SIC(K) MONDAY #18

Ani pořádně nevím, čím začít. Jsem si myslela, že jeden hektický týden plný studia a čtení na čas, mám za sebou a teď už to bude klidnější a ono prd. Sice ještě není zkouškové, ale nebezpečně se blíží, tudíž si někteří profesoři vymýšlí zápočtové blbiny a nebo rovnou chystají práci na celý rok, takže každý týden je něco, co musím stihnout udělat do určitého termínu. Jo, je to studium, co od toho očekávat že, a mě to baví, jen kdybych k tomu nechodila do práce a nestarala se o HOCZ. Bude to náročný týden, vážně se netěším zvláště na sobotu a neděli, kdy v sobotu celý den budu trávit v práci a v neděli sedět nad naším sociálním výzkumem, co děláme v rámci školy. Sice v rámci skupinové práce, ale znáte to, jak takové skupinové práce fungují. Dělá to jeden, maximálně se pár lidu přidá, ale nikdy ne celá desetičlenná skupina. Přitom já už bych si docela taky ráda oddychla a v jednu neděli dělala něco jiného, než nad tím dřepět a vymýšlet k tomu těch tunu věcí, co je k tomu potřeba. Ale nevím nevím, zda se mi to poštěstí, spíše asi ne. Dneska jsem si ale dala za úkol dohnat všechny resty na HOCZ, abych se celý týden pak mohla věnovat škole a četbě, horší je, že zrovna tento týden mám jít na tři velmi zajímavé přednášky mimo výuku, které jsou sice nesmírně zajímavé a nechci je propásnout, ale ubírají mi na mém už tak malém časovém prostoru k četbě a tak podobně. Ale co, to se nějak zvládne. Musí. Nebudu hold vyspávat a flákat se, ale makat!

Jídlo týdne

Popcorn. Byl dobrý, jak je vidno.

Hudba týdne

Nová písnička od mých oblíbenců.

Dilema týdne

Já prostě nevím, co mám dělat dřív. 

Největší chyba týdne

AŽ PŘÍŠTĚ BUDEŠ VĚDĚT, ŽE PO ŠKOLE MUSÍŠ HNED DO KNIHOVNY, VEN SI SAKRA PRÁCE TEN BATOH!

Prostě nepoučitelná.

Postřeh týdne

Už před nějakým tím týdnem u nás kousek od zastávky otevřeli novou (a hlavně krásnou) kavárnu. Ten styl provedení se mi hodně líbí, ale ještě jsem uvnitř nebyla, musíme se tam někdy s někým podívat. Už teda proběhla jakási snaha se domluvit s Bouřkou, ale to dopadlo otázkou 'Kdy máš čas?' a každá jsme si vyjmenovaly dny, kdy čas nemáme = takže celý týden. Ale uvidíme, určitě se tam dostaneme v dohledné době. 

Myšlenka týdne

Od soboty o tom přemýšlím tak nějak pořád. Jsem moc ráda, že můj článek o hrdinech dnešní doby měl takový ohlas. Já pořád tak nějak bojuju s tím, že si úplně nemyslím, že je na mém blogu něco tak moc reprezentativního, abych ho volně šířila dál a sdílela a přiznávala se k němu všude, kde to jde. Asi mi zatím pořád vyhovuje to, že o něm mí známí spíše nevědí, než vědí. Sice jsem předem počítala s tím, že časem třeba přibude čtenářů a nebudu si tu psát jen sama pro sebe a rovnou dopředu mi bylo jasné, že když sem něco píšu veřejně, že se to dřív nebo později dostane ke komukoliv, tudíž obsahově je to tu pořád stejné a ani se nechystám nic měnit. Všechno, co sem napíšu, beru jako veřejnosti přístupné už od začátku, avšak nějakým způsobem se mi líbí, že je to pořád ještě taková komorní záležitost. Na druhou stranu teď je u mého nejnovějšího článku 77 shlédnutí a několik lidí mi osobně psalo, že se jim hodně líbí a nějakým způsobem to s nimi hnulo, což i mně přes všechnu tu komornost a nepočítání s tím, že by se to dostalo nějak mezi víc lidí, ať chci nebo nechci, udělalo velkou radost a donutilo mě to přemýšlet o tom, že už je možná právě ten čas vylézt z té neviditelné skořápky a tímto 'blogískem' (jak ráda říkám) se nebát prezentovat. Ale uvidíme, co se z toho tady ještě vyklube. Každopádně všem, co to tu čtou, moc děkuji za vaše pozitivní zpětné vazby (brala bych klidně i negativní, ale ty se jaksi zatím nedostavují), moc si toho vážím.

Člověk týdne
Veron, jednoznačně. Protože právě ona mě přivedla k lepší technice focení a zároveň i do Megapixelu, kde ve středu 25. 11. oslavím rok svého působení. Vypadá to, že brigádníkům teď budou přenechávat méně směn, takže je dost možné, že už tam nebudu dál v takové míře jako teď, ale ten rok mi hodně dal. Vyvrcholí to tak trochu sobotní akcí s názvem Setkání fotografů, která probíhá teď už každý rok a Megapixel tam má stánek, kde představuje své produkty a služby. Budu tam jako zástupce služeb a v případě zájmu budu ty, co k našemu stánku přijdou, informovat o našem tiskovém oddělení. Což nezní moc zábavně (a ani to moc zábavné nebude, předpokládám) a i Čížour se toho rád zbavil a hodil to na mě, ale myslím si, že by to mohla být další zajímavá zkušenost, proto jsem na to nakonec kývla. Stejně jsem měla mít v sobotu směnu, takže je to možná i trochu výhra. Ale uvidíme, celkově budu na takové akci poprvé, tak třeba se dozvím něco zajímavého a nového. Každopádně Veron, díky za vše. :)

Kultura týdne

Protože jsem v neděli už nebyla moc schopná neustále jet v té mašinérii povinností, potřebovala jsem si dát oraz. A to nějakou hezkou procházkou po okolí s foťákem v ruce. Nejdřív jsem si myslela, frajerka, že je tam krásné sluníčko, takže si vezmu jen mikinu a šálu a vyrazím. Otevřela jsem si ale pro jistotu okno, abych se ujistila a zjistila, že to rozhodně na mikinu není. Zima nám šlape na paty a dokonce uprostřed mé procházky začal padat drobný sníh. I přestože střídavě svítilo sluníčko a střídavě funěl ostrý vítr. Ale i tak to byla krásná procházka. Rozhodně splnila účel. Jen mám o to větší binec na ploše, protože jsem zase upravovala tunu fotek (jaj, pořád mám rest z olomouckého srazu) a nemám čas je uklízet! Hrozné. Nikdy jsem nemívala na ploše takový svinčík, přísahám!

Komiks týdne

Can I just hit the snooze button 'til Tuesday? 

Fotka týdne

Ani nevím, kterou sem dát. Mám jich teď tolik. A ze včerejší procházky jsem sem chtěla dát fotky zvlášť. Ale tak, alespoň nějaké sem dám. Aneb, nejhorším objektem na focení jsou jednoznačně ptáci. Možná celkově zvířata, ale ptáci jsou fakt mor. A taky je docela vtipné, jak vznikají mé fotky mokré trávy. Jednu, co jsem nechala i vytisknout mamce k narozkám, jsem fotila u našeho bahňáku na Včelné, což trochu ztratilo kouzlo, když jsem to na mamky oslavě prozradila, minimálně teta to okomentovala slovy, že občas je lepší nevědět, jak vznikají takovéhle krásné umělecké fotky. Zároveň i tahle vznikala docela vtipně. V trávě u cyklostezky tady v Braníku. Lidi, co šli kolem, se na mě dívali fakt divně, když jsem se tam skoro plazila po zemi a snažila se tu trávu vyfotit z nejlepšího úhlu. No, co se dá dělat, tenhle koníček prostě není vždy úplně jednoduchý! První fotka zde pak znázorňuje to, že už ten podzim fakt končí a přichází zima, což mně osobně moc nevadí, protože mám zimu stejně tak ráda.