Po 16 dnech mimo civilizaci na táboře s dětmi jsem si uvědomila, jak moc jsem závislá na některých primitivních věcech. Nebo ne primitivních, to zní děsně negativně, ale prostě na takových těch pro nás normálně maličkostech, které se ale v momentu, kdy je nemáme, jeví neskutečně důležitě. Jako například dát si každodenní sprchu. Nebo usínat se Žrácorákem. Nebo mít denně alespoň chvíli (a tím myslím delší chvíli než 5 minut, do kterých stejně musíte započíst čištění si zubů a doplazení se do stanu, kde padnete únavou během sekundy) na to si poslechnout své oblíbené písničky, popřemýšlet si, nebo být jednoduše o samotě. Naopak ale i to mít tu možnost být ve spojení s lidmi, se kterými jsme zvyklí se bavit každý den. Není totiž asi nic horšího v takové situaci, než když se člověk po nějaké té době vrátí a cítí se i tak pořád vzdálený.
Ti, co mě znají už delší dobu ví, že jsem tím docela pověstná. Těm, co méně, po zhlédnutí 'instáče' nebo DeviantArtu je to nad slunce jasné. Nad slunce, jasné. Slunce, to je to oč tu běží. První z věcí totiž, co jsem kdy začala fotit, ještě v dobách, kdy jsem u sebe neměla pořádně nic, čím bych mohla pořizovat fotky nějak pravidelně, byly západy slunce. A i přes tu nepravidelnost focení to bylo pravidelně to, čím jsem si spamovala neustále FB zeď. Hodně lidí se mě pak ptalo, zda je to má nová úchylka nebo to má nějaký hlubší smysl. Dřív jsem se tvářila děsně tajemně, i přestože to v té době byla víc ta úchylka. Teď to dost často označuju ze srandy za úchylku, ale už delší dobu jsem ten hlubší smysl v tom rozpoznala. Takže... ve své podstatě je to vlastně obojí.
Západy slunce nebo východy, je to úplně jedno, obojí miluju. Podle mě obecně ta chvilka před zapadnutím slunce a nějaká ta hodina, kdy slunce vychází, jsou nejkrásnější části dne. Nejenom na focení, to vzniklo až s tím, když jsem měla možnost ty momenty zvěčňovat, ale tak nějak celkově. Nevím proč a každý to má asi jinak, ale přesně v tyhle momenty mi vždycky připadá, že mám nejvíc energie, nejlepší tvůrčí nápady, odvahu, dokážu pozitivně myslet nebo se cítit šťastně (což je u mě v tomto bodě, co říct). Zároveň jsem neskutečně vnímavá v tu chvíli a dokázala bych se vcítit snad i do kapra. Asi i proto se pro mě proto slunce stalo symbolem naděje a pokud mám možnost, vždy se snažím si západ nebo východ slunce zvěčnit na fotce. Tak vzniknulo postupně mé spamování všech mých sociálních sítí právě fotkami slunce.
To, že je to částečně i úchylka je vidět hlavně v tom, co všechno jsem schopná obětovat pro to, abych viděla slunce zapadat nebo vycházet. Dost často jsem kvůli východu jen tak vstala v pět ráno nebo vyšlapala kdejaké kopce, ze kterých by mohl být lepší výhled, nebo seděla tři hodiny na pláži a nechala se obtěžovat otravnými potulnými psy (ti, co ví, jak moc ráda mám psy, ocení tu velkou oběť!). Teď skoro pravidelně chodím s východem slunce spát (ještě se mě to nějak drží od zkouškového), což je ale jisté obětování se, když si pak ještě půl hodiny tu oblohu fotím nebo se jen kochám, než jdu doopravdy spát. Západy většinou stíhám od nás z balkonu z Braníku, kde se opravdu nejlépe fotí, protože ač je to výhled na Prahu, zároveň i na Prokopské údolí, kde to vždycky vypadá prostě dobře. Byla jsem tam ale už víckrát ze srandy zamčená, jelikož na balkon se dostanu jen přes pracovnu Verči a Joela, dost často i středem posměchu, proč si každý den fotím to samé.
Ale to je další věc, co se mi právě na sledování oblohy a v mém případě spíše toho zapadajícího nebo vycházejícího slunce líbí nejvíc. Skutečnost, že i když se díváme každý den ze stejného místa na stejnou část oblohy, pokaždé je úplně jiná. Ta variace barev, mraků, viditelnosti slunce, deště, okolností... nikdy v životě se vám nestane, abyste viděli úplně stejnou scenérii jako nějaký den předtím. A protože mám ráda originální věci, tohle je jedna z vlastností, co na tom naprosto zbožňuju. Proto mě neustále baví západy a východy slunce fotit, protože je to pokaždé něco jiného a to ať stojíme kdekoliv.
Pokud by se někdo ptal na ten hlubší smysl... stejně tak jako mně dodává pohled na slunce energii a naději, vždycky si říkám, že přesně taková bych chtěla být i pro své okolí. Zdroj naděje. Zářící kotouč určující směr. A přesto, pro mou smůlu a nebo spíše pro smůlu všech okolo, mi naopak vždycky připadá, že jsem daleko víc zdroj negativity, beznaděje, prázdnoty. Že temnota mé nitro ovládá daleko víc a že ony nadějeplné paprsky jsou za jakousi neprůsvitnou mlhou. Sem tam se ukážou, ale nikdy to nevydrží dlouho.
Každopádně, co na tom všem mám nejraději? Když se mi podaří zachytit krásný východ i západ v jeden den.
Jsem zimní člověk, takže letní období je pro mě ve většině případů spíše utrpení. Horko, horko, horko, horko, prázdniny, které jsou pro mě od té doby, co bydlím v Praze spíše 'prázdniny', a pro změnu... horko. Jedna věc, kterou ale naprosto miluju, jsou letní bouřky. Je teda trochu rozdíl, když mě taková bouřka zastihne totálně nepřipravenou na nějaké akci nebo při lehké vycházce do obchodu, díky čemuž jsem pak jak po sprše a kromě mě i mé další věci, například foťák. A když jsem někde pod střechou a můžu bouřku jen tak pozorovat a v klidu dýchat ten čerstvý vzduch a sledovat ty mraky a tak všechno kolem. V obou případech to má ale své kouzlo a vždycky se na to období května června a dál těším. Teď se mi ke všemu podařilo víckrát za sebou tu proměnu oblohy zvěčnit na fotkách a protože svůj instáč a fejsbůk už tím spamuju dostatečně dost a tady jsem dlouho nic nevystavila, rozhodla jsem se je sem nafrkat.
A jedna speciální na závěr. Aneb, když se přižene vichřice a kvůli ní vypadne internet. Ne, že bych byla úplně ráda, protože jsem zrovna dělala dost podstatnou věc, ale díky tomu jsem si alespoň došla vyfotit naprosto nádherný západ slunce (viz ty červeno oranžové fotky kromě poslední, které je z rána) a pak mohla na chvíli otestovat zase Verči grafický tablet. Ne že bych byla kdovíjaký malíř nebo kreslíř, ale když se potřebuju odreagovat nebo mám chuť tvořit, je to skvělý nástroj.
Když už jsem u toho psaní článků, jsem tu ještě s tím focením zmiňovala, že jsem se zapojila trochu nepřímo do projektu mých přátel, kteří se snaží rozjet takzvanou RETROHERNU. Jenže na financování takového velkého projektu jsou krátcí a proto se rozhodli zkusit svůj nápad umístit na STARTOVAČ, kde se budou pokoušet o vybrání částky, která jim umožní vytvořit a
spravovat stálé prostory pro hraní. Fanoušci starých videoher a celkově
her můžou tak pomoci tento projekt uskutečnit a užívat si pak
Retrohernu nejenom na festivalech, ale i ve stálé herně v Praze. Což si myslím, že je fakt supr, proto jsem se rozhodla vyhovět žádosti Blackýho a nafotila jsem jich pár jejich starých herních konzolí. Nevím, zda to bylo úplně podle jejich představ, protože podmínky pro focení byly trochu jako samotné konzole, velmi předpotopní (stinný byt, zapadající slunko, nic moc světlo, ani žádná lampička! Na což jsem tedy byla upozorněna, jen mě zpětně mrzelo, že jsem si alespoň tu lampičku nedonesla :D), ale snažila jsem se z toho alespoň něco vyčarovat, takže v konečné fázi alespoň ta makra celkem vyšla. Tudíž jsem se rozhodla tady o tom dát vědět, kdybyste se třeba chtěli zapojit a zároveň přidat pár těch fotek, aby jste se mohli když už nic, tak alespoň pokochat jejich nadupanými stroji.
