvůli nám dojela ze Slovenska! Tak snad někdy bude opáčko. 

#motivace

Ano ano! Po zase delší pauze se odhodlávám něco sepsat. Ne, že bych neměla o čem, to já bych měla, co vyprávět každý den, třeba to jak jsem v pondělí málem umřela v autobuse, když mě rozzuřený dav nechtěl pustit ke dveřím - ne dobře, tak dramatické to nebylo, ale málem umřel někdo jiný, když se ty dveře zavřeli a já musela vystupovat až na další zastávce. Každopádně chyběla mi k tomu psaní jistá motivace. A to je prosím pěkně téma, kterým se zaobírám poslední asi tak dva týdny.

Mám občas takové období, kdy se mi ale vůbec nic nechce a nutit se do čehokoliv, i když je to třeba zábavné, je pro mě v tu chvíli nemožné. Například prostě už jen obyčejné chození do školy, hledání si nové brigády, dělání cokoliv na hocz, cvičení (to hlavně!), i jen setkávání se s přáteli a to už je potom velká krizovka. Jak s tím ale naložit? Já popravdě neznám žádný osvědčený recept na motivaci, ale vím, že u mě prostě pomáhá na chvíli vypnout a neřešit chvíli vůbec nic. Dost často má demotivace plyne totiž z toho, že toho nosím v hlavě tolik, že nevím, co dřív. Takže mi pomůže se zastavit, chvilku o ničem nepřemýšlet a pak hezky pomalu si to všechno urovnat a naplánovat. 

A to jsem teď udělala (vykašlala jsem se na extrémně nudnou přednášku, na které se to fakt nedalo vydržet a udělala jsem si výlet na vyhlídku v Braníku, kde jsem strávila asi hodinu čučením do slunce), takže postupně se teď snažím dělat jedno za druhým a dostat se zase do toho koloběhu. A začala jsem zase chodit do schodů místo vození se ve výtahu. Tohle jsem třeba praktikovala ještě na Barrandově a tak jsem bydlela v sedmém patře, kam ještě vedli docela dlouhé schody, takže mi těch pět tady v Braníku teď připadaj jak nic. A sice to zní jako prkotina, ale když už se dokopu nějak včas vstávát (i chodit nějak rozumě spát) a pak začnu zase všude vycházet schody, je to známka toho, že se vše dává do pořádku. Dokonce mě dneska Bouřka namotivovala tak moc svým budíčkem (musela jsem si změnit ode dneška vyzvánění, jak to staré teď nesnáším), že jsme se rozhodly jít zítra ráno běhat. A o víkendu se trochu hýbnout a celkově jsem i dneska třeba zase trochu posilovala. Což mě vždycky hodně nabíjí samo o sobě, sport a cokoliv pohybového, jen se k tomu prostě dokopat. Ale tak snad je to zase na dobré cestě. 

Mimochodem, za tu dobu, co jsem sem přispívala fakt sporadicky se toho stalo tolik a mám tunu fotek, že nevím, jestli tu něco extra zmiňovat nebo to nechat být a popisovat spíše novinky. Jedna věc, co mě teď ale provází s tou motivací a demotivací je pocit, že zase všichni všechno dělají naschvál v jeden den, aby si člověk už vůbec nemohl vybrat! Třeba zítra, s Alex (jednou takovou mega trubkou, co ráda rajčata se sklem) jsme chtěly chodit na přednášky do Bohnic, mají zase tu pravidelnou sérii devíti přednášek, které když člověk odchodí alespoň nějak ze 70%, dostane osvědčení, že jako tam chodil (což se mi třeba do školy hodí), ale my tam stejně chtěly chodit tak nějak, co se nám bude líbit. Nebo alespoň já. A ta zítra je zrovna fakt zajímavá! No a co se nestane žejo, v ten samý den a čas je přednáška Fotografa bez talentu, kam jsem chtěla jít s Veron a aby toho nebylo málo, ségra mě lákala na japonské divadlo Gjógen, kam má už koupené lístky, ale protože s ní Joel nakonec nemůže, tak neměla s kým vyrazit, a protože by mi asi bylo nejvíc líto toho propadlého lístku, jdu nakonec se ségruší nom. Ale vlastně je mi líto všeho. Snad alespoň ta jedna akce ale bude stát za to! 

Jinak po delší době nás v Praze byla navštívit maminka a bylo to supr! Ale taky mimochodem ve stejný termín s jinou akcí, vážně takové situace nesnáším. Ale s mamkou to bylo fajn (zdravím na Včelnou!), prošly jsme si Prahu, zakotvily v kavárně Čekárna (všem vřele doporučuju, je pod Vyšehradem), pak se ještě prošly, pak zase zakotvily v mém oblíbeném Delmartu na Andělu no a pak jsme se musely rozloučit. Ale byla to skvěle strávená sobota. 

A na závěr, protože už zase slohistuju a nechci to po sobě číst na kontrolu (sorry za chyb), sem hodím několik těch fotek ze všech možných akcí. Mějte se mezitím jakkoliv chcete a někdy zase načtenou. 

Teda ještě jeden závěr. Dneska jsem si dementka spálila ruku o plech a hodně to bolí. Jakože fakt moc. Sice vás to jistě nezajímá, ale politujte mě, děkuji. 

Vesničan v Německu: Fotky level 2