Stěhování

Na stěhování je jedna fakt dobrá věc. Člověk si uvědomí, co opravdu potřebuje nutně k životu a na čem naopak strašně zbytečně lpí. 

Můj život se momentálně nachází ve třech taškách a jedné banánové krabici. A stejně si pořád říkám, že to je nějak moc. Jsem si toho moc ze svého bývalého domova ve Včelné do Prahy před těmi třemi lety nepřivezla, ale zase na druhou stranu za ty léta tady v Praze jsem toho nějak o moc víc nenashromáždila. Avšak když se to pak takhle zabalí do něčeho přenosného, vypadá to jako kdybych stěhovala celý byt a ne jen svoje živobytí v tom svém jednom pokojíku. I přesto, že jsou to v podstatě jen ty nejdůležitější věci. Obečení, knihy a sešity ze školy, a pár prkotin.

No a k těm zbytečnostem. To se ví, že jsem hned několik věcí vyhodila. Některé s těžkým srdcem (jako třeba mou jednu z nejoblíbenějších mikin, kterou jsem měla od deváté třídy - ne, nesmějte se, fakt byla pěkná a pohodlná a vůbec!) a u některých jsem se divila, že je pořád ještě skladuju, o některých existencí jistých věcí jsem už ani nevěděla. 

Každopádně, tahle neděle je ten osudný den. Vzhledem k tomu, že mám spoustu jiných starostí, nějak to ani nestíhám jakkoliv prožívat. Ale asi mi ten Braník bude chybět.

Konec a začátek

Říká se "všechno jednou končí a nové začíná", tak je to i momentálně v mém milovaném životě. Na jednu stranu se toho bojím, co jak bude a jestli se dokážu s plným nasazením vrátit do studia, na druhou stranu se strašně těším. Kromě toho, že mě to v momentálním zaměstnání přestává dost bavit (skoro ani vlastně nezačalo), budu se i stěhovat. Z Prahy 4 z 5. patra na Prahu 5 do 4. patra. Možná teda, ještě se může leccos změnit, ale pro zatím to první platí určitě. 

Je to zvláštní, člověk si strašně rychle zvykne na všechno okolí a těžko se mu na tom něco mění, a přesto tu změnu paradoxně dost často potřebuje, aby se vyhrabal ze zažitého a postupně začínajícího stagnování. 

Tento rok pro mě byl zajímavý, ale ze dvou třetin nechutná rutina. Vstát, do práce, z práce, k pc, od pc, spát, vstát, do práce a tak dále. Ne, že bych někdy nevyrazila po práci ven nebo nedělala i něco jiného, ale byla jsem vždycky tak unavená, že jsem nebyla skoro žádných jiných činností schopná a o víkendu jsem dospávala nebo občas v sobotu dělala něco zábavného, když se něco našlo třeba s kamarády nebo tak, ale jinak nic moc. Je pravda, že v únoru se to trochu zlomilo a dokázala jsem se docela odpoutat od pc a zažívat i mnoho jiných věcí, a i samotná práce pro mě přestala být až tak úmorná, jako je to v životě skoro každého, kdo má alespoň na chvíli štěstí a při sobě osobu, o kterou se může opřít. Ale před prázdninami se to znovu zlomilo a od prchlavého štěstí to přešlo k ne moc příjemnému stavu "potřebuju změnu, hned, jinak se z toho zblázním". 

Takový ten pocit, kdy se všechno posere, ani nevíte jak, a spadnete do té staré rutiny vstát, jít do práce, z práce, do postele, z postele, do práce.. žádná motivace a síla k tomu něco změnit a vyhrabat se ze všeho. Já bych se v tom možná i hrabala doteď, ale všechno špatné je k něčemu dobré. Respektive spoustu těch špatných a nevycházejících věcí mě donutili se pohnout dál a začít s tím něco dělat, prostě proto, že musím. A tak odcházím z práce, budu znovu studovat (i přesto, že stejně budu muset i při studiích něco málo pracovat, ale to už bude zase trochu něco jiného), stěhuju se a tak nějak začínám odznovu. A taky se zase strašně těším, až začnu hrát basket a celkově se víc hýbat, kancelářská práce není nic pro mě, potřebuju nutně k životu pohyb.

Tak uvidíme, jak to všechno bude a jak se s tím poperu, držte mi pěsti a myslete na mě. Bude to potřeba, konce a začátky jsou vždycky nejtěžší.  

Kdo hledá, najde

Obvykle své staré příspěvky na FB nečtu a do takového roku 2008 raději ani nezabíhám. Ale teď hledám jednu skladbu, co jsem si vystavovala na FB asi v roce 2012 a narážím na samé perly (samozřejmě kromě toho odkazu na tu písničku). Občas asi nevím, kde se to mně bere, ale některé fakt stojí za to. 

31.1.2012 - příprava na zkoušku z psychologie

Moje učení psychologie je velice zajímavé. Vyrobila jsem si takové ty malé kartičky s důležitými jmény a z druhé strany s čím se jméno pojí, jak mi to doporučovala Marta s Nelou a skončilo to tak, že Freuda jsem málem omylem vysála vysavačem, Gardner s Olsonem se mi válí pod stolem a zbytek těch psychopatů je na hromadě na mé pracovní desce. Snad jen dodat: Už se těším až půjdou do sběru!

7.1.2012  

Vyhrála jsem v tramvaji oční souboj s miminem. Ale že mu to trvalo, šest zastávek!

1.1.2012

Měla bych se intenzivněji připravovat na zkoušky, za chvilku mám první termíny. Takže když mě tu budete vídat ještě méně, než mě tu vídáte, tak víte proč. A když mě tu budete vídat více, než je zvykem.. tak to bude úplně ze stejného důvodu. 

25.7.2012

Dostala jsem od Verči a Joela do pokoje nového krásného (byť zeleného) budíka. To bude ráno rachot ... (až ho budu házet z okna ... :D) 

30.9.2012

"Luky, je to zastávka na znamení, zmáčkni támhlete modrý čudlík, prosím." "Jo? A přijde na mě řidič a dá mi přes tlamu. To jsou ty vaše pražský vtípky, viď?"

29.10.2012

Někoho probudí hrnek čerstvě uvařené kávy, někoho zase čaj .. zvláště, když si ho vylije do klína . . . 

27.12.2012

Mít dvojče (které je stále studentem, narozdíl od vás) a půjčovat si od ní doklady, abyste mohli jet vlakem se studenstkou slevou je fajn jen v případě, že si před odjezdem nejdete vyzvednout pas. Na pasovém se totiž těžko dokazuje identita s občanským průkazem vaší sestry . . . 

26.12.2012

Mamka jde ve svých 48 na rande a chová se jako puberťák. "Hele Terko, můžu jít v tomhle tričku?" "Jó.." "A nemám si vzít to druhé." "Né.." "Není blbé teda?" "Není." "Kdybys měla hlad, dole je jídlo." "Jasný." "A možná se dneska už nevrátím." "Oukej." "Už jsem otravná a měla bych asi vypadnout, co?" "Jo!"

10.3.2013

Prožívání voleb u nás v rodině. Já - utratila jsem jako svědomitý občan za volby 250 korun, protože jsem si nezařídila volební průkaz na Prahu a kdybych se na volby vyprdla, Verča by se mnou do smrti nepromluvila, doufám, že mi za to nový prezident bude vděčný. Bráchovi a ségře vděčný nebude asi určitě, když zrovna během tohoto měsíce ztratili oba občanku a na ten cár od magistrátu volit jít nemůžou. Verča - "Musíte se na tu superdebatu dívat, třeba mě uvidítě v hledišti!" Mamka - "Tu Verču nikde nevidím.. ale i Franz se těžko hledá, když je za ním to modrý pozadí.." Děda - "Což o to, já se na tu debatu rád podívám! Ale bez zvuku.." . . .   

9.1.2013

Dostala jsem dodatečně dárek k narozeninám. Je to kniha. Velmi užitečná kniha! Je to Angličtina pro Au-pair. Tak si říkám, proč jsem jako první nalistovala stránku s frázemi typu "Piss of!", "My sister is a bitch.", "Put a sock/cork in it!", "The music is gay.", "You silly cow!" a podobné. Většina těch kapitol má podnadpisy "Uslyšíte od dětí.." a "Uslyšíte od rodičů..", tohle nemá žádný podnadpis, takže se to dá asi očekávat od obou skupin. So, thanks a lot, sis! And I definitely dont think you're a bitch! 

14.2.2013

Nepamatuju si, že bych si nařizovala budík na osmou v podobě velmi intenzivního zvuku vrtačky. A i kdyby byl svátek všech svatých, myšlenku na vraždu mi dneska nikdo z hlavy nedostane.

8.2.2013

Eliška: "Káťo, ty máš ale hodnou maminku, my tu máme takovou párty, rušíme noční klid a ona se o tebe tak stará a připravuje nám jídlo." Kateřina: "To jo.. ale nebojte holky, já jí to někdy vrátím." Petra: "Zítra v kýbli, co?"

19.3.2013

Možná jsem se měla pokusit tvářit trochu líp, když jsem říkala tu větu "because I love children".. takhle by mi to nevěřili ani kanibalové. -.-

11.3.2013

Našla jsem si novou klikací hru. Vždycky s počítačem zapnu word a pak ho večer i s počítačem beze změny vypnu.

8.10.2013

Branická mládež tentokrát s Davidem Vávrou v křesle pro hosty. Při závěrečném ztišení někomu začne vibrovat mobil. David na to pohotově: "To je určitě Bůh." A po chvilce, kdy to všichni ostatní taktně ignorujeme a mobil stále vibruje dodává: "Tak už mu to někdo vemte!"

1.10.2013

To je pořád v pondělí "už aby byl pátek", v zimě "už aby bylo léto", v létě "už aby byla zima", na začátku roku "už aby byly prázdniny", v patnácti "už abych byl dospělý", v dospělosti "už abych byl v důchodu". Trochu zcestné si potom, milé lidstvo, stěžovat, že "ten čas strašně letí!".

A tu písničku jsem nakonec našla! Ale ve zprávách a ne na zdi.     

Talent nade vše

Říká se, že každý má na něco talent, že není nikoho, kdo by byl „levej od hlavy až k patě“. Někdo od přírody krásně maluje, někdo má hudební sluch a skvěle hraje na nějaký hudební nástroj, někdo je přirozený herec, jiní mají zase organizační schopnosti a tak podobně. Dlouho jsem uvažovala nad tím, jak jsem vlastně tedy talentovaná já. Dlouho, protože mi připadalo, že spoustu věcí a činností zvládám tak nějak na půl a že není nic, co bych ovládala bravurně. Avšak nedávno jsem na to přišla. Jsem fakt skvělá v mrvení věcí, na kterých mi hodně záleží. Naprosto přirozené a výjimečné na tom je, že vůbec netuším, jak to dělám.

Ne, vážně. Ať se snažím, jak se snažím, vždycky všechno skončí úplně stejně. A to do toho vždycky jdu i s tou nadějí, že se tak tentokrát určitě nestane a dělám proto vše, aby to neskončilo tak, jak nechci. A pak se všechno z ničeho nic podělá a já si u toho pokaždé jen rezignovaně vzpomenu na citát od Coelha z Alchymisty „Všecko, co se stane jednou, už se nemusí stát nikdy. Ale všecko, co se stane dvakrát, určitě se stane i potřetí.“

Občas mi i připadá, že nosím lidem smůlu. Nebo jí nosím sama sobě, nevím, každopádně svého talentu bychom si samozřejmě měli vážit, i když je to třeba „jen“ umění pletení a háčkování (a co by za to někteří dali!). Jednou přijdu na to, jak se to dá ovládat a napíšu o tom nějakou příručku. Pojmenuju to třeba .. hm, nenapadá mě nic vtipného, ale třeba na něco časem přijdu.

Jo a dnešek toho byl jasným důkazem. Se tak snažím zabalit jeden důležitý dárek, co nejlépe, ale dopadlo to hůř, než se očekávalo. Horší je, že už nemám energii ani čas to přebalit. No neva, obsah je důležitější!

Krásné ráno ze Včelné

Mám dovolenou, takže si můžu dělat, co chci. Třeba například - vstát v pět hodin a jít se procházet loužemi, bahnem, lesem, močály a vším tímhle jen proto, abych si mohla vyfotit ranní Včelnou. Ne, popravdě nejsem až takový pošuk, abych tohle podstoupila sama od sebe (avšak - když se na to teda dívám zpětně, je to docela dobrý nápad ^^), ale něco mě probudilo v pět ráno, tak jsem si došla na záchod a že půjdu zase spát, když mi to ale nedalo a ještě jsem se podívala z okna. V době mého bydlení tady na Včelné jsem měla po ránu výhled z našeho pokoje hodně ráda. Na tuhle stranu, co máme pokoj, totiž vychází krásně slunce. A ani dnes mě výhled nezklamal. Úžasná mlha se linula podél silnice a slunko do toho mělo nádherně propletené paprsky. Jelikož mám Veronin foťák stále u sebe (a mí "facebookoví" přátelé mě musí nesnášet za to, jak teď neustále sdílím fotografie na své zdi), chopila jsem se okamžité své šance a krásnou mlhu si vyfotila. Jenže mi to nedalo, a když už jsem byla vzhůru, rozhodla jsem se, že prostě vylezu a nafotím si to i z jiných úhlů. Za pět minut jsem byla oblečená (napůl ve spacím a napůl na ven, oči ještě zalepené, takže ty fotky taky tak vypadají) a vyrazila do bažin. Totiž, do víru velko.. vesnice.

Trochu jsem, po té hodině rochnění se všude možně v rose a vlhku, litovala svého lehkovážného oblečení, ale procházku mi to vůbec nezkazilo. Bylo to fajn odreagování, vypuštění problémů z hlavy, alespoň na tu chvilku. Ani sousedka venčící psiska mě nijak nevytrhla, i když školku, kam se v tuhle hodinu hrnulo nespočet rodičů s dětma, jsem raději obešla skrz les.

Celkově mě to nadchlo a nakoplo do celého dne, i když možná bych si mohla ještě zdřímnout na tu chvíli. Budíka jsem si nastavila na devátou . . .

DeviantArt

Jen mě napadlo tu zveřejnit můj profil na DeviantArtu, kde jsou k vidění mé veškeré fotky, které za něco stojí, tudíž, kdyby to někoho zajímalo, tak zde:

http://sicmoid.deviantart.com/

Děkuji za jakékoliv komentáře nebo odezvu.

Olomouc

Tak mi připadá, že jsem si založila blog, abych se mohla neustále vymlouvat, že nikde nic nepíšu, protože na to vlastně nemám čas a když čas zrovna mám, tak nemám náladu nebo spisovatelského ducha nebo energii nebo cokoliv dalšího, co se zrovna hodí. Hrozné se mnou. Ale! Rozhodla jsem se to alespoň dneska napravit. Musím totiž veřejně (jasně, o mém blogu ví tisícovka lidí a druhá tisícovka ho pravidleně sleduje) vychválit do nebe mou nejúžasnější, nejsuprovější, nejdokonalejší, nejmilejší, nejhodnější Veron. Jo! Půjčila mi foťák, pokud jste to ještě nepochopili.

Ne fakt, tenhle víkend by šel úplně do kopru, kdyby pro mě Veron neudělala tuhle "maličkost", bylo to jediné, co mi v poslední dny dělalo opravdovskou radost. Pršelo a čekaly mě příjmačky v Olomouci. Navíc jsem měla jít v sobotu na Svět knihy, kde jsem měla mít i společnost, která se na mě ale nakonec vyprdla, takže jsem potřebovala něco, co mě trochu naladí. A focení bylo to pravé. Focení dešťových kapek, Olomouce a celé mé cesty. Vzhledem k tomu, že jsem po příjmačkách měla spoustu času na projití si města, jelikož jsem měla ještě ve tři sraz s dvěma přáteli, chopila jsem se příležitosti a vyrazila do ulic.

Ono to, že tam chci studovat, značí mnohé. Celé to město se mi moc líbí, je hodně podobné Českým Budějovicím. Historické budovy, malebné uličky, kašny, pěkné náměstí. Přitom žádné velkoměsto a celkově na mě působí dobře. Fotila jsem si samozřejmě každou druhou blbost a zašla se podívat taky do sadů Petra Bezruče. Což jsem ale asi neměla dělat, jelikož jsem se tam zasekla na jedné fotogenické louži, kde jsem vydržela tajtrdlíkovat skoro hodinu a půl, než jsem usoudila, že už je mi fakt zima a měla bych se zase začít hýbat. Ne, ale prošla jsem celkem značnou část města, to bych zase kecala, jen jsem se od té louže nemohla odrthnout. Hlavně občas poprchávalo a byla fakt zima, takže jsem se stejně spíše těšila, až se sejdeme s Honzou a Luckou a někam si zalezeme. 

Každopádně moc díky Veron za důvěru! Foťák ti určitě vrátím, jen co se domluvíme na předání. Ale jsi poklad, opravdu.

Pracovní

Čekat na vyvolání fotek je jako těšit se na Vánoce! Fakt. Vlastně je to v mém případě i trochu symbolické, jelikož starší zrcadlovku na film, o které je řeč a ze které jsou tyto fotky, jsem dostala od dědy k Vánocům.

Ne, nedostala jsem super mega moderní foťák, se kterým se teď už chlubí kdekdo (i když nevylučuju, že bych ho chtěla :D), ale Pentax na film, se kterým dříve fotil děda. Chtěl mi udělat radost a taky mi jí udělal, velkou! Jiný foťák totiž nevlastním, takže jsem se vlastně stala pravým forografem! Ne dobrá, foťák ze mě ještě nic nedělá, ale alespoň už můžu fotit, kdy se mi zachce.

Navíc, s foťákem na film je to větší dobrodružství. Vůbec nevíte, zda se vám vůbec něco povedlo a k tomu trpíte představou, že ty hrozné fotky uvidí ještě někdo před vámi. Jediné, v čem se potřebuju ještě vypilovat (kromě focení samotného) je vyhledání pořádného místa, kde se dají bezproblému fotky vyvolat za nejnižší cenu a kde vám nebudou rovnou cpát papírovou formou. Ono je to teda hezké mít i v papíformě, ale nepotřebuju nutně všechny (zvláště, když za hezké považuju asi tak 10 z 30), stačily by mi třeba 3 nebo 4. Ale už vím, co udělám s těmi, co jsem teď dostala (protože se mi nechtěl hledat jiný fotolab, napoprvé jsem kývla i na ty papírové) - udělám z nich pohledy a někomu je pošlu. Třeba mamce domů nebo dědovi.

Alespoň nějaké to využití, když už. Těším se na jejich reakci. A až dorazím z práce na byt, možná sem dám i další.     



Sobotní

Sobota, hodně dní po tom, co jsem si sem psala první úvodní kec. A přitom jsem slíbila Veron, že tu něco přibude. Teda, neslíbila, ale ona má můj blog v záložce a pořád prý čeká, co tu zplodím. A já pořád nic. Vlastně se dost znám, takže jsem věděla, že to nedopadne nijak slavně, ale mám celkově nějaký psací útlum, ještě větší než jsem předpokládala. Nejsem schopná napsat ani e-mail mamce a to je to otázka jen pěti minut, kolikrát. Kdoví jestli je to tím, že denně v práci napíšu přes 150 e-mailů s odpověďmi nebo celkově, že už pak nejsem schopná si sednout nad ničím jiným a věnovat se chvilku tomu.

V hlavě mám přitom spoustu věcí, o kterých bych chtěla/mohla psát, ale jsem nějaká neschopná si sednout a pustit se do toho. Vlastně jsem sem jeden článek i psala, ale skončil rozepsaný a já už ho nechci ani dopisovat. A i tento vypadá velmi beznadějně.

Celý týden byl výjimečně náročný, náročnější, než kterékoliv jiné. Jindy ten týden člověk přežije a ono to i rychle uteče a ani to nepostřehne, ale tentokrát jsem po dlouhé době zase naprosto vyčerpaná, že nejsem dneska schopná absolutně nic dělat. Jen si psát s lidmi na skypu, čučet na seriály (dnešní díl TBBT je po delší době zase výborný) a nic nedělat. Jo, vlastně, pověsila jsem si prádlo a uklidila stůl, velké to činnosti dnes, fakt.

Ale je to asi i tím, že jsem šla spát ve dvě a ne zrovna ve střízlivém stavu. To je tak, když se vracíte z práce z odpolední, místo postele, kterou vyhlížíte celý den, skončíte v hospodě s dobrou společností a pak se rozhodnete ještě navštívit svého nejlepšího kamaráda na noční, protože si zrovna řeknete, že prostě potřebujete obejmout.  

Strašně mi chybí focení, takže doufám, že brzy někam vyrazíme, Veron, i kdyby to snad mělo skončit jako minule, že nakonec nic nevyfotíme. A asi bych si měla nechat vyvolat ten jeden film, co už jsem vyfotila od doby, co jsem dostala od dědy ten Pentax, ale předpokládám, že to nebude nic moc. Se budu smát, až to dostanu do rukou a tam plno těch černých nebo rozmazaných snímků.

A vůbec, jdu zase dál lenošit. 

Úvodní

Už jednou jsem si vytvořila blog, kde jsem si zaznamenávala příhody a názory, ale byla to spíše jakási parodie (puberťácká lehkovážnost), která se později samovolně (jak jinak) přetvořila ve smetiště všemožných pocitů - pro jiné dost nicneříkajících. Byla to má soukromá zeď nářků, u které jsem doufala, že ji nikdo neobjeví a nebude si to pročítat, už jen protože se tam skoro všechno týkalo HOCZ a náhodný kolemjdoucí tomu vůbec nemohl rozumět (ne, že by mi snad někdo rozuměl, i když nemluvím/nepíšu o HOCZ). Nedávno jsem ho s určitou nostalgií zrušila, protože jsem do něj nějaké ty čtyři roky nevepsala ani čárku a ani jsem se nechystala ho nějak nadále spravovat. Ale od té doby si pohrávám s myšlenkou, že si vytvořím jiný a aktuální. 

Tak tedy: olalá, tady je. Snad mě inspirovala i Veron nebo mě donutila prostě jen má potřeba se někdy písemně "vyblít" a ulehčit tak své upovídané a urýpané mysli, se kterou si už nikdo jiný (normální) povídat nedokáže. Ale na tom v podstatě nesejde. Každopádně, fakt nevím přesně, co z toho tady vznikne a jak dlouho mi to vůbec vydrží. Beru to jako pokus a možnost se někde čas od času vypsat a ani tak ne pro okolí, jako pro sebe. 

Neslibuju aktivnost ani žádný zisk čtenářům, tak to mějte na paměti, pokaždé, když tady na něco narazíte. Protože už se vidím, jak se k tomu psaní budu zase dostávat v těchto krásných hodinách, kdy mám myšlenky všelijaké až nijaké. Ale kdoví.

Prozatím: konec hlášení.

T.