Zimní

Zima je po podzimu mé druhé nejoblíbenější období. Miluju sníh, svůj dlouhý kabát (ve kterém si připadám, když dobíhám autobus nebo tramvaj, jako v Matrixu), miluju když je všude námraza nebo je taková zima, že se člověk vždycky neskutečně těší do tepla k čaji. Narodila jsem se v zimě, konkrétně na Tři krále, tedy 6. ledna, takže to s tím možná souvisí. Kromě toho zima je i symbol pro Vánoce a konec roku, tedy oslavy nebo nějaká životní rekapitulace, naděje nebo myšlenky na to, jak vylepšit ten nový rok a tak ho prožít o to víc.

A přesto letošní zima přišla nějak rychle na mé poměry. Respektive stalo se tolik věcí naráz, že to všechno tak nějak uteklo a najednou jsou Vánoce a konec roku až z toho mám takové samé rozpačité pocity. Tento rok byl těžký, dramatický, krásný, děsivý, poučný, plný nových a pěkných zkušeností, těžký na rozhodování, uspěchaný, tragický, nejasný, ale hlavně strašně krátký. Prostě všechno dohromady. Taková slátanina všeho možného. Žádná nuda, to rozhodně ne, i když někdy je ta jednolitost daleko lepší. Nedá se to úplně krátce popsat, ale řekla bych, že tento rok obsahoval asi nejvíc zvratů a zvláštně napjatých situací. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem (jsme) je zvládla (zvládli). Nevím jestli na jedničku, ale jsou za mnou. Teď už jen udržet krok, neškobrtnout a jít dál. Snad do lepšího roku, co se zážitků týče. Snad se dokážu vyhrabat z těch pár věcí, co mě ještě trápí a pokračovat s čistým šítem. I přesto, že nevím, co si ro mě rok 2015 připravil, pokusím se o to. Krásné svátky. 

Rodinná setkání

V určitém období života člověk dospěje k pochopení různých věcí, které se mu v životě odehrály třeba již dřív, ale nijak tomu nepřikládal důležitost nebo to nevnímal, a pak se najednou zastaví uprostřed chůze a řekne si „aha, teď už to chápu“. Myslím, že tyhle momenty jsou pro nás hodně důležité.

Je to tak třeba u dětí, co vyrůstají v rodině jakéhokoliv náboženství. Rodiče je k víře vedou, takže je berou s sebou do kostela, ať sami chtějí nebo ne, a do jisté míry i v některých rodinách je nutí se účastnit různých akcí nebo celkově být součástí této společnosti. Takové dítě to bere jako automatickou část života i přesto, že přesně ještě neví, o co pořádně jde. Přemýšlí vlastně jen o tom, že se mu v neděli nechce vstávat, že spolužáci se na něj dívají divně, když to sem tam zmíní a že u nich to takto neprobíhá, možná si připadají v takovém náboženském společenství divně, protože pořádně nechápou význam všeho, co se kolem děje. Až dojde ke zlomu, kdy si sami všechno v hlavě proberou a začnou o tom všem přemýšlet trochu jinak. Zjišťují si informace, snaží se vše pochopit a objevují, co to víra znamená a jestli je to jim samotným nějak blízké nebo nikoliv. A není to jen víra, je to všechno, co v dětství děláme ze začátku jenom kvůli rodičům, protože nás k něčemu vedou a vychovávají, a až později si uvědomíme, co vlastně doopravdy chceme a kudy jít už sami bez cizí pomoci nebo názorů.

Tohle znám z vlastní zkušenosti, strejda je farář, takže jsme k víře byli všichni tak nějak vedení a u farářských rodin se obecně nějak ještě víc očekává, že se to bude předávat z generace na generaci. Ale mně vadilo už jako malé vstávat každou neděli do kostela, protože to byl jeden z mála dní, kdy se člověk může teoreticky vyspat (takže jeden sobecký a lenivý důvod) a kromě toho, v kostele mě to k smrti nudilo (druhý už trochu závažnější problém, protože tento důvod pramenil z nepochopení všeho, co se v kostele odehrávalo). Vím, že jsem hodně protestovala vůči nedělce, což je prostor pro děti v době, kdy farář má klasické kázání, ale protože to leckdy není nic, co by děti v menším věku chápaly, jsou odvedení do jiné místnosti v kostele, kde si kreslí nebo si vypráví s tím, kdo na ně zrovna dohlíží, ty příběhy z Bible tak, aby to pochopily i oni. Mám doteď v hlavě jednu vzpomínku, kdy mě mamka odváděla i s ostatními dětmi právě do téhle místnosti a já jsem se rozhodla paličatě, že tam prostě nepůjdu, že zůstanu v kostele na to normální kázání. A bránila jsem se tak moc, že jsem začala do všech, co mě vedli, kopat a utíkat zpátky, až to už nevydrželi a dotáhli mě do té místnosti násilím, přičemž za mnou raději zamkli i dveře. A já jsem brečela a mlátila do těch dveří a byla doslova hysterická. Jasný, bylo mi asi pět nebo tak nějak kolem tohohle věku, ale pamatuju si to doteď, byla to tenkrát hrozná ostuda, ale když si na to teď vzpomenu, musím se tomu smát.

Ten zlom, kdy jsem začala brát víru nějak jinak než jako povinnost nebo něco, co se u nás v rodině prostě děje a bude dít, přišel paradoxně až po konfirmaci – oficiální přijetí do církve. Konfirmace na rozdíl od křtu má být svobodné rozhodnutí, ale jak jsem zmiňovala, u farářských rodin se předpokládají určité věci a odmítnout u nás doma v těch 15 letech tohle „svobodné“ rozhodnutí, když odkonfirmovali i mí sourozenci, kteří se dneska prezentují jako největší ateisté a už tenkrát to dávali dost najevo, že to dělají jen z jakési povinnosti, nebylo úplně jednoduché. Hodně jsem o tom tenkrát přemýšlela, proč na tuhle „hru“ vlastně přistupuju a jestli dělám správně, ale neměla jsem dostatek odvahy se jako jediná z rodiny vzepřít a říct „ne, nejsem na to ještě připravená a nevím, jestli chci evangelickou církev přijmout a stát se jejím oficiálním členem“. Takže jsem konfirmovala, slibovala, že opravdu věřím a chci se stát členem církve, ale popravdě jsem to jen tak odříkala a nijak neprožívala. Nevím, jak na tom byla Verča (mé dvojče) v tu stejnou dobu, ale ona začala rozhodně víru brát nějak osobněji dřív a jako jediná ze zbylých sourozenců. Já jsem se nad tím vším začala zamýšlet až nějak kolem těch sedmácti letech, což byl ten zlom, kdy jsem se začala sama sebe ptát, číst různé publikace a snažila jsem se zjistit o křesťanství obecně, co nejvíce. Začala jsem celkově vnímat ten rozdíl mezi tím, když to člověk bere jako automatiku a mezi tím, kdy o tom začne přemýšlet jinak a snad to i chápat.

Doteď se neustále sama sebe ptám, čemu vlastně věřím a víru objevuju, nejsem si ještě úplně vším jistá, ale do kostela už chodím dobrovolně, rozhodně za mnou nikdo nemusí zamykat dveře, abych neutekla, a všechno obecně kolem náboženství dělám dobrovolně. A jsem ráda, že nás k víře rodina vedla. Snažím se o víře diskutovat a nebráním se názorům ostatních. Avšak víra nebyla úplně původně předmětem tohohle článku. Jen jakýsi příklad. To podstatné, co jsem si včera uvědomila, když jsem šla z oslavy tety narozenin, bylo, že už konečně vím, k čemu jsou rodinná setkání a rodina samotná.

Už před dvěma týdny, kdy slavila narozeniny mamka, která to ale nechtěla nějak hrotit, mi to začínalo vrtat hlavou. My jsme se totiž výjimečně sešli (všichni sourozenci a mamka) po strašně dlouhé době u jednoho stolu a bylo nám spolu fajn. Sama mamka říkala, že to byl nejlepší dárek k narozeninám, že nás měla zase jednou pohromadě. I na mě samotnou to mělo velký účinek, cítila jsem se jinak, jako kdybych pochopila, k čemu vlastně rodina je. Ne, že bych to nechápala nějak teoreticky už dřív, ale my popravdě máme dost zvláštní vztahy v rodině tak nějak celkově a takové to navštěvování a přání si k různým událostem (narozeniny, Vánoce) jsem já osobně brala jako spíše tu automatiku, kterou všichni děláme jenom, protože se to sluší, ne že bychom se měli rádi, chtěli o sobě něco vědět, co děláme, co se událo nového za tu dobu, co jsme se neviděli. Záviděla jsem všem lidem kolem mě, co měli rodinu „normální“, kde si sourozenci spolu rozuměli a měli mezi sebou všichni takový pěkný vztah, pomáhali si a tak. Rodinné dusné ovzduší byl taky jeden z důvodů, proč jsem chtěla na vysokou školu někam mimo České Budějovice někam hodně daleko nejlépe. Což se mi vyplnilo a „doma“ mě už vidět moc není.

Ještě víc se to pochopení umocnilo teď u té tety, například i tím, že jsem konečně po roce jeho života viděla svého synovce. Brácha se od nás jednu dobu docela distancoval a to, že jeho přítelkyně je těhotná, jsem se dozvěděla po 6 měsících těhotenství a to ještě z Facebooku čirou náhodou. Nejsem nějak extra vyšinutá na děti, to spíše naopak, ale vidět toho prcka konečně jinak, než z fotek, bylo takové povzbuzující. A celkově se zase dostat k tomu, jak se ten a ten z blízké rodiny má, co je nového, ale ne ve smyslu takové té lhostejné otázky, ale opravdového zájmu. Takové to, když se z povinné návštěvy rodinných příslušníků, co mají zrovna narozeniny, stane radostné a příjemné setkání a sdělování si společných věcí. Ten zlom, kdy člověk pochopí, k čemu vůbec rodinná setkání jsou.

Jediná negativní věc, která se to trochu všechno podtrhuje, že se člověk kromě hezkých rodinných novinek dozví i některé ne moc šťastné. Například tu, že nevlastní bratranec (úplně z jiného kolene než kam jsme jeli slavit ty narozeniny) havaroval v autě a bojuje teď o svůj život v Budějovické nemocnici. Máme ty autonehody nějak v krvi.

A v pondělí zase zpátky do Prahy. Co mě na tom všem tak trochu mrzí je, že jsem neměla foťák, abych to mohla nějak zachytit. Vím o sobě, že mám děsně špatnou paměť, takže takové to „alespoň ses na to dívala svýma očima a budeš to mít v paměti“ není úplně tak zřejmé, ráda mám na takové momenty i nějakou hmotnou vzpomínku, a tím fotografie určitě jsou. Ale co se dá dělat, třeba se naskytne ještě nějaká další příležitost. Třeba teď když konečně chápu, co to ta rodina je, bude takových momentů víc. 

Malé úspěchy

Někdy si říkám, že už jen to, že se někdy ráno vykopu z postele je docela úspěch, ale dneska se chci pochlubit s něčím trochu jiným. Dosáhla jsem u jedné své fotky na DeviantArtu 50 favs! Jasné, pro někoho je to nic, u každé fotky má těch favs tak 300 nebo si říká, co to vlastně oslavuju, ale u mě je to prostě úspěch. Nejsou to jako na FB "lajčíky", kterých má kdekdo x tisíc, protože má přesně tolik přátel. Kromě toho, že na DeviantArtu mám těch přátel pár, získat nějaký ohlas, když je tam nepřeberné množství lidí a asi tak 95% z nich jsou stokrát větší umělci než já, je velmi těžké už jen proto, že tam musíte zaujmout právě úplně cizí lidi ze všech koutů světa. Obyčejně mám tak 3 nebo 4 favs a konec, u některých fakt povedených max. 10, ale u téhle fotky se mi podařilo překročit ten menší počet a vyšplhat se na tu padesátku. Mám z toho radost, dokonce se dostala i do skupiny českých fotografů, kde to spravují profíci a jen tak něco tam nedají (fakt ne, tohle je jediná z asi deseti, kterou jsem tam poslala a kterou mi zveřejnili).

Takže... možná to se mnou nebude tak hrozné! I když pořád nemám vlastní foťák . . .

http://sicmoid.deviantart.com/art/Soul-of-sun-423808552

Každopádně, musím říct, že mně se tahle fotka taky hodně líbí. Byla focená na Silvestra, kterého jsem před rokem trávila s Evangelickou mládeží ve Hvozdnici a ono bylo počasí skoro jako na podzim. Chtěli jsme toho využít a tak jsme se byli projít (bylo to 30.12.2014), a protože jsem měla půjčený foťák (jak jinak), tak jsem se pořád u něčeho zastavovala a pak mi i ti, co šli se mnou zdrhli a já si mohla fotit, jak jsem chtěla a nemusela jsem poslouchat nikoho, jak je zdržuju. Sice jsem se pak bála, že tam zabloudím (neznala jsem to tam) a nenajdu zpátky kostel, ale nakonec jsem právě fotila v tomhle shluku trávy a slyším z dálky volání. To ta paka totiž seděla na posedu přes pole a viděli mě odsud, jak si tam trajdám a fotím kravinky. Takže tam na mě počkali a pak jsme se vydali zpátky společně. Ale bylo to fajn zakončení roku a celkově odsud mám hezké fotky. A když už o tom tak píšu, tak mi to nedá jich sem pár dát. Na počest té, která získala na DeviantArtu takový ohlas! 

Akční zakončení týdne

Za poslední čtyři dny se toho zase událo tolik, že jsem ještě teď z toho všeho vyjukaná. Respektive se mi ty zážitky všechny míchají a dojmy střídají, že je těžké o tom vůbec něco smysluplného napsat. Ale chtěla jsem sem dát alespoň pár fotek ze SIGNAL festivalu a ty akční dny tedy zaznamenat.

Čtvrtek byl ve znamení sportu - po dvou letech jsem si pořádně zahrála pinčes, za což jsem neskutečně ráda, i přesto, že mě bolí ruka po těch dvou hodinách intenzivního hraní ještě teď. Navíc jsme se se Zuzkou shodly, že to nebude poprvé a naposled, ale že si půjdeme zahrát častěji, zkusíme to nějak zpravidelnit a vyřádit se víckrát než jen jednou do roka. Uvidíme, jak nám to půjde, každopádně na další hru se nesmírně těším. 

V pátek jsme s Plenou a Brécou byly na SIGNALu, na čem by nebylo asi nic extra zvláštního, kdybych neměla půjčený foťák a stativ. Takhle jsem kromě vidění nevšedních věcí v rámci festivalu mohla i fotit noční Prahu a neskutečně jsem si to užívala. Trochu jsem tím teda holky zdržovala, a tak jsme si stihly projít jen asi 8 nebo 9 stanovišť, ale i tak to stálo za to. Obrnily jsme se vůči davům lidí, dělaly si z nich srandu a celkově se nestresovaly, že jsme třeba něco neviděly nebo se na to nedostalo a proto to bylo i tak pohodové a jsem ráda, že jsem se k tomu dostalo v takovém složení. Bylo to prostě fajn, i přesto, že jsem prochodily pěknou štreku!

V sobotu jsme vydejchávaly s Plenou pozdní příchod na byt, ale chtěla jsem jí ještě ukázat krásu Dalejského údolí, takže jsme vstaly celkem časně, ale protože nakonec musela i brzo domů uvařit své nebohé sestřičce, která by jinak umřela hlady, tak jsme prolezly jen nejbližší les, vyfotila jsem si pár věcí a pak jsem jí byla doprovodit na nádraží. 

A aby toho procházení se nebylo málo, dnes jsme se Zlounem prošli zase trochu jinou trasu Dalejského údolí směr Prokopák. Takže jsem uťapaná a hodně unavená, ale je mi fajn. Navíc zítra mě čeká ještě jedna akční a náročná věc, ale snad se povede.

Procházka do obchodu

To si takhle jdete koupit mletou papriku do obchodu, který máte ani ne dvě stě metrů za bytem s tím, že se alespoň před obědem ještě na chvíli provětráte, a stane se z toho sedmikilometrová procházka po okolí. Už delší dobu se chystám projít tady kolem mého nového bydliště, ale z různých důvodů jsem to neustále odkládala, ačkoliv je to skoro neuvěřitelné, jelikož mám teď své nejoblíbenější místo vůbec ani ne padesát kroků od domu. Ne, není to žádná pražská památka, část města, kde jsou nějaké obchodní domy nebo galerie nebo divadla, vůbec. Je to Prokopské a Dalejské údolí. To místo jsem našla, když jsem ještě bydlela na koleji. Jednou jsem se chtěla někam projít a už mě to na Hvězdě (i když tam se taky stále ráda vracím) a kolem moc nebavilo, tak jsem se podívala po mapě Prahy a našla jsem si tohle jedno z mála zelenských oblastí v tom našem hlavním městě. Už v té době se mi to tam zalíbilo a několikrát jsem se tam vracela a procházela čím dál větší úseky. Pak jsme tam byli i s Verčou (ségra) a Joelem (její přítel) na Silvestra (rok 2012).

Protože ten výhled na Prahu z Děvína (kopec, který je právě součástí Prokopského údolí) je super a zvláště, když je to celé město pod vámi osvícené spoustou světel a ohňostrojů (fotky by Joel), to pak vypadá hned jinak a bylo tam i v té zimě a noci krásně. Byl to vlastně asi nejlepší Nový rok vůbec v Praze, které jsem tu prožila (domů jezdím jen na Vánoce, pak se vždycky vracím na Nový rok do Prahy) všechny ostatní byly zatím všelijaké a podivné a asi ne moc veselé pro mě, ale tenhle tím zážitkem vyniká.

Každopádně to už jsem se stěhovala právě z koleje na Prahu 4 a měla "Prokopák" blíž, takže jsem se tam dost často vracela a celkově tu oblast si oblíbila nejvíc z Prahy celkově. Občas jsem tam dotáhla někoho na procházku a zároveň i s těmito lidmi ten docela široký prostor poznávala daleko více. (fotky jsou z roku 2012 a 2013 by me, poslední by Mates)

Dokonce jsem se tam jednou vydala ve tři ráno a počkala si na východ slunce nad Prahou, ale to je trochu jiná historka.

To místo je pro mě každopádně neustále něčím nové, protože se mi zatím nepodařilo to tam projít křížem krážem, že bych to tam znala třeba jako Včelenský les nebo spoustu oblastí na jihu Čech, které mám za těch x let, co jsem tam žila, projeté na kole, prochozené s dědou nebo jen tak s foťákem a opravdu bych o nich mohla říct, že je znám jako své boty, ale o to mě stále tohle údolí baví. A musím říct, že když jsem si našla tento byt, kde teď bydlím, to že to je fakt pár kroků od Dalejského údolí, bylo rozhodující. Předtím jsem mohla každý den jen fotit z balkónu západ slunce, který končil za Prokopským kopcem (Děvínem), teď se podívám z okna nebo vyjdu z bytu a jsem tam. A ono se pak teda není moc čemu divit, že jdu takhle v sobotu, kdy mám konečně docela čas, pro mletou papriku do obchodu a skončím místo toho několik kilometrů v lese plná euforie, že jsem zase na místě, které mám tak ráda.

Občas se mi teď stane, že se mě lidi ptají, tak jak se mi tu bydlí. Vzhledem k tomu, že tu jsem zatím měsíc, vždycky jsem říkala, že úplně ještě nedokážu posoudit, jaké to tu je, že jsem si to tu ani pořádně ještě neprošla a neprozkoumala okolí. Ale po tomhle mém menším výletu a tom měsíci žití se spolubydlícími a celkově, můžu s klidem tvrdit, že byt jako takový je supr a že lokalita je naprosto bez chyby. Takže jo, jsem spokojená. Stihla jsem si už i trochu zútulnit pokoj, takže i z tohohle hlediska je mi tu hned lépe a zvykám si na nové prostředí rychleji. Tak uvidíme, jak to bude nadále. Mimochodem, tu papriku jsem si pak koupila, abyste si nemysleli! 

Všechno možné

Když mi někdo do ruky dá foťák, jsem s tím focením k nezastavení. Fotím prostě všechno, co vidím a zdá se mi zajímavé, a zároveň s tím mám i chuť psát, ale teď mám tolik fotek, že nevím o čem psát dřív a přesto mám chuť fotky zveřejňovat, ale nemám sílu to všechno k tomu napsat, protože jsem nachcípaná, bez nálady, zavalená povinnostmi a starostmi a vůbec. Fotky prozatím budou muset stačit, tak!

Štěstí v neštěstí

Tak jsem byla po čtyřech měsících zase na chvíli doma. Doma jakože na Včelné, v tom našem krásném jihočeském kraji. Cítím se tam pořád jako "doma", i přesto, že tam jezdím jen když si potřebuju něco zařídit, což teď bylo právě docela po dlouhé době. Každopádně jsem se - možná právě protože to už je delší doba - těšila, což se úplně tak nestává. Přijela jsem v sobotu navečer a neděle byla pohodová a klidná a supr, i přes jeden ne moc příjemný okamžik. Veron mi půjčila foťák, takže jsem si v klidu zase prošla Budějovice a relaxovala (i přesto, že mám v hlavě spoustu starostí, ale o to víc jsem to potřebovala). Avšak jenom do té doby, než mě zastavil takový podivný týpek. 

Že o mě mají všichni strach, když jim říkám, že se procházím klidně i ve tři v noci po různých částech Prahy a že mě přátelé neustále varují, že si mám dávat větší pozor, to už jsem si zvykla (a stejně na to moc nedávám), ale že by mě někdo varoval před úchylákama v Budějovicích, kteří jsou schopní obtěžovat kdekoho za denního světla, to ne! A světe div se, stalo se. Naštěstí jsem pohotově zareagovala a svým pražským slangem alá "hele vole, vodprejskni" jsem se ho dostatečně rychle zbavila. Ne, kecám, takhle jsem na něj nemluvila, ale podařilo se mi ho setřást. Každopádně si téda dávejte Budějovičáci pozor na lannovku za denního světla, je to tam nebezpečné!

Od té chvíle už ten den nějak nabral jiné otáčky a i přes ještě pohodovou návštěvu dědečka jsem se cítila nějak divně. Tento divný pocit završilo pak už jen pondělí, totiž dnešek, kdy jsem si byla zařídit ty všechny věci, co jsem potřebovala a celé mě to tak naštvalo, že jsem akorát odjížděla ze svého rodného kraje unavenější a otrávenější, než jsem tam přijížděla. Trochu už si z toho dělám srandu, ale tu únavu a naštvanost sama na sebe nedokážu i tak nějak setřást.

K tomu, co se stalo: Nevím jestli znáte/pamatujete si hru ještě v DOSu "Vysvoboď princeznu Arabelu", ale my jí měli u dědy na počítači, když jsme byli hodně malí. Neměla jsem jí moc ráda, bylo to spletité bludiště a samé musíš najít tohle a když jste to našli, tak jste to nemohli vzít dokud jste neměli zase něco jiného, co bylo na druhé imaginární části plánku a pak vás, když už jste to všechno měli, přepadla liška, která hlídkovala pro zloducha Rumburaka, a všechno vám vzala. Bylo to zkrátka hodně o trpělivosti. Když si to ale zpětně proberu, je to skvělá příprava do života na úřady. Jdete si něco vyřídit a potřebujete k tomu x dalších razítek a podpisů, takže běháte sem a tam z jednoho města do druhého a když máte "štěstí", vletíte bez rozmyslu s těmi všemi razítky a už hotovými papíry do trolejbusu (který by vám jinak ujel, což by vás dost zdrželo od záchrany princezny - jelikož když na něco chvátáte, i Budějovice, o kterých se říká, že je projdete za 20 minut, jsou pro vás v tu chvíli velké jako Praha) a vzpomenete si, že už nemáte žádný platný lístek zrovna, když se před vámi objeví lišák revizor. Tož.. dík Rumburaku, budu teď dva týdny o hladu!

A protože zítra jdu zase do práce, tak musím jít chrnět a nebudu se radši ani dál rozepisovat (kromě toho, že bych měla sepisovat úplně jiné a důležitější věci) a zakončím to tu sadou fotek, co jsem pořídila (fakt moc děkuju, Veron).