Zachycování krásy

Nosím v hlavě asi tak pět námětů na různé články, chci sem dát fotky, něco málo ze zážitků, ale chápete, zkouškové, praxe, starosti, hocz a tak dále, znáte to. Ale protože je dneska Ručníkový den (tomu věnuji samostatný článek, nebojte) a já mám proto hodně dobrou náladu, rozhodla jsem se sem prostě všechno nafrkat. Je mi jedno, že to bude asi x příspěvků za den, ale chci to tady mít a než bych se k tomu dokopala, tak to radši už všechno najednou. 

Za chvíli jdu na focení s Alex. Je hrozná lemra a protože všude chodí pozdě, tak mám ještě chvilku na to, abych sem dala první článek, který se týká právě toho focení. Ne teda jenom Alex, ale obecně lidí. Docela dlouho jsem se chtěla naučit fotit lidi, ale většinou jsem se k tomu dokopala jen na hoczáckých srazech a to popravdě za moc nestálo. Na pořádné zachycení toho člověka, je potřeba se mu chvilku věnovat, daný člověk musí na to být trochu připravený a hlavně chtít. Focení hoczáků na srazech většinou probíhá tak, že je zabírám z co nenápadnějšího úhlu, protože se za nic fotit na srazech nechtějí, takže fotograf má pak dost omezené možnosti. Tak nějak jsem ale do světa teda vyslala, že když mám teď foťák a můžu fotit v podstatě kdykoliv (díky Remy! po milionté), tak kdyby byla nějaká ochotná oběť, že bych se to na něm ráda naučila. A díky tomu, že teď jsme měly hodně společných akcí s Cácorama (které všechny miluju) a ony už si tak nějak zvykly na to, že je fotím, a už se občas i ochotně nechají, začalo to nabírat trochu na obrátky a já si to začala více procvičovat. 

I tak je ale něco jiného, když máte partu lidí a nebo když si vytipujete jednoho člověka a snažíte se ho nafotit. První taková má ochotná oběť byla Víra (Zajda, Martinka, jak chcete... ona vám stejně nepoděkuje ani za jedno) a jsem jí opravdu vděčná za její trpělivost se mnou a mými začátky. Nejdřív to bylo jen takové krátké focení z čista jasna, kdy jsem navrhla při výletu na hřbitov (neptejte se, co jsme tam dělaly, prostě jsme se šly projít s Cácorama, když bylo po zimě jednou fakt zase krásné počasí, a poblíž byl jen hřbitov, každopádně jsme se držely úcty a nenatáčely tam vlogísek jako Lulusila, jen jsem tam objevila jedno fajn místo na focení, tudíž jsem to na chvilku zneuctila foťákem no!), zda by se mi Víra nepostavila k jedné té zdi, že se mi to tam libí a ona světě div se, prostě šla a nechala se mnou fotit! Byla jsem z toho trochu nervózní, protože prostě vím, že fotit lidi mi dělalo vždycky problémy. Chápu a znám ty zásadní věci, na které je u toho tak nějak potřeba myslet, jakože najít si ten úhel, ze kterého to tomu člověku nejvíc sluší, nasměrovat ho do nějaké přirozené hezké pózy a tak nějak ho prostě zabrat a přitom se u toho nesmát jak pošuk nebo nešklebit, jak mi to nejde. Nebo se necítit trapně, že fotím zrovna na hřbitově. Velmi těžký úkol. Ale překonala jsem tedy své rozpaky a pár fotek jsem udělala. A byla jsem překvapená, protože se mi líbily. Horší úkol ale je - aby se líbily i tomu, kterého fotíte. Myslím, že to je poslední fáze, když fotíte lidi. 

Si teda úplně nemyslím, že je vždy nutností, že aby fotka byla hezká, musí se líbit i tomu, koho fotíte. Ale já toho vlastně při svém focení lidí chci dokázat. Je to můj cíl, když někoho fotím. Ukázat jim jejich přirozenou krásu, proto fotky skoro ani neupravuju (fakt jen drobnosti, které se mi spíše na té fotce nelíbí, než že bych ji chtěla nějak celkově měnit) a jen pracuji se světlem, úhly, prostředím. 

Je to teď už nějaká ta doba, kdy jsem to poprvé zkusila a zkouším to pořád dál a krom toho - začalo mě to nesmírně bavit. Fotit krajinku, lístečky, kytičky, sluníčko, jo fajn, pořád mě to baví a asi ani nepřestane, protože přírodu fakt miluju. Ale fotit lidi je jistým způsobem mnohem zábavnější a naplňující, taková větší výzva. Když vyfotím někoho tak, jak se mi líbí a ta fotka má úspěch i u něho, že si připadá, že mu to sluší, tak to je má fotografická osobní výhra a dělá mi to obrovskou radost. I jen proto, že tím daným lidem můžu ukázat, že jsou krásní, což si občas sami neuvědomují, a to je obrovská chyba.

První fotky sem dávám tedy ty s Vírou, protože byla má první oběť a doteď se fotit nechává, za což jí patří můj velký dík. Zvláště, když ji ani neodrazuje dvouhodinové focení ve strouze, kudy teče fakt hnusná voda a ještě ji otravuju tím, jak jí pořád dokola přikazuju 'usmívej se!'.