Tak jsem byla po čtyřech měsících zase na chvíli doma. Doma jakože na Včelné, v tom našem krásném jihočeském kraji. Cítím se tam pořád jako "doma", i přesto, že tam jezdím jen když si potřebuju něco zařídit, což teď bylo právě docela po dlouhé době. Každopádně jsem se - možná právě protože to už je delší doba - těšila, což se úplně tak nestává. Přijela jsem v sobotu navečer a neděle byla pohodová a klidná a supr, i přes jeden ne moc příjemný okamžik. Veron mi půjčila foťák, takže jsem si v klidu zase prošla Budějovice a relaxovala (i přesto, že mám v hlavě spoustu starostí, ale o to víc jsem to potřebovala). Avšak jenom do té doby, než mě zastavil takový podivný týpek.
Že o mě mají všichni strach, když jim říkám, že se procházím klidně i ve tři v noci po různých částech Prahy a že mě přátelé neustále varují, že si mám dávat větší pozor, to už jsem si zvykla (a stejně na to moc nedávám), ale že by mě někdo varoval před úchylákama v Budějovicích, kteří jsou schopní obtěžovat kdekoho za denního světla, to ne! A světe div se, stalo se. Naštěstí jsem pohotově zareagovala a svým pražským slangem alá "hele vole, vodprejskni" jsem se ho dostatečně rychle zbavila. Ne, kecám, takhle jsem na něj nemluvila, ale podařilo se mi ho setřást. Každopádně si téda dávejte Budějovičáci pozor na lannovku za denního světla, je to tam nebezpečné!
Od té chvíle už ten den nějak nabral jiné otáčky a i přes ještě pohodovou návštěvu dědečka jsem se cítila nějak divně. Tento divný pocit završilo pak už jen pondělí, totiž dnešek, kdy jsem si byla zařídit ty všechny věci, co jsem potřebovala a celé mě to tak naštvalo, že jsem akorát odjížděla ze svého rodného kraje unavenější a otrávenější, než jsem tam přijížděla. Trochu už si z toho dělám srandu, ale tu únavu a naštvanost sama na sebe nedokážu i tak nějak setřást.
K tomu, co se stalo: Nevím
jestli znáte/pamatujete si hru ještě v DOSu "Vysvoboď princeznu
Arabelu", ale my jí měli u dědy na počítači, když jsme byli hodně malí.
Neměla jsem jí moc ráda, bylo to spletité bludiště a samé musíš najít
tohle a když jste to našli, tak jste to nemohli vzít dokud jste neměli
zase něco jiného, co bylo na druhé imaginární části plánku a pak vás,
když už jste to všechno měli, přepadla liška, která
hlídkovala pro zloducha Rumburaka, a všechno vám vzala. Bylo to zkrátka
hodně o trpělivosti. Když si to ale zpětně proberu, je to skvělá
příprava do života na úřady. Jdete si něco vyřídit a potřebujete k tomu x
dalších razítek a podpisů, takže běháte sem a tam z jednoho města do
druhého a když máte "štěstí", vletíte bez rozmyslu s těmi všemi razítky a
už hotovými papíry do trolejbusu (který by vám jinak ujel, což by vás
dost zdrželo od záchrany princezny - jelikož když na něco chvátáte, i
Budějovice, o kterých se říká, že je projdete za 20 minut, jsou pro vás v
tu chvíli velké jako Praha) a vzpomenete si, že už nemáte žádný platný
lístek zrovna, když se před vámi objeví lišák revizor. Tož.. dík
Rumburaku, budu teď dva týdny o hladu!
A protože zítra jdu zase do práce, tak musím jít chrnět a nebudu se radši ani dál rozepisovat (kromě toho, že bych měla sepisovat úplně jiné a důležitější věci) a zakončím to tu sadou fotek, co jsem pořídila (fakt moc děkuju, Veron).
