Po 16 dnech mimo civilizaci na táboře s dětmi jsem si uvědomila, jak moc jsem závislá na některých primitivních věcech. Nebo ne primitivních, to zní děsně negativně, ale prostě na takových těch pro nás normálně maličkostech, které se ale v momentu, kdy je nemáme, jeví neskutečně důležitě. Jako například dát si každodenní sprchu. Nebo usínat se Žrácorákem. Nebo mít denně alespoň chvíli (a tím myslím delší chvíli než 5 minut, do kterých stejně musíte započíst čištění si zubů a doplazení se do stanu, kde padnete únavou během sekundy) na to si poslechnout své oblíbené písničky, popřemýšlet si, nebo být jednoduše o samotě. Naopak ale i to mít tu možnost být ve spojení s lidmi, se kterými jsme zvyklí se bavit každý den. Není totiž asi nic horšího v takové situaci, než když se člověk po nějaké té době vrátí a cítí se i tak pořád vzdálený.
Žádné komentáře:
Okomentovat