Před nedávnem jsem se zmiňovala o tom, že mamka slaví padesátiny a jak pořád vypadá mladě. Teď už jí těch padesát je, ale na jejím vzhledu se kupodivu nic nezměnilo. Ale proč to píšu. Verča (mé dvojče) vymyslela pro mamku k padesátinám skvělý dárek. Oni celkově s Joelem (Verči přítel) jsou takoví děsní domácí kutilové a pořád něco vymýšlí. Třeba si sami doma vážou učebnice a bakalářky a celkově všechno hendmejd. A při téhle příležitosti vymyslela právě Verča, že uděláme mamce takovou pěknou vzpomínkovou knihu, kam rodinní příslušníci, ale i třeba mamky známí, sepíšeme každý něco pěkného a oni to pak svážou a udělají tomu hezké desky. Tak, aby to mamce udělalo radost, abychom ukázali, že jejich padesát let mělo smysl a že rozhodně mělo.
Celkově si myslím, že je občas potřeba svým rodičům nebo lidem, kteří nás vychovali, připomenout, že jsou pro nás důležití a že si vážíme jejich péče a lásky a že si uvědomujeme, že jen díky nim můžeme být vlastně na tomto světě. Protože je to neskutečná dřina, vychovávat děti, zvláště když to někdo dělá pečlivě nebo na vícekrát. A není to vždy samozřejmost, jsou mnozí rodiče, co se svých dětí vzdávají nebo se jim nevěnují, a právě proto si je o to víc důležité vážit těch, co to naopak dělají.
Ten Verči nápad se mi hodně líbil, a tak jsem něco málo (protože nejde ani moc pořádně vystihnout v plné šíři, co pro mě má mamka znamená) sepsala, což tu dnes chci zároveň zveřejnit. Protože mám skvělou mamku a jsem za to, jak nás vychovala, opravdu nesmírně vděčná. Sice nebyly všechny dny růžové a jako každá rodina máme své rozepře a problémy, ale máme se navzájem a můžeme se na sebe spolehnout, což je to nejdůležitější. A vůbec, ještě před mým textem se můžete podívat i na tohle krásné video.
Zamyšlení na téma: Hrdinové dnešní doby
Dnes se může zdát, že svět je plný spíše superhrdinů, kteří se vyskytují jen v naší fantazii, v televizi, v knihách a v komiksech. Ovšem, když se člověk pozorně rozhlédne, může takové hrdiny zahlédnout i třeba v prostých lidech jdoucích kolem nás na ulici. V lidech, kteří sice vypadají naprosto obyčejně, nemají nabušené svaly, hrdinský plášť a věčnou slávu, ale i tak si ve vzpomínkách nesou velké bitvy s životem, které vyhráli jen díky své odvaze, vytrvalosti a vnitřní síle. Nebo je prohráli, ale i přesto se dokázali zvednout a jít dál, nevzdali se. Já mám to štěstí, že jednoho takového hrdinu znám. Je to žena obrněná neskutečnou trpělivostí, humorem, síly pomáhat ostatním, a to i přes všechny ty rány, kterými jí život udeřil a ztrhl jí tak na kolena k zemi zoufalství. Neztrácí optimismus, ale naopak dokáže být velkou oporou všem, kteří to zrovna potřebují. Považuju jí v mnohém za svůj vzor. Je to má mamka.
Mamka se jmenuje Ruth a bude jí na konci října tohoto roku padesát let. Vystudovala střední zdravotnickou školu s maturitou a zřejmě by pokračovala dál, nemít s taťkou své první dítě, mého nejstaršího bráchu Lukáše a pak nás všechny ostatní. Je nás totiž jako blech, což je jedna z prvních věcí, za kterou by si zasloužila medaili trpělivosti. Mám dva starší bratry Lukáše a Ondru a dvě starší sestry Báru a Verču, z čehož Verča je mé dvojče. Dle vyprávění, kterého nebylo moc, jelikož o tomhle se zrovna v naší rodině moc nemluví (ale já to musím zmínit, aby naplno vyzněla ta mamky výjimečnost) měla mamka nejspíše mezi Ondrou a Bárou ještě jednu holčičku, která ale bohužel zemřela dřív, než jsem se vůbec narodila já s Verčou. Další velkou ztrátu utrpěla necelý rok po našem narození, a to když zemřel náš taťka. Nedokážu si ani představit, jak muselo být těžké se vyrovnat s touto velikou a ke všemu dvojitou ztrátou, a do toho se postarat o samotě o pět dětí. Zdá se to skoro nemožné.
Dlouhou dobu pracovala pro Charitu, kde ošetřovala staré lidi, kteří sice žili ještě ve své domácnosti, ale již potřebovali drobnou asistenci při svých každodenních činnostech a potřebách. Dnes už pro Charitu nedělá, ale milovala tu práci a její klienti milovali zase jí. Vím to, protože občas nás vyzvedávala po škole autem, ale musela ještě v tu hodinu navštívit nějakého posledního pána nebo babču, tak jsme šli s ní. Vzhledem k tomu, že nyní se sama ocitám ve vodách pomáhajících profesí a mám za sebou nějaké ty praxe, vím, jak moc je důležité, aby takový pracovník byl pozitivní, uměl pracovat s lidmi a opravdu jim pomáhal s radostí. A to jsem u mamky tenkrát mohla vidět. Ta energie, která z ní sršela při komunikaci s takovými lidmi, se nedá ani pořádně popsat, ale doteď na to vzpomínám pokaždé, když jsem ve stejné situaci a snažím se to napodobit. Popravdě zatím mi to moc nejde, chybí mi asi hrozně moc trpělivosti a empatie, ale alespoň mám, od koho se to učit!
Občas přímo od mamky slýchávám, jak jí mrzí, že jsme vyrůstali za takových nepříznivých podmínek a že kvůli tomu jsme byli i ochuzení o spoustu věcí, co naši vrstevníci měli a my ne, jelikož si to mamka nemohla dovolit. Je dost možné, že jako malí a nerozumní jsme jí to možná občas dávali najevo, takový ten dětský chtíč mít všechny ty hračky a moderní vymoženosti, co mají ostatní. Ale teď jsem ve věku, kdy si zcela jasně uvědomuju, že jsou daleko důležitější věci a zpětně jí to vůbec nezazlívám. Naopak jí obdivuju a moc jí děkuju za to, že z toho, co nám mohla nabídnout, byla rodičovská láska a důvěra vždy to první a to, s čím vůbec nešetřila. Ostatně, poznala jsem za svůj život už docela dost rodin, fungujících a nefungujících, a ve vší upřímnosti, nikde jsem nenarazila na tak silný článek, jako je má mamka. Aby i ve všem špatném myslela právě hlavně na nás a naše životy.
A pokud by se někdo ptal, jakou má mamka přední ‚super-schopnost‘, tak je to určitě jednoznačně její odhodlání se postavit všem výzvám. Protože aby ještě po těchto všech strastech a starostech někdo měl sílu bojovat se zákeřnou nemocí (nádor na mozku) s takovou odhodlaností a dokonce i humorem, jako jsem viděla právě u ní a hlavně nevzdávat se… to není vůbec samozřejmost a já jsem za to na mamku nesmírně hrdá.
Závěrem bych chtěla říct, že jsem ráda, že takového hrdinu ve svém životě mám a můžu si z něj brát příklad, navíc když je tu ta pravděpodobnost, že jsem některé ty supr skvělé vlastnosti podědila, že… je to opravdu vzácné a vážím si toho. A pokud znáte taky někoho takového, tak mu to nezapomeňte říct, protože i dnešní svět potřebuje své hrdiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat