Takový ten den, na který se fakt netěšíte a když se přehoupne půlnoc a vy víte, že byste měli jít brzo spát, abyste na ten den byli dostatečně připravení, ještě ponocujete, abyste ten den jakože 'oddálili'. A pak jste unavení dvakrát tolik a ten den je fakt divný a ospalý. Tak přesně takhle vypadalo mé dnešní pondělí. A možná vlastně celý týden.
Potravina týdne
POPCORN! Když si ho nespálíte. To fakt není dobrý.
Hudba týdne
Normálně se mi covery písniček spíše nelíbí než líbí, ale už dřív jsem poslouchala jednu skupinu, co bych musela hledat a to se mi nechce, co předělávala popové písničky do punkových verzích a hodně se mi to líbilo. Teď jsem narazila na skupinu Our Last Night, kteří jsou sami o sobě docela máničky (ale docela pěkné, se musí nechat), avšak jejich covery jsou fakt dobré.
Dilema týdne
Docela dlouho jsem se rozhodovala pro jednu zážitkovou investici a to zda jet s Gee do Německa na týden nebo ne. Sice teď budu asi týden o hladu, ale nakonec jsem na to kývla a na konci února poprvé v životě poletím v letadle. Neskutečně se na to těším, ale bojím se zároveň. Vzhledem k tomu, kolik jsem viděla katastrofických filmů s letadly...
Myšlenka týdne
Upřímně, lítá mi toho teď v hlavě tolik, že uchopit jen jednu myšlenku a popsat jí je pro mě nyní nadlidský výkon.
Postřeh týdne
Všimli jste si někdy toho takového specifického slangu doktorů? Jakože když se jich zeptáte na nějaké výsledky a oni vám odpoví 'Tak vydržte, hned se podívám. Ach, už to vidím, vaše krevní testy dopadly skvěle, ALE...'
Z těch prášků je mi mimochodem fakt zle, jsou růžové, to bude tím.
Kultura týdne
Já vám ani nevím, tento týden mě kultura docela minula. Celý týden jsem byla na praxi, což byla spíše otročina, než kultura. Navíc v pátek jsem byla označena (učitelkou, co venčila to své hejno zase) novinářem při bobování a mé snaze ty 'své' děti fotit a upozorněna, že se kolem pohybuje jedno dítě, co nesmí být na žádné fotce. Každopádně jsem fotila jen pro účely toho dětského domova, aby měli nějakou hezkou památku, takže ani zde nesmím žádné z toho zveřejnit. Jen tam, kde je příroda a tak, což dávám níže.
Pravidelná dávka pondělních emocí, kterou minulý týden všichni oplakali, je zpět! I když, bude asi zázrak, jestli to vůbec dopíšu. Technika se proti mě spolčila (už zase) a kromě baterky na mobil, co mi odešla už o Vánocích, mi teď pro potěšení odchází i ntb a vůbec. Vždycky ne po jednom, ale když už, tak všechno. Vážně tenhle zákon schválnosti nemám ráda. Ještě, že alespoň ta sluchátka, co jsem si koupila před už nějakým tím měsícem, zatím drží, což je asi zatím rekord. Jen se obávám, abych to nezařekla. Jako vždycky!
Potravina týdne
Meduňka nebo mé naprosto dokonalé muffiny? Asi oboje, protože jen retarda jako jsem já může napadnout si před pečením, kdy potřebuju být čilá, dát meduňkový čaj. Málem jsem u toho usnula, hrozné! Jo a ještě z minulého týdne by to byl Verči cheesecake, který byl teda hodně dobrý jako vždy, ale tentokrát trochu antifoodporno, zapomněla do něj totiž dát vajíčka, takže to trochu nedrželo. :D Ale byl dobrý, vážně!
Hudba týdne
Protože.
Dilema týdne
Popravdě největší dilema za ty dva týdny bylo, zda se hecnout a napsat ten článek minulý týden nebo ne. A vlastně asi i napsat spoustu jiných věcí a dohnat spoustu jiných povinností nebo jít na zkoušku v pátek nebo se na to vyprdnout, a v podstatě celý ten týden byl plný dilemat, až to nebylo pěkné. Co naplat!
Myšlenka týdne
První den na praxi v dětském domově. Rozhovor s jedenáctiletou slečnou při cestě do obchodu.
"A co jinak děláš ve volném čase?"
"Nó, jsem na mobilu. Projíždím fejsbůk a instagram a tak..."
"Máš instagram, jo?" "Hmmm." "A dáváš si tam nějaké fotky?" "Ne." "A na co ho teda máš?" "Jen tak." "Áha. No hele a nechceš si vyfotit tenhle krásný západ slunce, ten se ti tam určitě bude výjimat." "Proč bych si měla fotit zrovna slunce?" "No, hmmm... jen tak." Po chvilce ticha při pokračování v cestě na mě vybalí. "A nebo taky proto, aby tam nebyla tma!"
Nutno podotknout, že mi tato duchaplná dáma cestou stihla narvat navíc
plnou dávku sněhu za krk a do obličeje a pak se mě při večeři ptala, zda
mám ráda děti . . . #suprpraxe#achtydeti#pristejivymachamvesnehu
Postřeh týdne
Takový jeden velký postřeh - psát si své postřehy někam do diáře třeba, protože jinak je vždycky všechny do pondělí zapomenu!
Kultura týdne
Zkoumání Nové hry s Bouřkou. Oslava narozek spojená s karaoke. Venčení Bouřky a jejího psíka. Čajovna, kdy jsem po dlouhé době viděla Bodloše a vyhrála od Oroně spoustu semínek na sázení a mandarinku a stévii (doporučuju jíst jedině po kostkách). Pak v neděli dopolední snídaňo-oběd s Mirindou, Brécou a Bouřkou a v podstatě i můj dnešní první den na praxi byla jistá kultura. Možná až moc kultury. Jo a patnácti hodinová hra v sobotu s Vírou? Prokrastinace k (ne)dělání věcí do školy a učení se level 100.
Vím, měla jsem vydat článek už včera, ale stalo se to, že jsem měla narozeninovou oslavu a den předtím zase nulový čas a tak jsem to nechtěla lámat přes koleno a tak prostě není a nebude. Sice si vážím svých pár fanoušků, co neustále včera aktualizovali stránku jenom protože čekali, že tu něco bude, a tím se ve statistice zaznamenali 107 shlídnutím stránky za den, ale občas to prostě nevyjde ani mně a přece jenom mě čekají počínaje zítřkem 3 zkoušky v tomto týdnu a další týden mám celý zabraný praxí a k tomu bych měla ještě pracovat na sociálním výzkumu, nemluvně o povinnostech na hocz. Nevím, jak to hodlám všechno zvládat, ale budu muset.
Ale teď k tomuhle článku. Dělám to v podstatě každý začátek roku a dělá to tak i spousta jiných lidí a myslím si, že je to tak správně. Prostě se zastavit a přemýšlet chvilku o tom, co se stalo v minulém roce. Zkusit si vzpomneout na všechno dobré a na všechno špatné. Uvědomit si, že existují důvody, proč být vděčný za svůj život a nebo se poučit a dál nechybovat. Já to dělám vždycky po svých narozkách, protože to je pro mě oficiálně konec roku, a protože jsme měli oslavu (po docela dlouhé době, už delší dobu narozky nijak moc neslavím) až včera (pondělí), tak to píšu (jop, rozhodla jsem se to sepsat) až dneska (úterý, ale možná už i středa).
Tak si k tomu pusťte tuhle písničku, protože ano, přežila jsem rok 2015 a považuju to za jedno ze svých skromných vítězstvích.
Leden
Můj předchozí rok, abych se přiznala, nezačal moc dobře, co se pocitů týče. Táhla se mi smůla na paty ještě od té čtrnáctky a krom toho, že jsem se musela dohadovat už hned od začátku roku se svými spolubydlícími (tenkrát jsem ještě bydlela na Barrandově), pocítila jsem ke všemu hned z kraje celkem ledovou sprchu i ohledně vztahů s... prostě vztahů. Ale musím říct, že alespoň ve škole se mi dařilo. Bavilo mě to a přestože i minulý rok jsem si vysloužila zkoušku na narozeniny, dala jsem to celkem levou zadní.
6. 1. 2015
Někdo má problém s psaním roku 2015, já jsem si k datu dnešní zkoušky rovnou napsala 6.1.1992.
Únor
Docela jsem se totiž bála, že po té docela dlouhé pauze, kdy jsem nebyla ve škole, to učení nebudu dávat a že už si na to nezvyknu, ale opak byl pravdou. O to víc jsem si toho vážila, takže ač se zbytek zimy nesl v duchu zkouškového a nového semestru, kam jsem se úspěšně dostala, měla jsem radost. Z toho, co studuju a že mi to jde.
Událost roku u nás na škole - v nejmodernější učebně je rozbitý počítač!
Na nic nereaguje, projektor hlásí no signal, nezabírá ruční nastavení,
ani tahání za kabely, vyučující v koncích, rozvrhář a údajně technik si
už taky neví rady, no prostě katastrofa! Nechtěla jsem znít drze s
otázkou, zda ho mají vůbec zapnutý, ale naštěstí tuto naprosto záludnou a
složitou situaci vyřešila nejstarší profesorka katedry psychosociálních
věd a etiky (a možná i celkově na škole), která vzápětí přiklusala na
pomoc a ten počítač jim zapnula.
Březen
V březnu jsem se rozhodla podstoupit první výzvu v tomhle roce a zkusit nějakou dobu abstinovat. Musím říct, že většina mých stávajících přátel (nebo alespoň lidí, které za přátele považuju) to nesla celkem těžce a při každé příležitosti se mi kvůli tomu vysmívali do obličeje, s čímž jsem ale celkem počítala, protože jsou urýpaní stejně jako já, i přesto to nebylo nijak příjemné. Neodradilo mě to a vydržela jsem to celkem půl roku. Což není takový výkon, jaký jsem chtěla dodržet, ale nedalo se svítit. Já stejně nepiju nějak extrémně moc a nejsem ani závislák, jen jsem to prostě chtěla zkusit. Krom toho jsem už nebyla takový nováček v Megapixelu, kde jsem začala od prosince pracovat, a učila jsem se pořád něco nového, což mě hodně bavilo. Snad i dobrovolně jsem se takhle zavalila vším možným, abych neměla moc času na přemýšlení nad blbostmi.
28. 3. 2015
Docela dost lidí se mě ptá, když řeknu, že dělám u tisku v Megapixelu,
jestli tiskneme i hambatý fotky nebo fotky odhalených lidí. Tak ano,
občas něco takového tiskneme, a někdy jsou dotyční na fotografiích
odhalení až moc. Jako včera například. Jeden pán nám poslal odhalenou
nohu až na kost - dle dalších (velmi detailních) snímků bych to tipovala
na dokumentaci operace otevřené zlomeniny holení kosti. Vskutku
vzrušující. Zvláště, když musíte stav fotky kontrolovat i po tisku a pak
na konci, když už si říkáte šťastně, že to máte za sebou, zjistíte, že
to mělo být všechno po dvou kusech!
Duben
Hned další měsíc mi ale došlo, že to s tím zavalením se povinností a prací a školou docela přeháním, protože se mi po dlouhé době stalo, že jsem málem zkolabovala. Hodně jsem si sice zvykla v Praze na to, že na spoustu věcí jsem sama, ale až v téhle době (i v podstatě květnu a červnu, kdy se situace opakovala) jsem pochopila, jaké to je nemít nikoho vysloveně po ruce a jak je potřebné si umět říct o pomoc. A že to není vůbec snadné a samozřejmé. Člověk se stydí sám za sebe, že není schopný si poradit sám, že je odkázaný na ostatní, a to i přesto, že ví, že kolem sebe má spoustu ochotných lidí, kteří by to pochopili. Naštěstí se vše v dobré obrátilo a já alespoň poznala, že i když mám rodinu a hodně známých x kilometrů od sebe, že nikdy na nic nejsem sama.
Duben byl ale i symbolem úspěchů ve škole. Podařilo se mi zorganizovat přednášku od externisty na jeden můj předmět a krom toho, že to bylo opravdu skvělé, protože ten člověk je skvělý, mělo to velký ohlas i u mých spolužáků, kteří mi potom říkali, že to byla vůbec jedna z nejlepších věcí, na které ve škole byli. Měla jsem z toho radost a shodou okolností jsme si s tím člověk psali před dvěma dny ohledně další spoluprací s naší školou. Tak uvidíme, kam to povede. Je to takový ten fajn pocit, že škola vám jen nedává, ale že jí i něco vracíte.
Jo a obarvila jsem si vlasy! Ne nijak výrazně, jen jsem chtěla zkusit, jak bych vypadala s trochu tmavějšími vlasy, než jsem měla a kupodivu to vůbec nedopadlo špatně. Možná, že to někdy zopakuju.
2. 4. 2015
Dlouho jsem si říkala, že mě asi už nic nedonutí chodit spát včas a ne
ve dvě, ve tři, ve čtyři a podobně, i přestože poměrně pokaždé brzy
vstávám. Ale nakonec myslím, že náhlá změna ve zdravotním stavu v podobě
hodně silné migrény, kdy mi před očima všechno blikalo, brnila mě půlka
těla, nemohla jsem ze sebe vydat kloudný slovo, a skoro jsem sebou v té
práci sekla, mě dostatečně poučila. Avšak jedna pozitivní věc z toho
všeho přece jenom plyne - ač mám v Praze z pěti sourozenců a celkově z
celé naší obsáhlé rodiny jen jednoho člověka, vždycky vím, že se právě
na něj mohu kdykoliv obrátit a spolehnout, i přestože se třeba zrovna
balí do Amsterdamu. Díky!
26. 4. 2015
IT kadeřnictví U Mori. Nabarvení a ostříhání plus speciální bonus oběd a
to v ceně jedné vydrhnuté koupelny! Aby to teda mělo trochu šťávu,
celou dobu jsme mluvily i klasickým kadeřnickým slangem jakože
například: 'Neboj se.' 'Bojim!'
Květen
Tento měsíc je pro mě vždy ve znamení očekávání Ručníkového dne. Je to prosté, jsem fanoušek Douglase Adamse a prostě ho miluju. Jeho humor, jeho knihy, to jaký to byl člověk. Můj největší vzor, který jsem si kdy ve svém skromném světě vytvořila a kdyby už nic jiného, máme společnou nechuť k uzavírkám a hořícím termínům.
Ovšem aby se neřeklo, květen byl pro mě docela produktivní. Vytvořila jsem rovnou dvě velká díla - kreslila jsem podruhé v životě na grafickém tabletu a vytvořila naprosto výborné brownies.
5. 5. 2015
Úterní ráno. Zvoní mi budík, chvilku důmám nad tím, jak se mi zatraceně
nechce vstávat, ale pak přece jenom vylejzám z postele, vypravuju se,
jdu do školy. V tom mi zvoní mobil podruhé, smska od mamky, která mě
probouzí do reality a já zjišťuju, že stále ležím v posteli přitom už
hodinu mám být ve škole. :D Jsem si říkala, že ta sámoška před naší školou je nějaká divná a že
bych si rozhodně asi po ránu nekupovala krabici mlíka. No nevadí!
Červen
Červen byl asi měsíc plný největších zrvatů, zkratů, školy, práce, ale i kultury a prostě všeho. Poznala jsem své limity, ale i své schopnosti. Byl to opravdu zvláštní a asi nejtěžší měsíc za celý rok. Protože dostat angínu, která se mě držela dalších 14 dní potom, uprostřed zkouškového před všemi naplánovanými zkouškami (a ústními), bylo vážně skoro za trest. Navíc jsem zrovna v té době slyšela velmi lichotivé zprávy o okolních pohotovostí, takže se mi i vyplatilo raději jet do Budějovic ke své doktorce, než riskovat x hodinové sezení v čekárně, abych se pak dozvěděla, že si mám koupit paralen nebo to vyležet případně, kdyby to nepomáhalo, zajet si spíše do Motola (tohle řekli kamarádce, když měla problémový slepák a málem jim tam omdlívala z bolesti, co měla v břiše). Poprvé v životě jsem tak dostala antibiotika, co víc, dobrovolně jsem si pro ně jela, protože mi bylo vážně zle jako nikdy jindy. Každopádně, co mě pak nečekalo. Dělat všechny zkoušky na poprvé, ale v podstatě v posledních termínech. Bylo to jednoduché, buď to dám nebo ne. Naštěstí (přes všechnu tu předchozí smůlu) jsem to všechno dala a až na dva předměty všechno za jedna. Jsem na sebe pyšná, abyste věděli!
K té kultuře, jsem byla tentokrát akční při Muzejní noci a prošly jsme toho s Lůcou vážně mraky, pak jsem byla na školní 'exkurzi' v komunitě Dvanácti kmenů, což bylo velmi poučné a zajímavé, protože jsme s nimi strávili celý den a pomáhali jsme jim na farmě a museli mluvit anglicky, ale bylo to fajn. Pak následoval po dlouhé době i hoczácký sraz (Praha), pak jsme snad byli i na Mattoni festivalu a ...
1. 6. 2015 Za ty čtyři roky, co jsem v Praze mi ještě nikdy nebylo tak zdravotně
špatně. Vždycky jsem to přes den vyležela nebo v horším případě
přechodila, takže to nikdy netrvalo nějak extra dlouho. Až teď, kdy to
trvá už od čtvrtka a střídavě umírám a střídavě je mi lépe (teď zrovna
zase umírám), si až moc dobře uvědomuju, jak mi v tomhle chybí domov a
zvláště náš dědeček, který vždycky když někomu bylo špatně, ráno nasedl
na bus, jel do té naší vesnice se síťkou pomerančů nebo mandarinek,
probudil maroda pusou na čelo, uvařil mu všemožné čaje, podal
medikamenty a pak s přáním brzkého uzdravení nechal zase dotyčného v
klidu spát. Tady se dočkám ráno jen strašného bordelu od spolubydlících,
kteří se neumí vypravovat prostě tiše a vším musí řádně třísknout, než
odejdou, a pak mě ke všemu probudí budík o pár chvil později, který
kdyby uměl mluvit, tak mi řekne maximálně libozvučně "vstávej vole,
zkouška!". #smutnyhastag#achtendospelackejzivot#missyougrandpa
7. 6. 2015Ještě v pátek to bylo v pohodě, to jsem měla jen takový docela sexy
chraplák. V sobotu jsem ale nemluvila už vůbec. Ale dobré, když jdete do
obchodu a nepozdravíte (protože nemůžete, ne že byste nechtěli
samozřejmě!), celkem nic se nestane, v očích ostatních jste možná jen
trochu buran, no. Avšak když si musíte jít na nádraží koupit jízdenku a
místo vašeho požadavku z vás vyjde jen něco mezi Vogonštinou a skřetím
jazykem, takže pak vytahujete jako největší záchranu svou občanku a
ukazujete své rodné město, kam chcete jet.. to už je horší, to totiž už
nejste 'jen' buran, ale vypadáte jako naprostý idiot.
22. 6. 2015"Slečno Terezo, a cože máte za obor? Jsem myslel, že jste religionista,
máte takové to správné analogické myšlení a nadhled." . . . a dneska
nehorázné štěstí a schopnost improvizovat ze všeho svého dosavadního
vzdělání. Aneb ach ty mé zkoušky (nijak lehké zákonitě) z volitelných
předmětů mimo můj obor. #vsichnicouzmajizkouskovezaseboumeserou
Červenec
... a uběhlo to strašně rychle, takže najednou tu byl červenec a s ním prázdniny. V mém případě 'prázdniny', protože jsem je prožila v podstatě celé v práci. Ale nějakým způsobem mi ten přežitý červen vlil do krve novou sílu, protože jsem začala být v mnohých věcech aktivnější než dřív. Třeba jsem konečně začala psát aktivně zde a jsem za to ráda. V mnohém mě to posunulo dál a i mě to baví. Každopádně i přestože jsem byla skoro pořád v práci, využívala jsem i chvíle, které jsem mohla trávit s přáteli, byť trochu omezeně. Ke konci měsíce jsme stihly s Veron MS v pozemním hokeji, kde jsme byly podpořit Bouřku a její ségru, a pak jsme strávili celkem prima víkend s Matesem, Mikeym a Verčou v tom jejím zapadákově, teda v Zápech a celkově i přes ta šílená horka, co v ty dny panovala, bylo to fajn. Dokonce jsem měla čas i na nějakou tu pozitivní četbu!
27. 7. 2015
Zásadní rozdíl mezi Hrou o trůny a Silmarillionem - zatímco Martinovi na
popsání x bitev a válek, nespočet vražd, bratrovražd, sebevražd,
zabití, zrad, pomatení hlavních postav, vyvražďování rodů, beznadějných
útěků, sem tam nějaké té nešťastné lásky a incestu, nestačí ani pět
tlustých bichlí, Tolkien se s tím vešel do jedné kapitoly o třiceti
stránkách. U všech Gandalfových klobouků, ještě že už jsem na konci.
Jedna věc, co nebyla moc pozitivní, ale je to celkem důležitý bod. Poprvé za těch tenkrát 9 a půl let, jsem uvažovala docela na vážno, že seknu s hocz. Že už na to tam nemám sílu, že mě to víc otravuje a ničí, než že by mi to něco dávalo. Nakonec jsem to neudělala a rozhodla jsem se zkusit poslední možnost a tak se stalo.
Srpen
Přelom srpna a září je pro mě poslední roky vždycky náročný v tom, že vím, že se budu muset stěhovat. V tomhle případě to bylo ale jakýmsi ulehčením. Konečně jsem se mohla těšit, že budu pryč od těch hrozných spolubydlících, co jsem měla a taky jsem se nestěhovala nikam, kde to neznám, ale zpátky k Verče a Joelovi. Hodně mi s tím obecně pomohli, takže to bylo daleko méně stresující jako třeba minulý rok. Obecně jsem za tu změnu zase ráda, jen doufám, že mě to nečeká i tyhle prázdniny, koupila jsem si novou velkou postel a vážně nechci vědět, jak by se to stěhovalo. Alespoň ještě rok. Prosím! Každopádně celý srpen před stěhováním se nesl v duchu práce, kde mě to ale bavilo, tak to nebylo tak hrozné. Já už si celkově na prázdniny nikdy nic neplánuju. Nemám je ráda. Vždycky všechno, co jsem si naplánovalo, dopadlo naprosto hrozně. Tak jsem se rozhodla tyhle prázdniny nic kromě práce a praxe neplánovat a kupodivu to bylo daleko lepší, příjemnější a méně stresující.
18. 8. 2015
Pošahané virály s jedovatými exotickými pavouky v banánech. Tu banánovou
krabici jsem v obchodě kontrolovala asi tak čtyřikrát, než jsem si jí
odnesla. Aneb každoroční stres se stěhováním může opět začít.
Září
Září už je období, které si docela pamatuju, aniž bych si ho připomínala poznámkami na FB nebo tady na blogísku. Je to v podstatě nedávno. Pořád jsem chodila ještě docela dost do práce, protože škola mi začínala až v říjnu, ale už to bylo takové pohodovější. Užívala jsem si, že zase můžu fotit mráčky a sluníčka z balkónu, co je na tomhle bytě (protože je tu skvělý výhled) a taky svou novou postel, na které se spí fakt nádherně. A taky si pamatuju přesně tu dobu, kdy jsem se divila, že si sem stále něco pravidelně píšu a ono mi to drží doteď. Tak kdoví, kam to ještě povede. Ale hodně velká věc, co mě potkala na konci září - poprvé jsem jako 'profesionál' fotila svatbu. To byl zážitek za všechny prachy, doslova. Dlouho se pro nic takového nerozhodnu, i přestože to asi dopadlo na poměry začátečníka hodně dobře, ale určitě to bez pochyby byl velmi silný zážitek a hlavně zkušenost, za kterou jsem vděčná.
16. 9. 2015
Začala se mi dělat vyrážka ze stříbra. Asi jsem upír.
Říjen
Měsíc přeplněný akcemi a zážitky. Hned ze začátku jsem mohla dvěma přátelům ukázat, jak to chodí na sjezdu Evangelické mládeže a bylo to super. Navíc zbožňuju podzim, je to mé nejoblíbenější období hned po zimě a v tomhle měsíci to vždycky všechno začíná. Listí se barví, počasí už je pro mě příjemné (žádná velká horka) a celkově. Kromě začátku školy, kde začíná být čím dál větší sranda, jsem měla možnost se nakonec podívat i na Signal Festival, na který jsem původně neplánovala jít, a bylo to supr. Pak jsem byla na přednášce Dana Přibáně, na procházce Prokopským údolím s Bouřkou a nakonec měsíce jsme s mamkou slavili její padesátiny.
V papírníctví. "Prosím, ještě k tomu jedno bombičkové pero." "A jaké chcete?" "Nějaké úplně obyčejné, plastové, to je fuk jaké." "A to potřebujete pro dítě do školy?" "Uhm.. pro sebe..?"
Následoval podivně udivený výraz prodavačky. Popravdě, moc se mi nezamlouval.
Ono se v podstatě už od toho října dá říkat, že co měsíc, to tunu zážitků, akcí, kultury, ale i starostí a práce. Vážně je to od těchto měsíců náročné, všechno zvládat a nezbláznit se. Ale naštěstí vždycky existuje někdo, kdo mě dokáže vytáhnout ven a podaří se mi alespoň na chvíli vydechnout. Jako když jsme byli se Zlounem podruhé na Závisti nebo s Bouřkou objevovaly kavárny všeho druhu. Byla jsem taky po asi dvou letech v Olomouci na sraze a bylo to fajn a nebo na procházce jen tak, protože jsem měla a stále mám půjčený foťák od Remy a je to vážně skvělé. Mít možnost fotit kdykoliv se mi chce. Moc za to Remy vděčím a pokaždé, když jdu fotit, vzpomenu si právě na ní. V listopadu jsem dostala taky svou první ACEO kartičku od Katangy a díky semináři Náboženství v postmoderní době navštívila několik docela pochybných center, což bylo na druhou stranu ale hodně poučné a zajímavé. Taky jsem byla na jedné zajímavé přednášce o Třetím světu, kde jsem si udělala docela trapas hned při vchodu a přežila Setkání fotografů.
12. 11. 2015
V rámci volitelného semináře Náboženství v postmoderní době jsme
museli povinně vykonat zúčastněné pozorování v Maitreae na programu,
který se jmenoval Vnitřní muž a vnitřní žena, kdy pomocí tantry a
meditace jsme měli v sobě rozpoznat, zda v nás převládá víc mužská
složka nebo ta ženská a případně se i snažit o jakousi harmonii mezi
nimi. Mé poznatky z tohoto setkání:
1. za tři stovky jsem si myslela, že se dozvím trochu i něco víc než jen, že na hudbu se dá tancovat 2. i brácha skládal lepší techno 3. diskošky mě nebavily už v patnácti a dle všeho mě nezačnou bavit ani ve skoro čtyřiadvaceti
Shrnutí: Byl to ale celkem zajímavý zážitek. Sice nic extra objevného,
ale zatrsali jsme si, protáhli se, takže v konečné fázi to nebylo zas
tak hrozné. :D
19. 11. 2015 Dle Vladimíra Ekarta, který si normálně za jedno sezení ve své ordinaci
účtuje 3200,- Kč, jsme všichni, co jsme byli na jeho přednášce o
Rekonektivním léčení, nyní schopní též léčit pomocí této techniky.
Vzhledem k tomu, že se jedná o techniku ovládání frekvencí všude kolem
nás (=mávání rukama ve vzduchu), která ale funguje okamžitě, víte asi
kolik si nyní budu účtovat za každé vaše objetí . . .
23. 11. 2015
Vždycky jsem si myslela, že takové ty trapasy, že někdo vrazí do
skleněné výlohy, protože si myslí, že je to už vchod do budovy, jsou
výplodem většinou amerických přiblbých filmů. Nom, tak nejsou.
Prosinec
Poslední měsíc a jak se patří plný shonu v práci, ve škole, na hocz, všude. Sice to začalo poklidně dalším povalováním se v kavárnách s Bouřkou, esoterickým festivalem, na který jsme šli v rámci toho jednoho předmětu se školou, obhlížením terénu pro předvánoční sraz, který jsem se rozhodla nakonec organizovat a divadlem s Lukynem, kam nás pozval na své představení, ale pak to docela začalo mít rychlý spád. Představení Veron, samotný předvánočák, další objevování různých podniků s Bouřkou, škola, hocz, PRÁCE, kde to bylo fakt na spadnutí, vybírání stromku s Brécou, odjezd domů třiadvacátého a vůbec. Prosinec, měsíc klidu a pohody, NO JASNĚ. Jsem ani nemrkla a už byl konec měsíce. Ale alespoň ten poslední týden před novým rokem jsem se snažila trochu odpočívat doma a prožíat nový rok s mamkou. I tak, vzhledem k tomu, že jsem se stala ředitelkou na hocz, moc velký klid to nebyl. Čekalo mě toho tolik. První zkoušky po novým roce, narozky a prostě celý ten konec toho všeho, který byl opravdu ve velkém stylu.
15. 12. 2015 Dneska mi jedna už postarší paní v tramvaji šlápla na nohu. Ale držela v
rukou rozečteného Harryho Pottera a Relikvie smrti. Budiž jí odpuštěno.
2. 1. 2016
Po deseti dnech opět v Praze. Červený koberec mi sice nikdo nepřipravil, ale Bouřka mě dokázala vytáhnout i přes mou naprosto nespolečenskou a mizernou
náladu na uvítací kafe z KFC, které jsme pily v Mekáči a to jen protože
Costa je na nás přece až moc seriózní podnik, co má fakt divné otevírací
doby, i když pravda, daleko lepší než úplně zavřená Nová hra, kam jsme
chtěly jít původně. A navíc, kdo nikdy nejedl hranolky se shakem, jakoby
nežil. Nebo spíše opačně? #jetorebel#aretard#alenejlepsi
---
A ten velký styl pokračuje vlastně doteď. Nic nestíhám, zkoušky na krku, hocz na krku, všechno na krku. I tento článek píšu na úkor svého spánku a přípravy na zkoušku, ale chtěla jsem to prostě dopsat. Celkově ten rok byl opravdu přeplněný vším možným a rozhodně ničeho nelituju. Je tu však jedna věc, která mě naplňovala poslední týden a naplňuje mě vlastně pořád dál. Připadalo mi totiž, jako kdybych poslední měsíce ztrácela některé své přátele, které jsem považovala za ty jedny z nejlepších (a že já k nim cítím pořád ten samý pocit a přátelství, jen z jejich strany o tom už docela pochybuju) a bylo mi z toho prostě smutno. Vím, že v životě spoustu věcí získáme a jiné zase ztrazíme, že lidé v našem životě přichází a odchází. Dokážu se s tím smířit a žiju s tím, ale to neznamená, že mě to nenaplňuje zvláštními a skleslými pocity. O to víc mě pak překvapili lidé, od kterých jsem něco takového vůbec nečekala. Kdyby překvapili, přímo dojali k slzám a to je na mě už co říct. K narozeninám mi narafičili dárek přímo před dveře vchodu do bytu a číhali tam, až si ho vyzvednu. Já nevím, kolikrát se to stalo vám, ale já velkou krabici s mašlí a se svým jménem takhle před dveřma dostala poprvé v životě a když jsem jí pak otevřela a viděla tam věc, kterou jsem před nimi obdivovala asi měsíc zpátky a skoro bych na to zapomněla, tak mi to udělalo fakt obrovskou radost.
Tak ještě jednou:
6. 1. 2016
Po celkem náročném dni plný zkoušek a referátů, setkání s Bouřkou a
koulovačce (jak se patří, pořádně do oka), přijdu na byt a před dveřmi u
vchodu do baráku na mě čeká ve sněhu velká krabice s fialovou mašlí a
mým jménem. Já: 'Umh, cože?' Sousedka na prahu okukující mé překvapení:
'To je váš přítel milý, že vám dal takovýhle velký dárek.' Já: 'Ehm, no,
hmmm... sice nevím, co to je, ale od přítele to asi nebude.' Vytáhnu to
teda do patra, celou cestu důmám, co tam může být, že by nějaký vtip
(třeba spacák, co jsem si nechala u Matese už asi před dvěma měsíci a
nejsem schopná si ho vyzvednout), rozbalím to a tam Žrácorák od Cácor.
Jo, je mi dnešním dnem 24 a je to plyšový metrový žralok, ale nepamatuju
si, co mi kdy udělalo větší radost. Děkuju, jste nejlepší! <3
Není v mých silách tu vypsat úplně všechno, ale dalo by se říct, že tohle byl tedy ten můj předchozí rok. Tak kdoví jestli se tu sejdem i ten budoucí. Každopádně, držte mi pěsti tento týden, fakt to budu potřebovat. Dík!
Vážně už 24.? Jako kdyby mi i můj blogísek musel připomínat, že mi už bude tolik, a to jsem si v podstatě od dvaceti nezvykla si ty roky přidávat, takže už se těším až se mě někdo zase bude ptát kolik mi je a já si to budu v duchu počítat od roku narození. Vždycky se tak trapně zarazím a chvilku mi to trvá, než odpovím, takže musím vypadat pokaždé jak trubka, že nevím, kolik mi je.
Potravina týdne
Asi mé skvělé jednohubky, co jsem si připravila na Silvestra nebo to víno, co jsem si otevřela. Jo sama, protože mamka pít moc nemohla, a přitom má ve skřínce dobrou zásabu všemožných dobrých věcí, tak jsem jí s tím musela pomoct žeano. Nebo ty mé touasty, co jsem si dělala den předtím? Ne, už vím! Potravina a tedy spíše pití týdne je to šampáňo od J. P. Chenetu. Víte, poprvé jsem se odhodlala držet flašku při jejím vybuchování a vůbec to na potvoru nešlo. Není tedy divu, že v konečné fázi jsem měla víc šampáňa v očích a na podlaze než ve skleničce. Aneb nový rok začal velmi humorně.
Hudba týdne
Ten text je trochu ujetý, ale písnička se mi líbí. A pak samozřejmě nesmí chybět moje oblíbená ze soundtracku z filmu The Holiday.
Dilema týdne
Zabít svou starší sestru nebo nezabít? Skočit z okna nebo neskočit? Ne, přeháním, ale koho napadne v sobotu ráno den po Silvestru začít uklízet a kdyby jenom to, ale dělat celkově na patře takový bordel, že by to vzbudilo i slona? Ten den byl celý úplně naruby, ale to ráno to vážně krásně odstartovalo.
Myšlenka týdne "Jednou možná poznáš, že milovat neznamená vlastnit a pak ti dojde, že někdy je lepší nechat věci tak jak jsou a ne se je za každou cenu snažit získat zpět. Že při tom pak člověk víc ztratí, než získá."
Postřeh týdne
Stále si neumím nalakovat pravou ruku.
Sváteční výzva #9 a #10
Popravdě, jsem trochu zklamaná sama ze sebe, že jsem si trochu svou výzvu zjednodušila a nedodržovala jsem jí do puntíku. I devátý den jsem se totiž byla jen s mamkou projít, byť teda i zaposilovat ve venkovní posilovně, ale to jen pro srandu, když jsme šly s mamkou kolem no a desátý den byl můj odjezdový do Prahy a s tím krásným ránem, co mi připravila sestra se mi teda nic tak nechtělo, že jsem to úplně odpískala a místo toho se šla balit. Ale snaha byla a i to se cení!
Kultura týdne
Toho bylo teda tentokrát docela dost. Samotné slavení Silvestru s mamkou, což bylo vážně fajn. Dívaly jsme se na Gilmorky, pak na The Holiday a potom hrály Člověče nezlob se a pomalu jsme půlnoc prošvihly, jak jsme do toho byly zabrané. Pak cesta vlakem, to byla taky vážně kultura, totálně přecpaný vlak s rezervací, na kterou jsem si omylem sedla, s poposmrkávajícím klukem, starou paní, co si doprostřed cesty dala kufr a při cestě na záchod jsem všem kvůli tomu dobře pošlapala nohy, navíc v totální zimě, protože bylo vypnuté topení, no prostě jízda smrti. No ale celý tento pošmurný den mi zachránila Bouřka, která mě vytáhla ven a byla děsně vtipná a nutila mě jíst hranolky se shakem a vůbec. Je to nejlepší bouřka, co znám.
Komiks týdne
Fotka týdne
Když se doma najdou nevyprskané prskavky.
