SIC(K) MONDAY #8

To je tak, když se konečně odhodlám k psaní a dohánění restů, nedejbože kdybych se rozodla se učit, a na chodbě přesně vedle mého pokoje začnou zrovna teď něco vrtat. Jak je to přímo ta společná zeď, tak je to fakt hrozné. Sice mám docela dobré sluchátka (a to vím, protože když jsem nedávno jela z Budějovic, tak jsem měla puštěný mobil a tak se jakože pohupovala do rytmu a v duchu si zpívala s pohledem ven a asi až po minutě tohohle nacvičování mi došlo, že na mě kouká průvodčí a mluví na mě), ale i tak je to slyšet a úplně mi to drásá nervy. Ale co už. Budu to muset nějak přežít. Pokud to tedy přežije ten, co tam vrtá. 

Jídlo týdne

Nějaké cereální křupky Vitte z Lídlu. Jsou fakt dobrý.  

Hudba týdne

Jsem toho tento týden zase poslouchala víc, takže pořádně nevím, co sem vlastně chci dát. Objevila jsem ale skupinu Kodaline, kterou jsem si hned oblíbila. Asi jsem jí znala už dřív, například All I Want je hodně známá, ale asi jsem si jí nedokázala úplně tak zařadit. Pak jsem víc zkoumala Juliet Simms, tu znám už delší dobu, respektive vím o její existenci díky písničce Remembering Sunday, kterou nazpívala se skupinou All time Low, už tam se mi její hlas líbil, ale až teď mě napadlo jí nějak víc objevovat, kde se vzala a co má za další písničky a zjistila jsem, že se prosadila asi hlavně díky americkém The Voice, každopádně její hlas je opravdu neuvěřitelný. Hodně se mi líbí. I ten styl, co zpívá. 

Dilema týdne

Mám problém pořád s tím samým. Nedokážu se pořádně rozhodnout, co dělat, čemu se věnovat, co dohnat, že se mám učit, připravovat na supervizi z praxe, že mám brzy vstát a pak to stejně neudělám. Jsem v tomhle fakt hrozná. Měla bych si vytvořit prostě nějakou pevně danou disciplínu a řídit se jí. Horší je, že jsem hodně těžko disciplinovaný člověk, vlastně skoro vůbec. Musím si najít nějaký způsob, jak si některé věci, co nedělám automaticky, vštípit do denního programu a zautomatizovat si je. Stejně jako si každé ráno čistím zuby, jím, každé pondělí si píšu tyhle srač.. ndy a tak podobně. Takhle to dál prostě nejde.

Myšlenka týdne

Normálně se internetovým diskuzím vyhýbám a to velkým obloukem, ani to kolikrát nečtu. Zvláště, když se jedná o téma imigrantů, Islám v ČR nechceme a podobně rasová a náboženská témata, která teď hýbou internetem. Je to protože nemám zapotřebí se bavit s lidmi, kteří jsou ve většině svých vyjádření agresivní, netolerantní, nepřemýšlí u psaní svých příspěvků, nemají podložená fakta, o kterých píšou a celkově debata s nimi nestojí vůbec za ten čas. Jsem takový ten člověk, co prostě jen kroutí hlavou a doufá, že se s takovými lidmi neuvidí osobně, protože jakékoliv vymlouvání nebo dokazování, že jejich myšlenky jsou minimálně dost pochybné, takovému člověku připadá jako marnost nad marností. Dneska jsem se ale k jednomu tématu vyjádřila, poprvé za celou tu dobu těchto aférek. A u toho si znovu uvědomila, že sice známe v českých dějinách Nicholase Wintona a oslavujeme ho, i v Británii dostal spoustu ocenění, včetně Řádu britského impéria, ale ve své podstatě by měly být mimo jiné oslavovány i ty britské rodiny, které si těch 669 dětí tenkrát ještě z Československé republiky byly schopné převzít, zaplatit za jejich cestu a ke všemu je vychovat. Winton byl sice organizátor celé akce, ale ta by vůbec neuspěla, kdyby nebylo těchto lidí, kteří mezi sebe přijali úplně cizí děti z cizích rodin a prostředí. Čest všem takovým rodinám.

Kultura týdne
Měla jsem se zase možnost podívat se na Zlíchov. Sice ten kopec pro mnohé asi není moc kulturní, ale já to tam mám prostě ráda a mám zároveň radost, když tam můžu někoho zatáhnout a ukázat mu ten nádherný a uklidňující výhled. Prostě úžo. Navíc jsme viděli vycházet rudý měsíc, bylo to nějak těsně po úplňku, takže byl velikánský a krásný. To ale bohužel vyfotit mobilem moc nešlo.

Komiks týdne
Všeříkající.

Fotka týdne
Vzhledem k tomu, že jsem zpět v Braníku a Joel (ségry přítel) tu má vždycky k dispozici foťák, tak ta sluníčka prostě budou asi hodně často. Ale nebojte, po měsíci mě to zase přejde! Možná..