SIC(K) MONDAY #27

Jsem si říkala, že když máme to speciální datum, že bych měla napsat konečně zase nějaký článek. Mám tu teda ještě spoustu fotek z Německa, něco jsem chystala sepsat i přímo k němu, ale vzhledem k tomu, co všechno musím řešit na tom pošahaném hocz na začátku roku, mě nějak přešla chuť úplně na cokoliv. Ale hecla jsem se a rozhodla jsem to tu prubnout alespoň dneska pokračováním slavného nemocného pondělí. A že dneska opravdu je, ten den je jednou za 4 roky a je úplně na . . .

na nic.  

Potravina týdne

V Německu jsem pořidla neskutečně dobré cosi na vafle, bylo to jahodovo-rebarborové a naprosto dokonalé. U nás to ale neprodávaj nebo jsem to nikde neviděla, každopádně jsem si to zapomněla na památku vyfotit. Ale vyfotila jsem si alespoň ty vafle. Ale byl to boj, poprvé jsme si s Gee dělaly domácí vafle a taky to tak dopadlo. Zjistily jsme totiž, že je to docela nebezpečný sport. Zaprasily jsme všechno, co šlo, já si urazila hlavu o digestoř a spálila si snad všechny prsty... a tak. Ale nakonec byly dobré, vážně! 

Hudba týdne 

Vzhledem k tomu, že jsem teď asi měsíc nedělala tenhle formát, nasbíralo se mi toho docela dost. Každopádně v Německu mě Gee nakazila Galantis. Pak jsem si po dlouhé době pustila zase všechny díly Rychle a zběsile, teda poslední jsem ještě nedokoukala a asi se k tomu ani nedostanu, protože jsem ho vypla po půl hodině a to vždycky většinou značí u filmů, že mě nebaví a nikdy je nedokoukám, ale zpět k hudbě, absolutně odsud miluju písničku See You Again. Můžu jí poslouchattřeba stokrát a pořád se mi líbí. I když možná až ji budu poslouchat po tisícáté, tak mě to omrzí. Ale kdoví. A do třetice všeho dobrého, nějak jsem se proklika náhodně zase jednou k The Piano Guys a objevila jejich skotskou verzi This is Your Fight Song a je to fakt super! Jsem je teď vůbec nesledovala, takže jsem netušila, že maj další nové suprové covery. 

Dilema týdne

Těch mám teď teda fakt hodně. Až z toho samotného mám dilema, co sem vybrat dřív.

Postřeh týdne

Přivolávám déšť. 

Kultura týdne

Celé Německo. Ráda poznávám nová místa, takže jsem byla ráda, že jsem se mohla podívat do země, kde jsem ještě nebyla a i tam poznat jedno z měst trochu víc, než jen z okýnka nebo google maps. Sice mám asi radši, když cestuju sama a můžu si utvářet své tempo a vybírat si podle sebe, co chci a nechci vidět, ale týden ve dvou má zase své klady. Navíc Gee je děsně střelená, takže mě nezarazila ani v natáčení vlogísků, focení, vaření a celé to se mnou vydržela, takže by si asi zasloužila medaily. Podívaly jsme se společně po městě, pak do čokoládového muzea, do Dómu (tam jsme se vydaly na třikrát), do Panorama Housu, prošly jsme si železniční most, všemožná náměstíčka a parky, jeden moc hezký hřbitov, navšítívily vedlejší město Bonn a prostě jsme se snažily toho vidět za ten týden, co nejvíc. Fakt mě to bavilo, i když to bylo místy trochu vyčerpávající, ale stálo to za to a rozhodně toho výletu nelituju. I to, že jsem mohla poprvé letět letadlem a že mi s tím Gee pomohla bylo velmi poučné a supr, už se nikde neztratím! (haha) Časem sem dodám druhou várku fotek, jen jsem teď pořád tak nějak napruzelá z toho, že tu nemám Zoner, takže... prostě tak. 

Člověk týdne

Jsou střelené, dělají mi všude ostudu a nikdy nevíte, kde na vás číhaj... a proto je tak zbožňuju! Někdy vám tu story o pokladnách třeba převyprávím.

Fotka týdne

Sice jsem vypadala trochu jako pošuk, když jsem si pořád v tom letadle něco cvakala, ale stálo to za to!

Vesničan v Německu: Fotky

Vesničan v Německu

Je tu onen slavný den a já se chystám už za hodinu a půl vyrazit na letiště s doufáním, že mám všechno, co potřebuju a že se na letišti, a to jak v Praze, tak v Kolíně neztratím. Vím, zní to vtipně, strachovat se, že se ztratím zrovna na letišti v Praze, kde máme jen dva terminály, ale... nikdy jsem nikam neletěla a na našem letišti jsem byla poprvé před několika týdny, kdy mi tam Gee musela udělat exkurzi a navést mě, kde se co dělá. Protože světě div se, poletím poprvé a navíc sama! Na jednu stranu se hrozně na tohle mé poprvé těším, na druhou jsem celkem nervózní. 

Pořádně ale až teď, do nějaké včerejší půlnoci jsem to tak nějak neřešila, přece jenom jsem musela udělat ještě spoustu věcí. Každopádně má nervozita se projevuje vždycky tak nějak skrytě. Když mě čeká nějaká velká zkouška nebo mám někam cestovat (a to nemusí být ani letadlem), přestane se mi do všech ostatních činností chtít a soustředím se jen na to, zda mám všechno v pohodě k odjezdu. A pak přeskakuju z jednoho na druhé a nic vlastně nestíhám dodělat a ani se třeba nepřipravuju na tu cestu. Je to fakt hrozné, navenek vypadám naprosto klidně, ale vevnitř to ve mě prostě bojuje. 

Ale! Zabaleno mám, abyste si nemysleli, dělala jsem to teda asi před šesti hodinami, ale zvládla jsem to. Taky se tak neradi někam balíte? Já mám vždycky největší strach z toho, že něco podstatného zapomenu, přitom mám vždycky tak málo věcí, že se to většinou nestane. Když nepočítám karty a baterky do foťáku, což se mi naopak stává nebezpečně často. Musím si to ještě zkontrolovat! No dobře. Tak v pohodě. Chci hodně fotit totiž. Sice stále nemám v čem upravovat fotky, teda teď už vlastně jo, ale je to zatím 'jen' PSko. Ovšem pořád lepší než malování, takže sem snad průběžně budu nějak dávat alespoň fotky z nadcházejícího týdne, když už ne články. Uvidíme ale. Nechci zase nic slibovat, kdoví jak na tom budeme s časem. 

Nom, blíží se čtvrtá hodina, tak bych se asi měla pomalu začít připravovat k odchodu. Vím, měla bych se taky vyspat, ale já bych stejně neusla, proto jsem se tu snažila ještě udělat nějaké ty podstatné věci a za chvíli začnu uklízet i noťas a vyrazím na bus. Tak se tu mějte a určitě o sobě podám nějaké zprávy!  Když už, tak alespoň na Fejsbučíku.

Na závěr přece jenom nějaká ta fotka. Tyhle trubky mi třeba dělaly exkurzi právě na letišti a za tou jednou letím!

A tyhle trubky miluju, všechny. Místo sebe bych teda zařadila Mirindu samosebou! Ještě, že odlétám, třeba je přejde vztek, že tu fotku sem dávám, do té doby, než se vrátím...

Tak amígos. (Pardón, neznám žádné německé pozdravy, ale třeba se je tam naučím!)

Zkouškové období

Mí věrní fanoušci asi ví, že studuju na vysoké škole. To, že jsem se převzala funkci ředitele na hocz ví zase asi mí věrní fanoušci, co jsou sami hoczáci. A že jsem sem nenapsala dva týdny? Jo, toho si asi všimnul každý. 

Došlo na zkouškové období, ale tentokrát nejenom na to ve škole, ale i v životě. Občas to tak prostě vyplyne, že se stane tuna podstatných věcí najednou a někdo jako kdyby zkoušel, kolik toho vydržím. A bohužel mi tak nějak připadá, že to zatím moc nedávám. Celé dny jsem z toho všeho akorát unavená, otrávená, je mi špatně a vůbec, ale vůbec se mi do ničeho nechce a přitom musím, takže všechno je to dělané s nechutí a ne stoprocentně. Což se na tom pak docela dost ukazuje. 

Jako například když zkoušky, které obyčejně dělám vždycky na první pokus a za jedna, najednou x krát opakuju a pak jsem ráda, že jsem ráda. Nebo všechny věci do školy dělám ještě na poslednější chvíli, než normálně a pak se divím, když ve dvě ráno zjistím, že ještě nemám tohle napsané a tohle už mělo být vyřízené. A přitom jediné, co je vyřízené, jsem já.

A k tomu mi je ještě teď od těch Vánoc pořád blbě, až si říkám, zda je to z těch prášků nebo z některých lidí. Pravděpodobně to bude kombinace obého. Což je fakt dost nepříjemné. Navíc ta hrozná skutečnost, že se po x letech naučím snídat tak, aby mi to chutnalo a ten den hezky začal, a pak mi zakážou ráno jíst cokoliv mléčného, s teinem i kofeinem. Takže vlastně všechno, na co jsem doteď byla zvyklá. Z čehož plyne, že si dalších deset let budu hledat další jiné potraviny, po kterých mi není špatně a pozřu je vůbec ráno. Ne jako ono to zní jako prkotina, ale když každé ráno musíte řešit taková dilemata, jako co si dát k snídani, abyste se z toho nepo, ale aby to zase bylo nějak výživné a zdravé a přitom v tom nebylo všechno to, co nemůžete, tak koho by to neotrávilo žejo. 

Docela dost často si teď říkám, co to vlatsně znamená mít čas. Už dávno vím, že čas má člověk na to, na co chce. Takže když řekne, že na něco nemá čas, znamená to vlastně, že teď jsou v životě podstatnější věci, které musí nebo chce řešit, než ta, na kterou by musel mít jinak čas, který nemá. Taky vím, že dnešní doba je hrozně uspěchaná a díky tomu, že se k nám všechno dostává teď hrozně rychle, všichni potřebují, abych měla na spoustu věcí názor hned, ne až za den, týden, to je pozdě a vůbec, nejdůležitější je abych ten názor měla. Což je pro mě docela velký problém, občas mi trvá si na něco názor utvořit a o hodně víc mi dělá problém vůbec nějaký ten názor mít. I přesto se s tím snažím nějak bojovat a názory si vytvářet. Horší na tom všem je, že k tomu, kolik člověk přece jenom má ve svém životě času, se po něm chce čím dál víc činností a názorů a jeden je z toho pak celý pryč. A pak potřebuje z toho všecho najednou vypnout a na chvilku si odpočinout, aby mu z toho hlava nerupla a je z něj najednou naprostý ignorant a sobec, protože ho to vůbec nezajímá.  

Nom, každopádně, pro mé věrné čtenáře jsem se obětovala a chtěla jsem sem přece jenom něco napsat. To, že je to úplný žvást, to nikomu vůbec nevadí, že? Sic(k) monday ale nečekejte, to teď fakt nedávám. Ale alespoň víte, že jsem neumřela, narozdíl od mého počítače před týdnem. To aby toho nebylo málo! Takže na něm pořád nemám nainstalovaný zpátky ani word a co hůř, můj nejoblíbenější Zoner, tudíž tu mám spoustu fotek, které ani nemůžu zpracovat. Protože jsem si prostě zvykla upravovat si svou křivou hňácnu, totiž křivé fotky, a takové ty detaily, které jsou všem úplně jedno, ale mně na těch fotkách vadí, takže prostě každou stejně malinkato upravím, i když to vůbec nepotřebuje. A teď nemůžu, takže prostě. Tragedie.

Pro útěchu, za chvíli to zkouškové (asi bohužel jen ve škole) končí, tak třeba i tady zase začnu být akčnější, ale kdo ví. A zrovna když to tu začalo sledovat tolik lidu, že? Vážně nechápu, co vás na tom bere, ale stejně vás mám ráda. :D Tak snad se máte lépe a akčněji a tak. Určitě jo. Doufám. 

Vaše lemra.