Říkám tomu "chorobné procházení se", protože je to taková má "nemoc". Ráda se procházím, na tom samotném by nebylo asi nic špatného. Dělá mi to dobře, vždycky si u toho provětrám hlavu, lépe se mi přemýšlí a celkově tím kolikrát i víc prozkoumám místa v mém okolí nebo i jinde. Je dobré vědět, kde žijete. Horší na tom je, že mě napadne se procházet vždycky v tu nejhorší dobu. Ve dvě ráno třeba. V době, kdy mám spoustu věcí na práci a měla bych na nich teda pracovat a ne si trajdat po venku. Když venku nehorázně chumelí nebo prší. Nebo je mi třeba zle a měla bych spíše ležet nebo být prostě v teple. Jako třeba dneska.
Neudělala jsem v podstatě dneska nic užitečného, jak jsem měla v plánu. Šla jsem spát pozdě, protože jsem měla potřebu se s Kirarou vybavovat do tří do rána kvůli jedné prokotině k HOCZ, jelikož jsem nemohla jít spát, aniž by to nebylo nějak zakončené a dovyřešené. Což se mi ale pak vymstilo, protože jsem vstávala pozdě a zdály se mi fakt divné sny. V poslední době se mi celkově zdají samé chujoviny. Na to, že se mi vrací neustále vzpomínky na tu bouračku v nejrůznějších podobách, na to jsem si celkem zvykla, ale aby to nahradily sny s motivem mého zastřelení nebo podivného místa plného duchů a mrtvol, to mi dělá docela problémy ještě. Každopádně jsem se zbudila zpocená a bílá jako smrt a neměla jsem se zrovna do dělání nějakých seminárních prací nebo učení se. Tak jsem se oblekla a vyrazila ven.
Jsem fakt docela ráda, že teď bydlím jen pár kroků od Prokopského a Dalejského údolí, to místo mám ze všech koutů Prahy nejraději. Váže se mi k tomu místu spoustu vzpomínek, ale kromě toho pokaždé, když se tam vydávám, poznám něco nového. Ať už nějakou novou stezku, lepší výhled nebo něco nového v sobě.
V tomhle týdnu to tam navštívím určitě ještě jednou, dala jsem si na to slib. Ale nejdřív musím pořádně zapracovat na přípravě do školy. Ale už teď se těším. Tak učení zdar.
