Kdyby všechno začínalo tak, jak jsme si představovali, byla by to docela nuda. Aneb, můj první den plnění slibu.
Budík byl nařízen přesně tak, jak jsem si řekla, na osmou hodinu ranní. A taky přesně v tolik zazvonil. I když, přemýšlela jsem o tom, že si ho nařídím na trochu dřív, protože v půl desáté jsme měli jet za dědečkem. Nakonec jsem si říkala, že první den stejně nebudu běhat pět kilometrů, ale bude to tak na půl hoďky, takže to budu v klidu stíhat. Každopádně, to bych nebyla já, abych si to nechtěla posunout ještě o deset minut, tak jsem vytáhla mobila z nabíječky a jdu si to přenařídit, když si všimnu, že ač byl mobil v nabíječce přes noc, je totálně vybitý. Ok, říkám si, těch deset minut to vydrží, pak ho tam vrátím, jenže co se nestalo že, nevydržel. Takže jsem se probudila v devět a to už na mě mamka volá, že si spletla čas odjezdu autobusu a že nám to jede za 15 minut a že si myslela, že jsem už vzhůru a běhám po lese, proto jí nenapadlo nakouknout do pokoje, jestli vstávám. Za pět minut jsem na sebe hodila první, co se mi dostalo pod ruku, mamka si ještě rychle fénovala vlasy, protože si pořád předtím myslela, že má času dost, a takto obě napůl vypravené jsme vypadly z baráku a chvátaly na bus. Vtipné bylo zjištění u dědy, kam dorazil i brácha, že on na tom byl velmi podobně a pak ještě přišla Verča a ta sice prý nezaspala, ale nakonec taky vyrážela od Joela o deset minut později, než chtěla. Nom, ne že by to bylo lichotivé, ale to jsou ty geny. :D Ale u dědečka to bylo milé setkání, chvilku jsme si povídali, dali si kafe, čaj nebo vodu (někteří i snídani), pak se vyfotili a jeli zase domů.
Ale abyste si nemysleli, já jsem se jakože na to běhání nevybodla, šla jsem akorát teď a ne ráno. Sice jsem riskovala, že budu potkávat tunu Včelňáků, ale co. Nakonec to bylo o to vtipnější. Protože! Hned ze začátku jsem potkala tatínka s dvěma dětmi a ten malý kluk, drzoun, na mě mířil klackem hůlkou! A protože už tak jsem se cítila trapně, že kolem nich musím proběhnout, ozbrojila jsem kluka protegem a popřála jim hezké Vánoce. Koukali, chaha!
Ne ale, to je jedna z věcí, co se mi hodně líbí na vesnicích. To zdravení, které všichni provádí automaticky a není jim to divné, zdravit i třeba člověka, kterého vůbec neznají a popřejí mu i hezký den nebo svátky. Fakt je to milé. Sice jsem prošla pak ještě kolem jedné skupinky, co si do lesa přijela autem a měli tam asi nějakou sešn nebo fakt nechápu, co tam dělali, ale stáli ve skupince s termoskou, psiskem, dětmi a povídali si. Možná se chystali ukrást stromek z lesa, kdoví! Ne, fakt netuším, ale to bylo už trochu divné.
Každopádně, rozbil se mi asi mobil, takže nevím přesně v kolik jsem vyrazila a v kolik jsem se vrátila, ale nějakou tu půlhodinku jsem si dala. Navíc jsem objevila v jedné části u lesa venkovní posilovnu, která je tam teď nově, takže pecka. Tamtudy budu teda běhat pokaždé a alespoň na čtvrt hodiny si zacvičím i na tom. Jinak je vážně krásné počasí, přemýšlela jsem, že si vezmu foťák, ale za prvé by se s ním blbě běhalo a za druhé by mě to asi rozptylovalo. Já jsem teda, abyste si nemysleli, že jsem zase tak dokonalá, tento první den spíše vždycky 15 sekund běžela a 2 minuty šla, a něco mi říká, že by to spíše mělo být naopak, ale omlouvá mě to, že jsem vyšla z kondice a jsem teď fakt koule, takže musím začínat hezky pozvolna. :D Ale jedno to ráno si vyjdu asi jen tak s foťákem, ten náš les tady je vážně nádherný a zvláště, když skrze stromy proudí slunce, to fakt stojí za to.
No nic, nemůžu tu nějak dlouho vysedávat a psát romány, ráda bych ještě pomohla mamce s přípravami, takže to tu ukončím, ač bych mohla asi psát romány. Ale tak příště. Na závěr, všem mým věrným čtenářům (fakt jsem nevěřila, že by to tu někdo mohl pravidelně sledovat a že tedy budu tohle kdy psát :D) přeji krásné svátky a zkuste si třeba taky alespoň jeden den jít zaběhat, je to supr!
