Rodinná setkání

V určitém období života člověk dospěje k pochopení různých věcí, které se mu v životě odehrály třeba již dřív, ale nijak tomu nepřikládal důležitost nebo to nevnímal, a pak se najednou zastaví uprostřed chůze a řekne si „aha, teď už to chápu“. Myslím, že tyhle momenty jsou pro nás hodně důležité.

Je to tak třeba u dětí, co vyrůstají v rodině jakéhokoliv náboženství. Rodiče je k víře vedou, takže je berou s sebou do kostela, ať sami chtějí nebo ne, a do jisté míry i v některých rodinách je nutí se účastnit různých akcí nebo celkově být součástí této společnosti. Takové dítě to bere jako automatickou část života i přesto, že přesně ještě neví, o co pořádně jde. Přemýšlí vlastně jen o tom, že se mu v neděli nechce vstávat, že spolužáci se na něj dívají divně, když to sem tam zmíní a že u nich to takto neprobíhá, možná si připadají v takovém náboženském společenství divně, protože pořádně nechápou význam všeho, co se kolem děje. Až dojde ke zlomu, kdy si sami všechno v hlavě proberou a začnou o tom všem přemýšlet trochu jinak. Zjišťují si informace, snaží se vše pochopit a objevují, co to víra znamená a jestli je to jim samotným nějak blízké nebo nikoliv. A není to jen víra, je to všechno, co v dětství děláme ze začátku jenom kvůli rodičům, protože nás k něčemu vedou a vychovávají, a až později si uvědomíme, co vlastně doopravdy chceme a kudy jít už sami bez cizí pomoci nebo názorů.

Tohle znám z vlastní zkušenosti, strejda je farář, takže jsme k víře byli všichni tak nějak vedení a u farářských rodin se obecně nějak ještě víc očekává, že se to bude předávat z generace na generaci. Ale mně vadilo už jako malé vstávat každou neděli do kostela, protože to byl jeden z mála dní, kdy se člověk může teoreticky vyspat (takže jeden sobecký a lenivý důvod) a kromě toho, v kostele mě to k smrti nudilo (druhý už trochu závažnější problém, protože tento důvod pramenil z nepochopení všeho, co se v kostele odehrávalo). Vím, že jsem hodně protestovala vůči nedělce, což je prostor pro děti v době, kdy farář má klasické kázání, ale protože to leckdy není nic, co by děti v menším věku chápaly, jsou odvedení do jiné místnosti v kostele, kde si kreslí nebo si vypráví s tím, kdo na ně zrovna dohlíží, ty příběhy z Bible tak, aby to pochopily i oni. Mám doteď v hlavě jednu vzpomínku, kdy mě mamka odváděla i s ostatními dětmi právě do téhle místnosti a já jsem se rozhodla paličatě, že tam prostě nepůjdu, že zůstanu v kostele na to normální kázání. A bránila jsem se tak moc, že jsem začala do všech, co mě vedli, kopat a utíkat zpátky, až to už nevydrželi a dotáhli mě do té místnosti násilím, přičemž za mnou raději zamkli i dveře. A já jsem brečela a mlátila do těch dveří a byla doslova hysterická. Jasný, bylo mi asi pět nebo tak nějak kolem tohohle věku, ale pamatuju si to doteď, byla to tenkrát hrozná ostuda, ale když si na to teď vzpomenu, musím se tomu smát.

Ten zlom, kdy jsem začala brát víru nějak jinak než jako povinnost nebo něco, co se u nás v rodině prostě děje a bude dít, přišel paradoxně až po konfirmaci – oficiální přijetí do církve. Konfirmace na rozdíl od křtu má být svobodné rozhodnutí, ale jak jsem zmiňovala, u farářských rodin se předpokládají určité věci a odmítnout u nás doma v těch 15 letech tohle „svobodné“ rozhodnutí, když odkonfirmovali i mí sourozenci, kteří se dneska prezentují jako největší ateisté a už tenkrát to dávali dost najevo, že to dělají jen z jakési povinnosti, nebylo úplně jednoduché. Hodně jsem o tom tenkrát přemýšlela, proč na tuhle „hru“ vlastně přistupuju a jestli dělám správně, ale neměla jsem dostatek odvahy se jako jediná z rodiny vzepřít a říct „ne, nejsem na to ještě připravená a nevím, jestli chci evangelickou církev přijmout a stát se jejím oficiálním členem“. Takže jsem konfirmovala, slibovala, že opravdu věřím a chci se stát členem církve, ale popravdě jsem to jen tak odříkala a nijak neprožívala. Nevím, jak na tom byla Verča (mé dvojče) v tu stejnou dobu, ale ona začala rozhodně víru brát nějak osobněji dřív a jako jediná ze zbylých sourozenců. Já jsem se nad tím vším začala zamýšlet až nějak kolem těch sedmácti letech, což byl ten zlom, kdy jsem se začala sama sebe ptát, číst různé publikace a snažila jsem se zjistit o křesťanství obecně, co nejvíce. Začala jsem celkově vnímat ten rozdíl mezi tím, když to člověk bere jako automatiku a mezi tím, kdy o tom začne přemýšlet jinak a snad to i chápat.

Doteď se neustále sama sebe ptám, čemu vlastně věřím a víru objevuju, nejsem si ještě úplně vším jistá, ale do kostela už chodím dobrovolně, rozhodně za mnou nikdo nemusí zamykat dveře, abych neutekla, a všechno obecně kolem náboženství dělám dobrovolně. A jsem ráda, že nás k víře rodina vedla. Snažím se o víře diskutovat a nebráním se názorům ostatních. Avšak víra nebyla úplně původně předmětem tohohle článku. Jen jakýsi příklad. To podstatné, co jsem si včera uvědomila, když jsem šla z oslavy tety narozenin, bylo, že už konečně vím, k čemu jsou rodinná setkání a rodina samotná.

Už před dvěma týdny, kdy slavila narozeniny mamka, která to ale nechtěla nějak hrotit, mi to začínalo vrtat hlavou. My jsme se totiž výjimečně sešli (všichni sourozenci a mamka) po strašně dlouhé době u jednoho stolu a bylo nám spolu fajn. Sama mamka říkala, že to byl nejlepší dárek k narozeninám, že nás měla zase jednou pohromadě. I na mě samotnou to mělo velký účinek, cítila jsem se jinak, jako kdybych pochopila, k čemu vlastně rodina je. Ne, že bych to nechápala nějak teoreticky už dřív, ale my popravdě máme dost zvláštní vztahy v rodině tak nějak celkově a takové to navštěvování a přání si k různým událostem (narozeniny, Vánoce) jsem já osobně brala jako spíše tu automatiku, kterou všichni děláme jenom, protože se to sluší, ne že bychom se měli rádi, chtěli o sobě něco vědět, co děláme, co se událo nového za tu dobu, co jsme se neviděli. Záviděla jsem všem lidem kolem mě, co měli rodinu „normální“, kde si sourozenci spolu rozuměli a měli mezi sebou všichni takový pěkný vztah, pomáhali si a tak. Rodinné dusné ovzduší byl taky jeden z důvodů, proč jsem chtěla na vysokou školu někam mimo České Budějovice někam hodně daleko nejlépe. Což se mi vyplnilo a „doma“ mě už vidět moc není.

Ještě víc se to pochopení umocnilo teď u té tety, například i tím, že jsem konečně po roce jeho života viděla svého synovce. Brácha se od nás jednu dobu docela distancoval a to, že jeho přítelkyně je těhotná, jsem se dozvěděla po 6 měsících těhotenství a to ještě z Facebooku čirou náhodou. Nejsem nějak extra vyšinutá na děti, to spíše naopak, ale vidět toho prcka konečně jinak, než z fotek, bylo takové povzbuzující. A celkově se zase dostat k tomu, jak se ten a ten z blízké rodiny má, co je nového, ale ne ve smyslu takové té lhostejné otázky, ale opravdového zájmu. Takové to, když se z povinné návštěvy rodinných příslušníků, co mají zrovna narozeniny, stane radostné a příjemné setkání a sdělování si společných věcí. Ten zlom, kdy člověk pochopí, k čemu vůbec rodinná setkání jsou.

Jediná negativní věc, která se to trochu všechno podtrhuje, že se člověk kromě hezkých rodinných novinek dozví i některé ne moc šťastné. Například tu, že nevlastní bratranec (úplně z jiného kolene než kam jsme jeli slavit ty narozeniny) havaroval v autě a bojuje teď o svůj život v Budějovické nemocnici. Máme ty autonehody nějak v krvi.

A v pondělí zase zpátky do Prahy. Co mě na tom všem tak trochu mrzí je, že jsem neměla foťák, abych to mohla nějak zachytit. Vím o sobě, že mám děsně špatnou paměť, takže takové to „alespoň ses na to dívala svýma očima a budeš to mít v paměti“ není úplně tak zřejmé, ráda mám na takové momenty i nějakou hmotnou vzpomínku, a tím fotografie určitě jsou. Ale co se dá dělat, třeba se naskytne ještě nějaká další příležitost. Třeba teď když konečně chápu, co to ta rodina je, bude takových momentů víc.