Čekat na vyvolání fotek je jako těšit se na Vánoce! Fakt. Vlastně je to v mém případě i trochu symbolické, jelikož starší zrcadlovku na film, o které je řeč a ze které jsou tyto fotky, jsem dostala od dědy k Vánocům.
Ne, nedostala jsem super mega moderní foťák, se kterým se teď už chlubí kdekdo (i když nevylučuju, že bych ho chtěla :D), ale Pentax na film, se kterým dříve fotil děda. Chtěl mi udělat radost a taky mi jí udělal, velkou! Jiný foťák totiž nevlastním, takže jsem se vlastně stala pravým forografem! Ne dobrá, foťák ze mě ještě nic nedělá, ale alespoň už můžu fotit, kdy se mi zachce.
Navíc, s foťákem na film je to větší dobrodružství. Vůbec nevíte, zda se vám vůbec něco povedlo a k tomu trpíte představou, že ty hrozné fotky uvidí ještě někdo před vámi. Jediné, v čem se potřebuju ještě vypilovat (kromě focení samotného) je vyhledání pořádného místa, kde se dají bezproblému fotky vyvolat za nejnižší cenu a kde vám nebudou rovnou cpát papírovou formou. Ono je to teda hezké mít i v papíformě, ale nepotřebuju nutně všechny (zvláště, když za hezké považuju asi tak 10 z 30), stačily by mi třeba 3 nebo 4. Ale už vím, co udělám s těmi, co jsem teď dostala (protože se mi nechtěl hledat jiný fotolab, napoprvé jsem kývla i na ty papírové) - udělám z nich pohledy a někomu je pošlu. Třeba mamce domů nebo dědovi.
Alespoň nějaké to využití, když už. Těším se na jejich reakci. A až dorazím z práce na byt, možná sem dám i další.
Žádné komentáře:
Okomentovat