SIC(K) MONDAY #19

Emgbrhg . . .  Ne, zařekla jsem se, že si nebudu na nic stěžovat, takže vynechám komentáře o tom, jak tento týden byl vážně náročný a přejdu rovnou k věci.

Teda, ještě bych ráda pozdravila všechny své věrné fanoušky, kromě Mirindina milence. 

Potravina týdne

Rozhodla jsem se to přejmenovat, protože jídlo je dost zavádějící, když chci jmenovat třeba nějaké pití. A že už jsem nějaké jmenovala. Dnešek není výjimkou. Protože potravinou týdne je pro mě tentokrát 'prachobyčejná' voda z kohoutku. Obecně jí považuju za nejzázračnější věc na světě a pokud zrovna nepiju zároveň čaj nebo občas i kafe, tak má právě voda na mém stolku vedle noťasu své čestné a věrné místo. 

Hudba týdne

Jsem se už zmiňovala, že jsem poprvé hlasovala a vůbec se nějak víc zajímala o Slavíka a přitom jsem narazila v jejich nové kategorii Hvězda internetu na spoustu zajímavých interpretů, o kterých jsem vůbec nevěděla a kteří mě docela mile překvapili. A protože se k samostatnému článku stejně nedokopu a Slavík byl tuhle sobotu vyhlášen, pokusím se to reflektovat alespoň trochu v rámci tohoto odstavečku. 

Nevím, jak to vnímá třeba někdo jiný, ale mně prostě připadá to vyhrávání dvojic Bílá&Gott, případně skupiny Kabát, jako hrozný přežitek této hudební ankety a taky jasný ukazatel, jaká jednolitá věková skupina lidí tohle vyhlášení sleduje a podporuje. Takové spíše vrácení se v čase tak minimálně do devadesátých let dvacátého stoleté nebo možná spíše zmražení těchto let, jako kdybychom vůbec nebyli v roce 2015, kdy máme v republice spoustu nadaných mladých uskupení a i samostatných zpěváků a zpěvaček. Protože i přesto v takovýchto údajně prestižních cenách ještě v našem roce vyhrávají staré rachotiny, které pomalu už ani nezpívají a nevydávají žádné nové desky. Ne, že bych jim to nepřála a nezasloužili by si poctu, to oni si zaslouží samozřejmě, za svých let byli opravdu elitou, ale teď už ta doba je přece jenom úplně jinde. Očekávala bych tudíž, že se to trochu pohne a někdo to prolomí. Co ale hodně tedy oceňuji a myslím si, že je to ten jeden krok konečně taky kupředu, je ta nová kategorie Hvězda internetu, která přilákala mladou generaci a trochu mezi nimi rozvířila zájem. I já jsem díky tomu vlastně věnovala tu chvilku času a koukla jsem se na nominované. Každopádně myslím si, že stále je ještě potřeba udělat mnohé, aby se prolomila ta časová bariéra a i možná takový ten obecný skepticismus k české hudební scéně. 

Já jsem jednu dobu taky třeba propadala takovému tomu jednostrannému odsuzování, že radši poslouchám cizojazyčnou hudbu, než tu naši, že je to hrozná tragédie. Ale postupem času jsem začala objevovat skvosty starších českých písniček (Kryl, Rotrová) a nyní se probojovala i k pochopení různých i rock-popových skupin na naší scéně, ač popík moc nemusím tedy. Totiž, takhle, dokážu poslouchat jakože všechny styly, jen to musí mít nějaký smysluplný text nebo alespoň když už, tak chytlavou melodii, nějakým způsobem mě to zaujmout. A když to vezmu kolem a kolem, tak poslední dobou jsou české skupiny a zpěváci a zpěvačky, kteří mají co nabídnout a snaží se být zajímavými. Když budu jmenovat klasiku jako Kryštof nebo Kluse. Jasný, je to v mnohém už kýč, ale když se na to podíváme trochu s nadhledem, jejich texty jsou v podstatě docela na úrovni a hudbu samotnou nemají vůbec špatnou. I textaři jako Nohavica, dejme tomu XindlX, kterého jsem zprvu vůbec nemusela, ale poslední jeho písničky jsou už celkem dobré. Samozřejmě textově, zpěv radši nehodnotím v tomhle případě. Teď nově vzniklá populární skupina Slza nebo skupina Donaha, Sebastian, John Wolfhooker, Johny Machatte. Má oblíbená skupina Zrní, Irglová nebo i skupina Jelen. Jo, já prostě takovým lidem fandím, protože na nich je neskutečně vidět ta snaha přijít s něčím novým, dobrým, co se bude dobře poslouchat a pozvedne to českou hudbu a to ač osobně výrazně pop, pop-rock a všechno kolem toho většinou neposlouchám. Nevím, nechci se v tom teď asi dál vrtat v rámci své únavy, ale připadá mi, že takoví lidé by si zasloužili daleko víc to uznání v podobě Slavíka než ty staré vykopávky prostě.

Dilema týdne

Zdržovat se úklidem nebo se nezdržovat? U mě se prostě vždycky pozná, když jsem zahrabaná ve školních věcích a stresuju se s termíny. To mám binec v poličkách, které jsou narvané všemožnými knihami... (účtenek si nevšímejte, dělám si teď každý měsíc účetnictví a sleduju za co nejvíc utrácím, jen je nemám pořádně ještě kam dávat... té gilotiny si zase klidně všímat můžete, na té totiž není absolutně nic divného...)

... a samozřejmě mám binec i na stole. Ale obyčejně se mi tam teda neválí Merci, to bylo velmi výjimečná situace. Taková ta, kdy už chcete celou práci do školy ve dvě ráno smazat a vykašlat se na to. 

Binec jsem teda měla i na ploše, ale tam jsem si to už uklidila naštěstí (= všechny dokumenty naházela do složky 'Bordel, cype!').

Postřeh týdne

Spát hodinu nebo dvě se vážně nevyplácí.

Kultura týdne

Toho bylo vskutku hodně. Sice jsem prošvihla jednu zajímavou přednášku ve škole, kde nám měl povídat jeden náš absolvent o své práci doktora v Ugandě, kam teď už pravidelně jezdí se svou organizací a provádí tam paliativní činnost, ale zase jsem se dostala na přednášku Obraz versus Třetí svět ve Fresh Eye, kde teda mimo jiné mají dost dobře vyleštěné skleněné stěny (ne dobrá, nemaj, já jsem jenom hrozný trouba. . . ), pak následovala přednáška od našeho předního profesor\ religionistiky Vojtíška, který měl program v Samaří na téma, na které dělal ten den i rozhovor pro DVTV (kdyby to někoho zajímalo, odkaz zde). Doslova nám řekl, že před naší přednáškou dělal tenhle rozhovor a že pokud chceme, ať se podíváme. Že si teda vždycky připadá jako ještě větší osel, než je, ale já ho rozhodně za takové zvěrstvo nepovažuju, naopak. Je to jedna z největších kapacit naší fakulty. No a následovalo Setkání fotografů, což byla teda opravdu katastrofa. Už nikdy víc, fakt že ne. Nemám k tomu slov ani. 

Komiks týdne

Opět naprosto vystihující pro tento můj týden. 

Fotka týdne

Z podzimní Olomouce. A dávám je sem, protože je nemůžu zveřejnit na srazech, jelikož je na nich ALKO! Jinak se samozřejmě na srazech nepije. 

ACEO

Znáte ACEO karitčky? Pokud ne, tak odteď budete (haha, mohla bych dělat reklamního agenta). Jsou to karty o rozměru 6,4x8,9 cm, na které se vytváří určité kresby, malby nebo obrázky pomocí dalších dostupných technik. Můžou to být stejně tak i různé dřevořezby nebo destička z keramiky či z jiných materiálů, co koho napadne. Důležitý je akorát přesný rozměr. Tato myšlenka miniaturní kresby vznikla už v roce 1996 a proslavil jí především Vänçi Stirnemann pocházející ze Švýcarska. Postupem času tato technika narůstala v oblibě a lidé si začali dělat sbírky takových kartiček a i si je vyměňovat mezi sebou. 

V dnešní podobě je hodně populární mezi umělci se ve dvou takto domluvit, říct si třeba téma, ke kterému se bude kartička vztahovat (ale vůbec nemusí), termín a následně výměnu provedou. Třeba na DeviantArtu se to rozjíždí docela ve velkém a lidé tam mají galerie plné krásných kartiček. Já jsem na to narazila přes Katangu (určitě mrkněte na její tvorbu, je to vážně něco) a tak se mi to líbilo, že jsem se rozhodla se zapojit. A protože jsem neznala nikoho jiného ve svém okolí, s kým bych výměnu mohla provést, oslovila jsem právě Katangu a ona souhlasila. Domlouvaly jsme se někdy na začátku prázdnin a já ještě tak duchaplně, že do konce prázdnin to určitě stihnu, protože se mi to fakt zalíbilo a byla jsem z té naší spolupráce nadšená. Ale - ALE. Nakonec byl konec prázdnin docela hektický, takže jsem to pořád odkládala, a tudíž mé dílo stále nevzniklo. A přitom jsem si na to koupila nové pastelky, tuš, spešl papír (rovnou deset archů A4, abych nebyla troškař na tak malé dílo) i obálku! 

Ono to hlavně není ani tím, že bych třeba čas fakt neměla, spíše se potřebuju prostě nějak naladit na malování. Nejsem totiž žádný mistr a maluju/kreslím když mám zrovna chuť/náladu nebo si potřebuju oddychnout. Každému je tedy asi jasné, že to nebude něco úžo. 

Každopádně od Katangy už mi kartička dorazila (nechci psát dnes, protože dorazila vlastně už před týdnem, jen se mi válela na poště, protože mě pošťačka nezastihla a lístečku ve schránce, že si to mám dojít vyzvednout osobně, si dlouho nikdo nevšímal) a je moc povedená. Fakt se mi líbí. My jsme nechaly tak nějak téma hodně volné, takže jsem úplně nevěděla, co přesně čekat. O to je to ale milejší překvapení. Mám z toho radost, dlouho mi nic nepřišlo, takže i z tohohle hlediska to je fajn. Mám ráda, když dostávám klasická psaní nebo pohledy. Taky je i sama ráda posílám. Takhle si například čas od času dopisujeme i s mamkou. Člověk si u toho uvědomí, jak je psát krásné, zároveň ale náročné, když se člověk nemůže po každém slově jen tak opravit nebo smazat jen tak celou větu, protože se mu na konci dopsání nezdá. Ale má to své kouzlo. A to i posílání si ACEO kartiček. Tímto děkuji Katanze, že přijala mou nabídku a budu se snažit dohnat svůj restík. A kdybyste třeba někdo chtěl taky (čekat půl roku na nějaké mini 'dílo'), tak dejte vědět, třeba se domluvíme!

SIC(K) MONDAY #18

Ani pořádně nevím, čím začít. Jsem si myslela, že jeden hektický týden plný studia a čtení na čas, mám za sebou a teď už to bude klidnější a ono prd. Sice ještě není zkouškové, ale nebezpečně se blíží, tudíž si někteří profesoři vymýšlí zápočtové blbiny a nebo rovnou chystají práci na celý rok, takže každý týden je něco, co musím stihnout udělat do určitého termínu. Jo, je to studium, co od toho očekávat že, a mě to baví, jen kdybych k tomu nechodila do práce a nestarala se o HOCZ. Bude to náročný týden, vážně se netěším zvláště na sobotu a neděli, kdy v sobotu celý den budu trávit v práci a v neděli sedět nad naším sociálním výzkumem, co děláme v rámci školy. Sice v rámci skupinové práce, ale znáte to, jak takové skupinové práce fungují. Dělá to jeden, maximálně se pár lidu přidá, ale nikdy ne celá desetičlenná skupina. Přitom já už bych si docela taky ráda oddychla a v jednu neděli dělala něco jiného, než nad tím dřepět a vymýšlet k tomu těch tunu věcí, co je k tomu potřeba. Ale nevím nevím, zda se mi to poštěstí, spíše asi ne. Dneska jsem si ale dala za úkol dohnat všechny resty na HOCZ, abych se celý týden pak mohla věnovat škole a četbě, horší je, že zrovna tento týden mám jít na tři velmi zajímavé přednášky mimo výuku, které jsou sice nesmírně zajímavé a nechci je propásnout, ale ubírají mi na mém už tak malém časovém prostoru k četbě a tak podobně. Ale co, to se nějak zvládne. Musí. Nebudu hold vyspávat a flákat se, ale makat!

Jídlo týdne

Popcorn. Byl dobrý, jak je vidno.

Hudba týdne

Nová písnička od mých oblíbenců.

Dilema týdne

Já prostě nevím, co mám dělat dřív. 

Největší chyba týdne

AŽ PŘÍŠTĚ BUDEŠ VĚDĚT, ŽE PO ŠKOLE MUSÍŠ HNED DO KNIHOVNY, VEN SI SAKRA PRÁCE TEN BATOH!

Prostě nepoučitelná.

Postřeh týdne

Už před nějakým tím týdnem u nás kousek od zastávky otevřeli novou (a hlavně krásnou) kavárnu. Ten styl provedení se mi hodně líbí, ale ještě jsem uvnitř nebyla, musíme se tam někdy s někým podívat. Už teda proběhla jakási snaha se domluvit s Bouřkou, ale to dopadlo otázkou 'Kdy máš čas?' a každá jsme si vyjmenovaly dny, kdy čas nemáme = takže celý týden. Ale uvidíme, určitě se tam dostaneme v dohledné době. 

Myšlenka týdne

Od soboty o tom přemýšlím tak nějak pořád. Jsem moc ráda, že můj článek o hrdinech dnešní doby měl takový ohlas. Já pořád tak nějak bojuju s tím, že si úplně nemyslím, že je na mém blogu něco tak moc reprezentativního, abych ho volně šířila dál a sdílela a přiznávala se k němu všude, kde to jde. Asi mi zatím pořád vyhovuje to, že o něm mí známí spíše nevědí, než vědí. Sice jsem předem počítala s tím, že časem třeba přibude čtenářů a nebudu si tu psát jen sama pro sebe a rovnou dopředu mi bylo jasné, že když sem něco píšu veřejně, že se to dřív nebo později dostane ke komukoliv, tudíž obsahově je to tu pořád stejné a ani se nechystám nic měnit. Všechno, co sem napíšu, beru jako veřejnosti přístupné už od začátku, avšak nějakým způsobem se mi líbí, že je to pořád ještě taková komorní záležitost. Na druhou stranu teď je u mého nejnovějšího článku 77 shlédnutí a několik lidí mi osobně psalo, že se jim hodně líbí a nějakým způsobem to s nimi hnulo, což i mně přes všechnu tu komornost a nepočítání s tím, že by se to dostalo nějak mezi víc lidí, ať chci nebo nechci, udělalo velkou radost a donutilo mě to přemýšlet o tom, že už je možná právě ten čas vylézt z té neviditelné skořápky a tímto 'blogískem' (jak ráda říkám) se nebát prezentovat. Ale uvidíme, co se z toho tady ještě vyklube. Každopádně všem, co to tu čtou, moc děkuji za vaše pozitivní zpětné vazby (brala bych klidně i negativní, ale ty se jaksi zatím nedostavují), moc si toho vážím.

Člověk týdne
Veron, jednoznačně. Protože právě ona mě přivedla k lepší technice focení a zároveň i do Megapixelu, kde ve středu 25. 11. oslavím rok svého působení. Vypadá to, že brigádníkům teď budou přenechávat méně směn, takže je dost možné, že už tam nebudu dál v takové míře jako teď, ale ten rok mi hodně dal. Vyvrcholí to tak trochu sobotní akcí s názvem Setkání fotografů, která probíhá teď už každý rok a Megapixel tam má stánek, kde představuje své produkty a služby. Budu tam jako zástupce služeb a v případě zájmu budu ty, co k našemu stánku přijdou, informovat o našem tiskovém oddělení. Což nezní moc zábavně (a ani to moc zábavné nebude, předpokládám) a i Čížour se toho rád zbavil a hodil to na mě, ale myslím si, že by to mohla být další zajímavá zkušenost, proto jsem na to nakonec kývla. Stejně jsem měla mít v sobotu směnu, takže je to možná i trochu výhra. Ale uvidíme, celkově budu na takové akci poprvé, tak třeba se dozvím něco zajímavého a nového. Každopádně Veron, díky za vše. :)

Kultura týdne

Protože jsem v neděli už nebyla moc schopná neustále jet v té mašinérii povinností, potřebovala jsem si dát oraz. A to nějakou hezkou procházkou po okolí s foťákem v ruce. Nejdřív jsem si myslela, frajerka, že je tam krásné sluníčko, takže si vezmu jen mikinu a šálu a vyrazím. Otevřela jsem si ale pro jistotu okno, abych se ujistila a zjistila, že to rozhodně na mikinu není. Zima nám šlape na paty a dokonce uprostřed mé procházky začal padat drobný sníh. I přestože střídavě svítilo sluníčko a střídavě funěl ostrý vítr. Ale i tak to byla krásná procházka. Rozhodně splnila účel. Jen mám o to větší binec na ploše, protože jsem zase upravovala tunu fotek (jaj, pořád mám rest z olomouckého srazu) a nemám čas je uklízet! Hrozné. Nikdy jsem nemívala na ploše takový svinčík, přísahám!

Komiks týdne

Can I just hit the snooze button 'til Tuesday? 

Fotka týdne

Ani nevím, kterou sem dát. Mám jich teď tolik. A ze včerejší procházky jsem sem chtěla dát fotky zvlášť. Ale tak, alespoň nějaké sem dám. Aneb, nejhorším objektem na focení jsou jednoznačně ptáci. Možná celkově zvířata, ale ptáci jsou fakt mor. A taky je docela vtipné, jak vznikají mé fotky mokré trávy. Jednu, co jsem nechala i vytisknout mamce k narozkám, jsem fotila u našeho bahňáku na Včelné, což trochu ztratilo kouzlo, když jsem to na mamky oslavě prozradila, minimálně teta to okomentovala slovy, že občas je lepší nevědět, jak vznikají takovéhle krásné umělecké fotky. Zároveň i tahle vznikala docela vtipně. V trávě u cyklostezky tady v Braníku. Lidi, co šli kolem, se na mě dívali fakt divně, když jsem se tam skoro plazila po zemi a snažila se tu trávu vyfotit z nejlepšího úhlu. No, co se dá dělat, tenhle koníček prostě není vždy úplně jednoduchý! První fotka zde pak znázorňuje to, že už ten podzim fakt končí a přichází zima, což mně osobně moc nevadí, protože mám zimu stejně tak ráda. 

Hrdinové dnešní doby

Před nedávnem jsem se zmiňovala o tom, že mamka slaví padesátiny a jak pořád vypadá mladě. Teď už jí těch padesát je, ale na jejím vzhledu se kupodivu nic nezměnilo. Ale proč to píšu. Verča (mé dvojče) vymyslela pro mamku k padesátinám skvělý dárek. Oni celkově s Joelem (Verči přítel) jsou takoví děsní domácí kutilové a pořád něco vymýšlí. Třeba si sami doma vážou učebnice a bakalářky a celkově všechno hendmejd. A při téhle příležitosti vymyslela právě Verča, že uděláme mamce takovou pěknou vzpomínkovou knihu, kam rodinní příslušníci, ale i třeba mamky známí, sepíšeme každý něco pěkného a oni to pak svážou a udělají tomu hezké desky. Tak, aby to mamce udělalo radost, abychom ukázali, že jejich padesát let mělo smysl a že rozhodně mělo.

Celkově si myslím, že je občas potřeba svým rodičům nebo lidem, kteří nás vychovali, připomenout, že jsou pro nás důležití a že si vážíme jejich péče a lásky a že si uvědomujeme, že jen díky nim můžeme být vlastně na tomto světě. Protože je to neskutečná dřina, vychovávat děti, zvláště když to někdo dělá pečlivě nebo na vícekrát. A není to vždy samozřejmost, jsou mnozí rodiče, co se svých dětí vzdávají nebo se jim nevěnují, a právě proto si je o to víc důležité vážit těch, co to naopak dělají.

Ten Verči nápad se mi hodně líbil, a tak jsem něco málo (protože nejde ani moc pořádně vystihnout v plné šíři, co pro mě má mamka znamená) sepsala, což tu dnes chci zároveň zveřejnit. Protože mám skvělou mamku a jsem za to, jak nás vychovala, opravdu nesmírně vděčná. Sice nebyly všechny dny růžové a jako každá rodina máme své rozepře a problémy, ale máme se navzájem a můžeme se na sebe spolehnout, což je to nejdůležitější. A vůbec, ještě před mým textem se můžete podívat i na tohle krásné video.

Zamyšlení na téma: Hrdinové dnešní doby

Dnes se může zdát, že svět je plný spíše superhrdinů, kteří se vyskytují jen v naší fantazii, v televizi, v knihách a v komiksech. Ovšem, když se člověk pozorně rozhlédne, může takové hrdiny zahlédnout i třeba v prostých lidech jdoucích kolem nás na ulici. V lidech, kteří sice vypadají naprosto obyčejně, nemají nabušené svaly, hrdinský plášť a věčnou slávu, ale i tak si ve vzpomínkách nesou velké bitvy s životem, které vyhráli jen díky své odvaze, vytrvalosti a vnitřní síle. Nebo je prohráli, ale i přesto se dokázali zvednout a jít dál, nevzdali se. Já mám to štěstí, že jednoho takového hrdinu znám. Je to žena obrněná neskutečnou trpělivostí, humorem, síly pomáhat ostatním, a to i přes všechny ty rány, kterými jí život udeřil a ztrhl jí tak na kolena k zemi zoufalství. Neztrácí optimismus, ale naopak dokáže být velkou oporou všem, kteří to zrovna potřebují. Považuju jí v mnohém za svůj vzor. Je to má mamka.

Mamka se jmenuje Ruth a bude jí na konci října tohoto roku padesát let. Vystudovala střední zdravotnickou školu s maturitou a zřejmě by pokračovala dál, nemít s taťkou své první dítě, mého nejstaršího bráchu Lukáše a pak nás všechny ostatní. Je nás totiž jako blech, což je jedna z prvních věcí, za kterou by si zasloužila medaili trpělivosti. Mám dva starší bratry Lukáše a Ondru a dvě starší sestry Báru a Verču, z čehož Verča je mé dvojče. Dle vyprávění, kterého nebylo moc, jelikož o tomhle se zrovna v naší rodině moc nemluví (ale já to musím zmínit, aby naplno vyzněla ta mamky výjimečnost) měla mamka nejspíše mezi Ondrou a Bárou ještě jednu holčičku, která ale bohužel zemřela dřív, než jsem se vůbec narodila já s Verčou. Další velkou ztrátu utrpěla necelý rok po našem narození, a to když zemřel náš taťka. Nedokážu si ani představit, jak muselo být těžké se vyrovnat s touto velikou a ke všemu dvojitou ztrátou, a do toho se postarat o samotě o pět dětí. Zdá se to skoro nemožné.

Dlouhou dobu pracovala pro Charitu, kde ošetřovala staré lidi, kteří sice žili ještě ve své domácnosti, ale již potřebovali drobnou asistenci při svých každodenních činnostech a potřebách. Dnes už pro Charitu nedělá, ale milovala tu práci a její klienti milovali zase jí. Vím to, protože občas nás vyzvedávala po škole autem, ale musela ještě v tu hodinu navštívit nějakého posledního pána nebo babču, tak jsme šli s ní. Vzhledem k tomu, že nyní se sama ocitám ve vodách pomáhajících profesí a mám za sebou nějaké ty praxe, vím, jak moc je důležité, aby takový pracovník byl pozitivní, uměl pracovat s lidmi a opravdu jim pomáhal s radostí. A to jsem u mamky tenkrát mohla vidět. Ta energie, která z ní sršela při komunikaci s takovými lidmi, se nedá ani pořádně popsat, ale doteď na to vzpomínám pokaždé, když jsem ve stejné situaci a snažím se to napodobit. Popravdě zatím mi to moc nejde, chybí mi asi hrozně moc trpělivosti a empatie, ale alespoň mám, od koho se to učit! 

Občas přímo od mamky slýchávám, jak jí mrzí, že jsme vyrůstali za takových nepříznivých podmínek a že kvůli tomu jsme byli i ochuzení o spoustu věcí, co naši vrstevníci měli a my ne, jelikož si to mamka nemohla dovolit. Je dost možné, že jako malí a nerozumní jsme jí to možná občas dávali najevo, takový ten dětský chtíč mít všechny ty hračky a moderní vymoženosti, co mají ostatní. Ale teď jsem ve věku, kdy si zcela jasně uvědomuju, že jsou daleko důležitější věci a zpětně jí to vůbec nezazlívám. Naopak jí obdivuju a moc jí děkuju za to, že z toho, co nám mohla nabídnout, byla rodičovská láska a důvěra vždy to první a to, s čím vůbec nešetřila. Ostatně, poznala jsem za svůj život už docela dost rodin, fungujících a nefungujících, a ve vší upřímnosti, nikde jsem nenarazila na tak silný článek, jako je má mamka. Aby i ve všem špatném myslela právě hlavně na nás a naše životy.

A pokud by se někdo ptal, jakou má mamka přední ‚super-schopnost‘, tak je to určitě jednoznačně její odhodlání se postavit všem výzvám. Protože aby ještě po těchto všech strastech a starostech někdo měl sílu bojovat se zákeřnou nemocí (nádor na mozku) s takovou odhodlaností a dokonce i humorem, jako jsem viděla právě u ní a hlavně nevzdávat se… to není vůbec samozřejmost a já jsem za to na mamku nesmírně hrdá. 

Závěrem bych chtěla říct, že jsem ráda, že takového hrdinu ve svém životě mám a můžu si z něj brát příklad, navíc když je tu ta pravděpodobnost, že jsem některé ty supr skvělé vlastnosti podědila, že… je to opravdu vzácné a vážím si toho. A pokud znáte taky někoho takového, tak mu to nezapomeňte říct, protože i dnešní svět potřebuje své hrdiny.

SIC(K) MONDAY #17

Jak si dle všeho někteří všimli, tak minulý týden jsem vynechala slavný shrnutí týdne. Nebylo to ani tak z důvodu, že bych neměla co psát, ale protože se mi nějak nechtělo. A to tak, že jsem se prostě rozhodla, že na to kašlu a nebudu se do toho nějak nutit. Jasné, já se do toho v podstatě 'nutím' každé pondělí, to byl účel tohoto počinu, ale tohle bylo prostě jiné. Nebylo mi dobře, neměla jsem absolutně psací náladu a v takovém případě bylo lepší radši to nechat být. Každopádně tentokrát jsem tu opět a znovu, takže jdu sepisovat. Za ty dva týdny se toho stalo opravdu hodně. Spoustu situací, kulturních zážitků, povinností, konfliktů. On v podstatě v mém životě není týden, kdy by se nic nestalo. Chtěla jsem něco sepsat i samostatně, ale uvidíme. Teď se budu snažit to nějak shrnout do SIC(K) Monday a třeba v dalších dnech bude i něco víc. Já navíc ještě teda musím do pátku přečíst jednu knihu do školy a udělat na ní pětistránkový rozbor a dvoustránkovou recenzi, takže asi víte, v čem se budu hrabat poslední 4 dny, ale třeba se najde i chvilka na nějaké to psaní.

Jídlo týdne

Avokádo. Nějak jsem tomuhle ovoci nikdy nemohla přijít na chuť, ale teď bylo v akci, tak jsem si ho koupila a přidala jsem si ho do kus kusu, dneska na chleba a začínám si ho asi oblibovat. Celkově se teď snažím jíst nějaká jídla hodně plná na želeno a minerály, protože toho jsem měla vždycky hodně velký nedostatek. Takže do sebe cpu špenát a brokolici a tak, ale to avokádo je taky dobré, takže snad se s ním naučím i nějaké tríčky na salát nebo pomazánku.

Hudba týdne

Jsem teď objevila spoustu skvělých českých skupin a interpretů. Koukala jsem totiž na hlasování Slavíka a pak i na tu novou cenu internetu nebo jak se to jmenuje a překvapilo mě, kolik českých skupin a zpěváků se teď během těch dvou tří let vyloupli. A tak jsem je zkoumala, pouštěla jsem si od nich něco a docela dost z nich mě zaujalo. Chci na to napsat nějaký samostatný článek, pokud se k tomu dokopu, takže to nechci úplně zase rozebírat zde, ale je to můj takový postřeh. Když tak, pokud vás zajímaj novinky z české scény, mrkněte na ty vybrané skupiny na Slavíku, možná budete taky mile překvapení. 

Každopádně dnešní hudba týdne nebude česká, ale slovenská a to konkrétně od Majka Spirita. Znám tuhle skladbu už delší dobu a pokud už poslouchám hip hop, tak je to právě on nebo zahraniční interpreti. A to protože v tomhle případě řeším víc právě ten smysl textu a ty české se mi nějak extra nezamlouvaj. Ale Spirit má ty písně fakt dobré a hlavně rozumné, to oceňuji nejvíc. 

Dilema týdne
Poslední dobou mám hrozný problém s udržením se, co se týče stěžování si nebo komentování věcí, co mi určitým způsobem vadí. Ale pak se přistihnu, že stejně ač se rozhodnu mlčet, tak už minimálně půl hodiny žvaním. Je to prostě občas hrozné dilema. 

Největší chyba týdne
Jsem tak velký idiot a dělám zase tunu věcí do školy na poslední chvíli, až mi vypůjčili všechna vydání knížky, na kterou potřebuji udělat ten report. No, tak jsem si jí musela koupit, že ano. Teď jí ale o to víc musím dočíst a nezvorat to. (proto místo čtení píšu tento článek...)

Postřeh týdne
V rámci volitelného semináře Náboženství v postmoderní době jsme museli povinně vykonat zúčastněné pozorování v Maitreae na programu, který se jmenoval Vnitřní muž a vnitřní žena, kdy pomocí tantry a meditace jsme měli v sobě rozpoznat, zda v nás převládá víc mužská složka nebo ta ženská a případně se i snažit o jakousi harmonii mezi nimi. Mé poznatky z tohoto setkání:

1. za tři stovky jsem si myslela, že se dozvím trochu i něco víc než jen, že na hudbu se dá tancovat

2. i brácha skládal lepší techno

3. diskošky mě nebavily už v patnácti a dle všeho mě nezačnou bavit ani ve skoro čtyřiadvaceti

Shrnutí: Byl to ale celkem zajímavý zážitek. Sice nic extra objevného, ale zatrsali jsme si, protáhli se, takže v konečné fázi to nebylo zas tak hrozné.

Člověk týdne

Takové dvě trubky, co se mě už prý nebojí. 

Kultura týdne

Krom toho, že jsem teda byla v Maitreae, tak jsem jela ještě do Olomouce na hoczácký sraz a včera byla s tiskovým oddělením jen tak na pivu. Mám pocit, že toho bylo daleko víc, ale má paměť si vždycky všechno pozamyká, když se dostanu k psaní. Každopádně vše bylo zajímavé, poznala jsem spoustu nových lidí nebo ty staré trochu víc, což je fajn. 

Jo mimochodem, taky tak nesnášíte, když se postupně dozvídáte, kdo všechno v příštím roce bude mít v ČR koncert a vy si jen odškrtáváte 'na tenhle se nedostanu', 'na tenhle nemůžu', 'cože, 2600 za lístek?!' . . . ?

Komiks týdne

Fotka týdne

Protože mám prostě Olomouc ráda.

Závist

Minulý rok jsme se Zlounem (takový jeden nabubřelý starokatolík) šli na Závist a moc se mi to tam líbilo. Letos jsme si výlet zopakovali a vůbec to nebylo marné. Kromě toho, že letos jsem s sebou měla foťák, tak bylo krásné počasí, tudíž ta procházka byla supr. Prostě a jednoduše, jedna taková pohodová neděle.