Stěhování

Na stěhování je jedna fakt dobrá věc. Člověk si uvědomí, co opravdu potřebuje nutně k životu a na čem naopak strašně zbytečně lpí. 

Můj život se momentálně nachází ve třech taškách a jedné banánové krabici. A stejně si pořád říkám, že to je nějak moc. Jsem si toho moc ze svého bývalého domova ve Včelné do Prahy před těmi třemi lety nepřivezla, ale zase na druhou stranu za ty léta tady v Praze jsem toho nějak o moc víc nenashromáždila. Avšak když se to pak takhle zabalí do něčeho přenosného, vypadá to jako kdybych stěhovala celý byt a ne jen svoje živobytí v tom svém jednom pokojíku. I přesto, že jsou to v podstatě jen ty nejdůležitější věci. Obečení, knihy a sešity ze školy, a pár prkotin.

No a k těm zbytečnostem. To se ví, že jsem hned několik věcí vyhodila. Některé s těžkým srdcem (jako třeba mou jednu z nejoblíbenějších mikin, kterou jsem měla od deváté třídy - ne, nesmějte se, fakt byla pěkná a pohodlná a vůbec!) a u některých jsem se divila, že je pořád ještě skladuju, o některých existencí jistých věcí jsem už ani nevěděla. 

Každopádně, tahle neděle je ten osudný den. Vzhledem k tomu, že mám spoustu jiných starostí, nějak to ani nestíhám jakkoliv prožívat. Ale asi mi ten Braník bude chybět.

Konec a začátek

Říká se "všechno jednou končí a nové začíná", tak je to i momentálně v mém milovaném životě. Na jednu stranu se toho bojím, co jak bude a jestli se dokážu s plným nasazením vrátit do studia, na druhou stranu se strašně těším. Kromě toho, že mě to v momentálním zaměstnání přestává dost bavit (skoro ani vlastně nezačalo), budu se i stěhovat. Z Prahy 4 z 5. patra na Prahu 5 do 4. patra. Možná teda, ještě se může leccos změnit, ale pro zatím to první platí určitě. 

Je to zvláštní, člověk si strašně rychle zvykne na všechno okolí a těžko se mu na tom něco mění, a přesto tu změnu paradoxně dost často potřebuje, aby se vyhrabal ze zažitého a postupně začínajícího stagnování. 

Tento rok pro mě byl zajímavý, ale ze dvou třetin nechutná rutina. Vstát, do práce, z práce, k pc, od pc, spát, vstát, do práce a tak dále. Ne, že bych někdy nevyrazila po práci ven nebo nedělala i něco jiného, ale byla jsem vždycky tak unavená, že jsem nebyla skoro žádných jiných činností schopná a o víkendu jsem dospávala nebo občas v sobotu dělala něco zábavného, když se něco našlo třeba s kamarády nebo tak, ale jinak nic moc. Je pravda, že v únoru se to trochu zlomilo a dokázala jsem se docela odpoutat od pc a zažívat i mnoho jiných věcí, a i samotná práce pro mě přestala být až tak úmorná, jako je to v životě skoro každého, kdo má alespoň na chvíli štěstí a při sobě osobu, o kterou se může opřít. Ale před prázdninami se to znovu zlomilo a od prchlavého štěstí to přešlo k ne moc příjemnému stavu "potřebuju změnu, hned, jinak se z toho zblázním". 

Takový ten pocit, kdy se všechno posere, ani nevíte jak, a spadnete do té staré rutiny vstát, jít do práce, z práce, do postele, z postele, do práce.. žádná motivace a síla k tomu něco změnit a vyhrabat se ze všeho. Já bych se v tom možná i hrabala doteď, ale všechno špatné je k něčemu dobré. Respektive spoustu těch špatných a nevycházejících věcí mě donutili se pohnout dál a začít s tím něco dělat, prostě proto, že musím. A tak odcházím z práce, budu znovu studovat (i přesto, že stejně budu muset i při studiích něco málo pracovat, ale to už bude zase trochu něco jiného), stěhuju se a tak nějak začínám odznovu. A taky se zase strašně těším, až začnu hrát basket a celkově se víc hýbat, kancelářská práce není nic pro mě, potřebuju nutně k životu pohyb.

Tak uvidíme, jak to všechno bude a jak se s tím poperu, držte mi pěsti a myslete na mě. Bude to potřeba, konce a začátky jsou vždycky nejtěžší.