Pracovní

Čekat na vyvolání fotek je jako těšit se na Vánoce! Fakt. Vlastně je to v mém případě i trochu symbolické, jelikož starší zrcadlovku na film, o které je řeč a ze které jsou tyto fotky, jsem dostala od dědy k Vánocům.

Ne, nedostala jsem super mega moderní foťák, se kterým se teď už chlubí kdekdo (i když nevylučuju, že bych ho chtěla :D), ale Pentax na film, se kterým dříve fotil děda. Chtěl mi udělat radost a taky mi jí udělal, velkou! Jiný foťák totiž nevlastním, takže jsem se vlastně stala pravým forografem! Ne dobrá, foťák ze mě ještě nic nedělá, ale alespoň už můžu fotit, kdy se mi zachce.

Navíc, s foťákem na film je to větší dobrodružství. Vůbec nevíte, zda se vám vůbec něco povedlo a k tomu trpíte představou, že ty hrozné fotky uvidí ještě někdo před vámi. Jediné, v čem se potřebuju ještě vypilovat (kromě focení samotného) je vyhledání pořádného místa, kde se dají bezproblému fotky vyvolat za nejnižší cenu a kde vám nebudou rovnou cpát papírovou formou. Ono je to teda hezké mít i v papíformě, ale nepotřebuju nutně všechny (zvláště, když za hezké považuju asi tak 10 z 30), stačily by mi třeba 3 nebo 4. Ale už vím, co udělám s těmi, co jsem teď dostala (protože se mi nechtěl hledat jiný fotolab, napoprvé jsem kývla i na ty papírové) - udělám z nich pohledy a někomu je pošlu. Třeba mamce domů nebo dědovi.

Alespoň nějaké to využití, když už. Těším se na jejich reakci. A až dorazím z práce na byt, možná sem dám i další.     



Sobotní

Sobota, hodně dní po tom, co jsem si sem psala první úvodní kec. A přitom jsem slíbila Veron, že tu něco přibude. Teda, neslíbila, ale ona má můj blog v záložce a pořád prý čeká, co tu zplodím. A já pořád nic. Vlastně se dost znám, takže jsem věděla, že to nedopadne nijak slavně, ale mám celkově nějaký psací útlum, ještě větší než jsem předpokládala. Nejsem schopná napsat ani e-mail mamce a to je to otázka jen pěti minut, kolikrát. Kdoví jestli je to tím, že denně v práci napíšu přes 150 e-mailů s odpověďmi nebo celkově, že už pak nejsem schopná si sednout nad ničím jiným a věnovat se chvilku tomu.

V hlavě mám přitom spoustu věcí, o kterých bych chtěla/mohla psát, ale jsem nějaká neschopná si sednout a pustit se do toho. Vlastně jsem sem jeden článek i psala, ale skončil rozepsaný a já už ho nechci ani dopisovat. A i tento vypadá velmi beznadějně.

Celý týden byl výjimečně náročný, náročnější, než kterékoliv jiné. Jindy ten týden člověk přežije a ono to i rychle uteče a ani to nepostřehne, ale tentokrát jsem po dlouhé době zase naprosto vyčerpaná, že nejsem dneska schopná absolutně nic dělat. Jen si psát s lidmi na skypu, čučet na seriály (dnešní díl TBBT je po delší době zase výborný) a nic nedělat. Jo, vlastně, pověsila jsem si prádlo a uklidila stůl, velké to činnosti dnes, fakt.

Ale je to asi i tím, že jsem šla spát ve dvě a ne zrovna ve střízlivém stavu. To je tak, když se vracíte z práce z odpolední, místo postele, kterou vyhlížíte celý den, skončíte v hospodě s dobrou společností a pak se rozhodnete ještě navštívit svého nejlepšího kamaráda na noční, protože si zrovna řeknete, že prostě potřebujete obejmout.  

Strašně mi chybí focení, takže doufám, že brzy někam vyrazíme, Veron, i kdyby to snad mělo skončit jako minule, že nakonec nic nevyfotíme. A asi bych si měla nechat vyvolat ten jeden film, co už jsem vyfotila od doby, co jsem dostala od dědy ten Pentax, ale předpokládám, že to nebude nic moc. Se budu smát, až to dostanu do rukou a tam plno těch černých nebo rozmazaných snímků.

A vůbec, jdu zase dál lenošit.