V určitém
období života člověk dospěje k pochopení různých věcí, které se mu v životě
odehrály třeba již dřív, ale nijak tomu nepřikládal důležitost nebo to nevnímal,
a pak se najednou zastaví uprostřed chůze a řekne si „aha, teď už to chápu“. Myslím,
že tyhle momenty jsou pro nás hodně důležité.
Je
to tak třeba u dětí, co vyrůstají v rodině jakéhokoliv náboženství. Rodiče
je k víře vedou, takže je berou s sebou do kostela, ať sami chtějí
nebo ne, a do jisté míry i v některých rodinách je nutí se účastnit různých
akcí nebo celkově být součástí této společnosti. Takové dítě to bere jako
automatickou část života i přesto, že přesně ještě neví, o co pořádně jde. Přemýšlí
vlastně jen o tom, že se mu v neděli nechce vstávat, že spolužáci se na
něj dívají divně, když to sem tam zmíní a že u nich to takto neprobíhá, možná
si připadají v takovém náboženském společenství divně, protože pořádně
nechápou význam všeho, co se kolem děje. Až dojde ke zlomu, kdy si sami všechno v hlavě
proberou a začnou o tom všem přemýšlet trochu jinak. Zjišťují si informace, snaží se vše
pochopit a objevují, co to víra znamená a jestli je to jim samotným nějak
blízké nebo nikoliv. A není to jen víra, je to všechno, co v dětství děláme
ze začátku jenom kvůli rodičům, protože nás k něčemu vedou a vychovávají, a
až později si uvědomíme, co vlastně doopravdy chceme a kudy jít už sami bez
cizí pomoci nebo názorů.
Tohle
znám z vlastní zkušenosti, strejda je farář, takže jsme k víře byli
všichni tak nějak vedení a u farářských rodin se obecně nějak ještě víc
očekává, že se to bude předávat z generace na generaci. Ale mně vadilo už
jako malé vstávat každou neděli do kostela, protože to byl jeden z mála dní,
kdy se člověk může teoreticky vyspat (takže jeden sobecký a lenivý důvod) a
kromě toho, v kostele mě to k smrti nudilo (druhý už trochu závažnější
problém, protože tento důvod pramenil z nepochopení všeho, co se v kostele
odehrávalo). Vím, že jsem hodně protestovala vůči nedělce, což je prostor pro
děti v době, kdy farář má klasické kázání, ale protože to leckdy není nic, co by děti
v menším věku chápaly, jsou odvedení do jiné místnosti v kostele, kde
si kreslí nebo si vypráví s tím, kdo na ně zrovna dohlíží, ty příběhy z Bible
tak, aby to pochopily i oni. Mám doteď v hlavě jednu vzpomínku, kdy mě
mamka odváděla i s ostatními dětmi právě do téhle místnosti a já jsem se
rozhodla paličatě, že tam prostě nepůjdu, že zůstanu v kostele na to
normální kázání. A bránila jsem se tak moc, že jsem začala do všech, co mě
vedli, kopat a utíkat zpátky, až to už nevydrželi a dotáhli mě do té místnosti
násilím, přičemž za mnou raději zamkli i dveře. A já jsem brečela a mlátila do
těch dveří a byla doslova hysterická. Jasný, bylo mi asi pět nebo tak nějak
kolem tohohle věku, ale pamatuju si to doteď, byla to tenkrát hrozná ostuda,
ale když si na to teď vzpomenu, musím se tomu smát.
Ten
zlom, kdy jsem začala brát víru nějak jinak než jako povinnost nebo něco, co se
u nás v rodině prostě děje a bude dít, přišel paradoxně až po konfirmaci –
oficiální přijetí do církve. Konfirmace na rozdíl od křtu má být svobodné
rozhodnutí, ale jak jsem zmiňovala, u farářských rodin se předpokládají určité
věci a odmítnout u nás doma v těch 15 letech tohle „svobodné“ rozhodnutí,
když odkonfirmovali i mí sourozenci, kteří se dneska prezentují jako největší
ateisté a už tenkrát to dávali dost najevo, že to dělají jen z jakési povinnosti,
nebylo úplně jednoduché. Hodně jsem o tom tenkrát přemýšlela, proč na tuhle „hru“
vlastně přistupuju a jestli dělám správně, ale neměla jsem dostatek odvahy se
jako jediná z rodiny vzepřít a říct „ne, nejsem na to ještě připravená a
nevím, jestli chci evangelickou církev přijmout a stát se jejím oficiálním
členem“. Takže jsem konfirmovala, slibovala, že opravdu věřím a chci se stát
členem církve, ale popravdě jsem to jen tak odříkala a nijak neprožívala.
Nevím, jak na tom byla Verča (mé dvojče) v tu stejnou dobu, ale ona začala
rozhodně víru brát nějak osobněji dřív a jako jediná ze zbylých sourozenců. Já
jsem se nad tím vším začala zamýšlet až nějak kolem těch sedmácti letech, což byl ten
zlom, kdy jsem se začala sama sebe ptát, číst různé publikace a
snažila jsem se zjistit o křesťanství obecně, co nejvíce. Začala jsem celkově
vnímat ten rozdíl mezi tím, když to člověk bere jako automatiku a mezi tím, kdy
o tom začne přemýšlet jinak a snad to i chápat.
Doteď
se neustále sama sebe ptám, čemu vlastně věřím a víru objevuju, nejsem si ještě
úplně vším jistá, ale do kostela už chodím dobrovolně, rozhodně za mnou nikdo
nemusí zamykat dveře, abych neutekla, a všechno obecně kolem náboženství dělám dobrovolně.
A jsem ráda, že nás k víře rodina vedla. Snažím se o víře diskutovat a
nebráním se názorům ostatních. Avšak víra nebyla úplně původně
předmětem tohohle článku. Jen jakýsi příklad. To podstatné, co jsem si včera uvědomila,
když jsem šla z oslavy tety narozenin, bylo, že už konečně vím, k čemu
jsou rodinná setkání a rodina samotná.
Už
před dvěma týdny, kdy slavila narozeniny mamka, která to ale nechtěla nějak
hrotit, mi to začínalo vrtat hlavou. My jsme se totiž výjimečně sešli (všichni
sourozenci a mamka) po strašně dlouhé době u jednoho stolu a bylo nám spolu
fajn. Sama mamka říkala, že to byl nejlepší dárek k narozeninám, že nás
měla zase jednou pohromadě. I na mě samotnou to mělo velký účinek, cítila jsem
se jinak, jako kdybych pochopila, k čemu vlastně rodina je. Ne, že bych to
nechápala nějak teoreticky už dřív, ale my popravdě máme dost zvláštní vztahy v rodině
tak nějak celkově a takové to navštěvování a přání si k různým událostem
(narozeniny, Vánoce) jsem já osobně brala jako spíše tu automatiku, kterou všichni
děláme jenom, protože se to sluší, ne že bychom se měli rádi, chtěli o sobě
něco vědět, co děláme, co se událo nového za tu dobu, co jsme se neviděli. Záviděla
jsem všem lidem kolem mě, co měli rodinu „normální“, kde si sourozenci spolu
rozuměli a měli mezi sebou všichni takový pěkný vztah, pomáhali si a tak. Rodinné
dusné ovzduší byl taky jeden z důvodů, proč jsem chtěla na vysokou školu
někam mimo České Budějovice někam hodně daleko nejlépe. Což se mi vyplnilo a „doma“
mě už vidět moc není.
Ještě
víc se to pochopení umocnilo teď u té tety, například i tím, že jsem konečně po
roce jeho života viděla svého synovce. Brácha se od nás jednu dobu docela
distancoval a to, že jeho přítelkyně je těhotná, jsem se dozvěděla po 6
měsících těhotenství a to ještě z Facebooku čirou náhodou. Nejsem nějak extra vyšinutá
na děti, to spíše naopak, ale vidět toho prcka konečně jinak, než z fotek,
bylo takové povzbuzující. A celkově se zase dostat k tomu, jak se ten a
ten z blízké rodiny má, co je nového, ale ne ve smyslu takové té lhostejné
otázky, ale opravdového zájmu. Takové to, když se z povinné návštěvy
rodinných příslušníků, co mají zrovna narozeniny, stane radostné a příjemné setkání
a sdělování si společných věcí. Ten zlom, kdy člověk pochopí, k čemu vůbec
rodinná setkání jsou.
Jediná
negativní věc, která se to trochu všechno podtrhuje, že se člověk kromě hezkých
rodinných novinek dozví i některé ne moc šťastné. Například tu, že nevlastní
bratranec (úplně z jiného kolene než kam jsme jeli slavit ty narozeniny) havaroval v autě a bojuje teď o svůj život v Budějovické nemocnici.
Máme ty autonehody nějak v krvi.
A
v pondělí zase zpátky do Prahy. Co mě na tom všem tak trochu mrzí
je, že jsem neměla foťák, abych to mohla nějak zachytit. Vím o sobě, že mám
děsně špatnou paměť, takže takové to „alespoň ses na to dívala svýma očima a
budeš to mít v paměti“ není úplně tak zřejmé, ráda mám na takové momenty i
nějakou hmotnou vzpomínku, a tím fotografie určitě jsou. Ale co se dá dělat,
třeba se naskytne ještě nějaká další příležitost. Třeba teď když konečně chápu,
co to ta rodina je, bude takových momentů víc.