Jsou takové ty doby, kdy si každý říká, že by potřeboval mít v zadu v hlavě čudlík na restart. Prostě se vypnout a všechno nově nastartovat. Já ho ale nemám a tak to občas musím dělat 'ručně'. Ne, že by se mi to v poslední době dařilo, ale snažím se o to. Překonat tu nechuť cokoliv jít dělat a umět hlavně relaxovat, znovu se prostě do všeho naladit. Občas mi pomáhá cvičení nebo jakýkoliv větší pohyb, teď jsem dokonce zjistila, že v běhání nejsem tam marná a je hezky, takže objevuju tu krásu toho se nejenom procházet, ale i to ze sebe dostat pomocí běhu. Více ale je pro mě relax procházení se a hlavně, když můžu při procházce fotit. Ne vždy nutně si s sebou ale beru foťák.
Každá procházka je pro mě trochu jiná. Buď se chci trochu hýbat a zvolím svižnější chůzi a pak spíše hodně přemýšlím a nevšímám si okolí. Nebo se procházím jen tak a snažím se naopak odprostit od všech myšlenek a všímat si okolí. Dívat se hodně do dálky a všímat si lidí okolo sebe. Paulo Coelho v jedné své knize nabádá čtenáře, aby se rozhlíželi všude kolem sebe a právě i do dálky, že tím člověk získává sám vnitřní nadhled. Když jsem to četla, připadalo mi to hrozně samozřejmé, protože jsem to tak dělávala vždycky, ale čím dál víc si uvědomuju, že spoustu lidí kolem mě, když se jdou někam projít (pokud je to vůbec napadne), okolí je nezajímá a soustředí se většinou jen na to před sebou nebo nutně v jejich blízkosti. Což mi připadá hrozně omezující a vždycky, když na to dojde řeč, taky to všem říkám, aby se to i pro ně stalo samozřejmostí. Třetí varianta procházek je s foťákem. I ta je rozdílná, protože když fotím, všímám si naopak detailů a drobností a baví mě je pak zachytávat.
Takovou jsem si potřebovala udělat i dneska. Jo, vybodla jsem se na úkor toho na jednu přednášku, ale ty jsou někdy tak nudné a fakt občas až tragické, že to je fakt užitečnější se jít projít. Jako je vážně smutné, že si z nich odnáším většinou větší skill v kreslení a jediné, co dokážu vnímat je to, že profesor řekl stokrát za 40 minut prosimvás. Mimoto mi vážně začíná vadit, že všichni pořád mluví stylem 'to se určitě naučte, bude to u státnic!' místo, aby řekli, že to máme umět a vědět, protože to budeme potřebovat v našem budoucím povolání.
Ale zpátky k původnímu tématu! Krom toho, že jsem tedy fotila, přemýšlela jsem nad tím, jak se dostat z té jarní letargie a začít něco dělat. Vždycky se říká, že se má začínat po malých krůčcích, a tak jsem přemýšlela, co mi vlastně dělá radost, co mě motivuje a jaké malé radosti i přes ty šedé dny zažívám. Třeba jsem zjistila, že mé velké lásky mezi keckami, co jsem měla minulý rok, jsou na tom s dírama daleko lépe, než současné kecky, co jsem nosila, takže jsem ty současné zahodila a vytáhla tyhle a znovu je nosím! Alespoň do té chvíle než se mi zase rozpadnou. To je ve své podstatě hodně velká radost!
Co byla jedna z radostí v posledních dnech, že se mi zapojilo do stodenní výzvy tolik lidí a pořád zatím jedeme! Je pravda, že mám prostě slabší chvilky a moc toho nedělám, ale zase mě to motivuje dělat ALESPOŇ něco a doufám, že až přejdu tuhle pauzičku, začnu tu výzvu splňovat naplno a nějak víc to prožívat. Ale je vážně supr, že se lidi snaží a je tam vidět nějaký progres. Děkuju, že jste do toho se mnou šli.
K tomu, abych si ty malévelké radosti uvědomovala intenzivněji, vytvořila jsem si konečně jednu děsně fajn věc, co jsem si chtěla vyrobit už po novém roce, ale pořád jsem to odkládala, znáte to... ale teď na to konečně došlo. Viděla jsem to u kamarádky na FB, která si vytvořila z nějaké velké sklenice od okurek dózu, do které s manželem od jejich svatby hází papírky, kde je napsána nějaká jedna nebo více radostí, co se jim stalo v jejich dnech a pak to třeba po roce vysypou a přečtou si to navzájem. Tak jsem vzala dárek od Bouřky, co mi dala k Vánocům a házím si tam přesně takovéhle radosti ze svých dnů. On to byl původně svícen, ale já jsem děsně nešikovná do toho dávat svíčky, tak jsem to využila pro tento účel a už jen to, že to je dárek od mého spíše sluníčka všech dnů (než Bouřky jakože bouřky v pravém slova smyslu), to má díky tomu ještě větší hodnotu. Tak uvidíme, co tam třeba za rok vylovím za skvosty.
Abych si pokoj nějak víc zpříjemnila, tak jsem si přenesla z kuchyně, kde byla doteď, mou meduňku. Jsem si chtěla původně koupit mátu, ale tu neměli a tak, že meduňka taky dobrý. To, že má uklidňující až uspávající účinky, když si ji dáte do čaje, jsem sice dávno věděla, ale nějak jsem na to zapomněla a zpětně to zjistila, až když jsem fakt potřebovala být čilá, a tak jsem si ji uvařila... Jo, takže od té doby si vesele rostla v kuchyni a já ji jen sem tam zalila, aby se neřeklo. Jenže teď jsem měla volný květináč, který jsem si koupila kvůli jarní květině, co nám dala Bouřka k Valentýnu, ovšem ta kytka byla určená na zahradu, takže nic pokojového. Vzhledem k tomu, že na bytě žádnou zahradu pochopitelně nemáme, tak mi chcípla (vůbec to nebylo tím, že bych se o ni nestarala!) a ten květináč mi tu zůstal. Nyní dostal využití, je v něm ona meduňka a mám ji hned vedle okvětiny od maminky, kterou jsem dostala minulé narozky a stále žije! To je vskutku pozitivní jev. A není to kaktus, abyste si nemysleli.
Jo a to bych málem zapomněla! Koupila jsem si nový kartáček! Taky máte vždycky takovou radost z nového kartáčku? Já teda vždycky. Curaprox si kupuju asi nejraději, ale občas zkusím něco jiného. Vždycky se pak ale ke Curaproxu vracím. I jen proto, že si na to vždycky vzpomenu na Jane, jak mi vyprávěla, že ty staré nevyhazuje, ale čistí s nimi škvíry u dlaždiček v koupelně, že na to jsou taky skvělé. No neberte to.
Jedna z posledních radostí, která mi docela pomáhá, když se mi nic nechce, je hudba. Poslouchám všechno možné, takže nemám problém si nacházet pořád něco nového, což musím, protože jinak jsem docela náročný posluchač. Takže pak dokážu třeba hodinu jen projíždět youtube a pouštět si všechno možné (dost podobně to dělám poslední dobou i s DeviantArtem, kde si hodiny prohlížím dokonalé kresby ostatních lidí a žasnu, hodně žasnu, tak moc, že nestíhám ani brečet, že nic takového nikdy nezvládnu). Teď jsem třeba narazila na playlist sestavený z NoCopyrightSounds a fakt se mi líbí. Tyhle sklatby vždycky poslouchám, když se na něco musím soutsředit a psát, protože mě to uklidňuje a nerozptyluje textem, když to žádný text nemá (samozřejmě...). Nejvíc mě zaujala tahle:
Co mě samozřejmě ale vždycky nabudí ze všeho nejvíc, jsou moje Cácory, které se mě pořád ptají, kdy sem napíšu nějaký článek. Tak tady je. Jo a jedna věc, co mě ještě docela asi nevím, zda potěšila, ale bylo to hezké číslo. Tohle:
Teď už sem dávám jen mé skvosty, co jsem ulovila na dnešní procházce. Sama zjišťuju, že čím dál více teď přicházím na různé techniky a nastavení manuálu, kdy jsou mé fotky pak lepší a lepší a mám z toho radost. Už jen to, že díky Remy, která mi nechává stále v držení její foťák, ale i celkově. Víc mě to baví a mám z toho pak radost. Doufám, že je to i vidět. Pokochejte se a mějte se fajn. A rozhodně se nezapomeňte sem tam projít a koukat se do dálky!
Žádné komentáře:
Okomentovat