Jednou za čas

Jednou za čas si vzpomenu na tohle místo, na můj blog, který jsem zprovoznila sice už v roce 2013, ale pořádně si tu něco psát až na přelomu roku 2014 a 2015. Musím říct, že jsem na sebe pyšná, že jsem to aktivní psaní vydržela v podstatě dva roky, než to tu opět zapadlo. Veškerý vděk tak patří googlu, že si stále automaticky pamatuje mé přihlášení, jinak bych se sem dost možná po těch několika měsících už nedostala. 

I přestože myšlenky na psaní sem jsem měla hodně krát, nikdy jsem pořádně nedopsala, co jsem chtěla. Občas se prostě stanou takové události v našem životě, které zablokují spoustu jiných věcí a činností, které jsme zvyklí dělat denně a rádi. Tak tomu bylo i u mě v tomto roce. A tak tu mám několik rozepsaných článků, ale žádný publikovaný. Což je tak nějak symbolické i k mému životu, k tomuhle roku, bohužel.

Nebyla jsem schopná dopsat bakalářku a tak dokončit mé studium, tedy jít ke státnicím, abych mohla pokračovat dál mým vysněným cílem. Dlouho po tom, co jsem skončila v jedné práci jsem si nebyla schopná najít lepší a tak celkově i ve vztazích okolo, spoustu se pokazilo a nic z toho se nedá vzít zpátky. Zjistila jsem, že se vlastně pohybuju převážně v prostředí lidí spíš depresivních, negativních, nepřejících a žárlivých (hocz), že opomíjím místa a lidi, se kterými mi bylo fajn, například jsem úplně přestala chodit k nám do Branického kostela, kde jsem dost často i v těch nejhorších chvílích doopravdy nacházela útěchu. Nebyla jsem ani schopná se dokopat k nějakému většímu pohybu a starání se sama o sebe, tudíž jsem teď jak jedna velká sněhová koule, což není vůbec zdravý. Trochu se i bojím, že tímhle stylem nedopíšu ani tento článek. 

Ne dobře, ten dopíšu, právě protože jsem si slíbila, že v novém roce se to pokusím všechno změnit. Normálně si nedávám předsevzetí, ale za poslední měsíce došlo k příznivějším změnám, které mě přesvědčily o tom, že s tím vším musím začít něco dělat a převážně, že musím spoustu věcí už konečně dokončit. Školu, udržet si dobrou práci (v září jsem nastoupila do jednoho odborného nakladatelství a za tu chvíli jsem si to tam fakt oblíbila), dostat se na školu, kam chci dál, zhubnout, ale daleko víc - žít zdravě a spokojeně. Tedy, být i sama k sobě upřímnější.

Ale abych sama nebyla jen negativní, nesmím opomenout i to dobré, co mi rok 2017 přinesl, jak se tak říkává. Ostatně nebýt tohohle všeho, tak si spoustu věcí ani neuvědomím. A jsem fakt vděčná, že se stalo i spoustu skvělých věcí, na které nezapomenu. A protože právě tyhle momenty si dost často fotím, dám je sem v podobě fotek. Tenhle blog tu od toho přece vždycky byl. 

Na závěr bych chtěla jen dodat, že bychom si vážně všichni měli uvědomit, že každý jsme svého štěstí strůjce a sice ne vždy můžeme za to, co se nám stane, vždycky ale můžeme za to, jak se k tomu postavíme a co s tím uděláme.

Mějte co nejlepší nový rok.

T.

Chvilka učení

To je tak, když se rozhodnu jednou udělat něco pro sebe, sbalím si noťas se všemi materiály ke zkoušce a vyrazím do jedné malebné kavárny, co mám hned pod bytem. Schválně sem, protože tu neznám heslo k wifině a odmítám se zeptat obsluhy. Odvážný čin. A pak sem dojdu, najdu si místečko hezky vzadu, kde je jen jeden povídající pár, usednu a zjistím, že to vlastně tak skvělý nápad nebyl. A že už vůbec nejsem tak odvážná, jak jsem si myslela. Ruch okolo je stejně rozptylující jako internet, irituje mě šeptající pár hned vedle, pobíhající děti, kynklající stůl, pestrá nabídka dortů, které bych nejraději snědla všechny, nepohodlná židle, ale i celkem nepříjemně nalazená obsluha, která sem dozadu raději ani nechodí. Lovím sluchátka a zapojuju si do noťasu kartu z mobilu, abych si mohla pustit nějaké písničky bez internetu. Otevřu si všechny materiály, pouštím hudbu a zjišťuju, že si to nedokážu ani číst, aniž bych nemyslela na to, proč jsem vlastně odešla ze svého pohodlného pokoje s wifinou.

Dřív jsem tenhle blog používala hodně často i jen proto, že jsem se v běžném rozhovoru s lidmi v okolí nedostala (buď se neptají nebo jim to je jedno nebo k tomu není příležitost)  k tématům, která jsem chtěla buď ze sebe dostat nebo si je jen tak někam zapsat, vypovídat se s wordem a nechat to následně být. Dost často jsem se i jen tak zamýšlela a psala o tom, protože mě to bavilo. Či protože jsem byla vděčná za všechno, co se mi v životě děje, ať už to byly jakékoliv maličkosti, a chtěla jsem se o to podělit, někde zanechat odkaz. Blog se tak pro mě stal imaginárním kamarádem, kterého jsem poslední rok docela zanedbávala a vzpomenu si na něj většinou jen v případech, kdy mám rozhodně jiné povinnosti. Jako třeba teď. Ale teď zároveň vím, že to potřebuju, vypovídat se, vypustit na chvíli nějaké starosti, vzpomínky, myšlenky z hlavy, abych prázdný prostor mohla zaplnit tím, co se musím naučit.

Původně jsem plánovala sem napsat nějaké i shrnutí roku 2016, protože je vždycky dobré si nějak zhodnotit, co se za ten rok stalo a popřemýšlet třeba i o své budoucnosti. Dělám to většinou takhle na začátku roku i proto, že mám hned z kraje narozeniny a tak nějak se to vždycky samo nabízí. Je to odlehčující a inspirativní, člověk se pak jen tak neplácá ze dne na den, ale zkusí si něco naplánovat a držet se toho, má za čím jít a pro něco žít. Nakonec jsem o tom jen často přemýšlela a nikam si to nezapsala. Myslím, že je to chyba. Minulý rok byl totiž sice hodně náročný, ale zároveň se v něm vyskytly výrazné události, které ovlivnily můj život a v určitých momentech mi ukázaly, že dokážu být i doopravdy šťastná. Pro věčného skeptika a člověka přemýšlejícím způsobem, že počítá raději úplně se vším, než aby byl pak zklamaný, čím se ale ochudí i o překvapení, je skutečný pocit štěstí opravdu vzácnou záležitostí, skoro až nemožnou. Tak to mám alespoň já, tak často si v hlavě kalkuju všechny varianty všeho, že když pak nastane nějaký okamžik tak, jak jsem chtěla, úplně se mi mezi tím balastem všech těch variant a propočítávání pravděpodobnosti ztratí a já ani nevím, jak na to v tu chvíli zareagovat. Uvědomím si to až zpětně, což je mi pak vlastně k ničemu, protože ten moment už nevrátím, abych si ho užila tak, jak jsem měla. 

Proto považuji tyto momenty za velmi osvěžující a jsem za ně vděčná. Ať už je to chvíle, kdy jsem si šla sama zaběhat a zjistila jsem, že to poprvé dělám, protože doopravdy chci a baví mě to (dřív jsem dělala atletiku a mám na to převážně špatné vzpomínky, proto jsem běhání neměla ráda a vnutila jsem si, že mě vlastně ani nebaví); nebo zjištění, že se dokážu ještě pořád zamilovat tak, jako kdybych neměla spoustu těch špatných zkušeností z minulosti; nebo když jsem byla na svém prvním koncertu v životě a Daniel Smith, frontman kapely Bastille, prošel přímo kolem nás tak, že jsme se ho mohli dotknout; nebo že mě dokáže ještě hocz i mile překvapit; nebo když jsem dostala pod dlouhé době k Vánocům věc, kterou jsem si doopravdy přála už nějaký ten rok. Nebo asi to hlavní, že v největší bídě a zoufalosti mi došlo, že život je opravdu takový, jaký si ho uděláme. Že máme na výběr, že se nemusíme jen neustále nechávat otloukat 'osudem', ale že je na nás, co pro to (sebe) uděláme. Je to dřina, ale stojí to za to. A není to tak, že se teď každý den probouzím s úsměvem na tváři a nic mě netrápí. Ne, pořád si procházím malými i velkými zklamáními, mám dny, kdy mám chuť si zalézt do postele a absolutně nic nedělat, jsou i noci, kdy jen brečím a nedokážu to zastavit, jsem demotivovaná a ztrácím sílu. Víru však nikoliv. A to je důvod, proč tyhle chvíle pak nakonec stejně odezní, dokážu se zvednout a jít dál. Dokážu přemýšlet o budoucnosti a své špatné kroky se snažím nahradit jinými, správnými.

V roce 2017 už je mi 25. Je to výrazný milník nejenom pro to číslo, ale protože letos státnicuju a pokud se mi to podaří, mé kroky dost možná budou směřovat zase dál. Za mým snem a tím, co chci v životě skutečně dělat. Toho, co sice spousta lidí nechápe nebo se bojí, až to nastane, protože to bude znamenat, že bych mohla být daleko od všeho (ač pro mě osobně to neznamená totální odstřihnutí se, naopak). Toho, co ale nutně potřebuju. 

A jestli jsem se něco ke zkoušce v kavárně naučila? Ne, jdu se na to vrhnout až teď znovu v pohodlí svého domova. Avšak naučit se něco ke svému životu považuju za stejně důležité. A krom toho, alespoň jsem zjistila (ač tomu předcházel mírný šok, že vlastně nemám sebou hotovost), že v mé oblíbené kavárně zavedli konečně placení kartou.