Konec a začátek

Říká se "všechno jednou končí a nové začíná", tak je to i momentálně v mém milovaném životě. Na jednu stranu se toho bojím, co jak bude a jestli se dokážu s plným nasazením vrátit do studia, na druhou stranu se strašně těším. Kromě toho, že mě to v momentálním zaměstnání přestává dost bavit (skoro ani vlastně nezačalo), budu se i stěhovat. Z Prahy 4 z 5. patra na Prahu 5 do 4. patra. Možná teda, ještě se může leccos změnit, ale pro zatím to první platí určitě. 

Je to zvláštní, člověk si strašně rychle zvykne na všechno okolí a těžko se mu na tom něco mění, a přesto tu změnu paradoxně dost často potřebuje, aby se vyhrabal ze zažitého a postupně začínajícího stagnování. 

Tento rok pro mě byl zajímavý, ale ze dvou třetin nechutná rutina. Vstát, do práce, z práce, k pc, od pc, spát, vstát, do práce a tak dále. Ne, že bych někdy nevyrazila po práci ven nebo nedělala i něco jiného, ale byla jsem vždycky tak unavená, že jsem nebyla skoro žádných jiných činností schopná a o víkendu jsem dospávala nebo občas v sobotu dělala něco zábavného, když se něco našlo třeba s kamarády nebo tak, ale jinak nic moc. Je pravda, že v únoru se to trochu zlomilo a dokázala jsem se docela odpoutat od pc a zažívat i mnoho jiných věcí, a i samotná práce pro mě přestala být až tak úmorná, jako je to v životě skoro každého, kdo má alespoň na chvíli štěstí a při sobě osobu, o kterou se může opřít. Ale před prázdninami se to znovu zlomilo a od prchlavého štěstí to přešlo k ne moc příjemnému stavu "potřebuju změnu, hned, jinak se z toho zblázním". 

Takový ten pocit, kdy se všechno posere, ani nevíte jak, a spadnete do té staré rutiny vstát, jít do práce, z práce, do postele, z postele, do práce.. žádná motivace a síla k tomu něco změnit a vyhrabat se ze všeho. Já bych se v tom možná i hrabala doteď, ale všechno špatné je k něčemu dobré. Respektive spoustu těch špatných a nevycházejících věcí mě donutili se pohnout dál a začít s tím něco dělat, prostě proto, že musím. A tak odcházím z práce, budu znovu studovat (i přesto, že stejně budu muset i při studiích něco málo pracovat, ale to už bude zase trochu něco jiného), stěhuju se a tak nějak začínám odznovu. A taky se zase strašně těším, až začnu hrát basket a celkově se víc hýbat, kancelářská práce není nic pro mě, potřebuju nutně k životu pohyb.

Tak uvidíme, jak to všechno bude a jak se s tím poperu, držte mi pěsti a myslete na mě. Bude to potřeba, konce a začátky jsou vždycky nejtěžší.